LittleBigPlanet 2

Plošinovka! Velká věc. Skáčete s někým/něčím plyšovým přes překážky a sbíráte lesklé ťuflíky. Je to tak, že? Takhle si každý představuje „plošinovky“ už skoro třicet let. A nic na tom nezměnilo ani převedení do tří rozměrů. Stejně jste sbírali ťuflíky. A skákali. Velká věc. Jak vás může v roce 2011 zaujmout „plošinovka“? Nemůže. Protože jste jich už pár hráli. A naprosto přesně víte, jak se bude hrát ta další. A co kdybychom vám řekli, že LittleBigPlanet 2 všechny tyhle vaše rádoby definitivní představy vezme, zmuchlá je do kuličky a vyhodí do koše? Nevěřili byste. Fajn, tak si nevěřte! A druhou Planetu si nekupujte. Sami se připravíte o jeden z nejpozoruhodnějších herních zážitků tohoto roku.

Sackboy!

Tenhle malý pletený panáček, jen tak mimochodem hlavní hrdina hry (a dost možná maskot celé PS3), má naprosto odzbrojující úsměv. Pokud jste si ho nezamilovali před dvěma lety, tak si ho zamilujete teď. Jeho roztomilost je ale pouze jedna z vrstev samotné hry, která pomáhá dětem a infantilním jedincům (autor recenze se mezi ně hrdě počítá) překonat počáteční nevoli k objevování obyčejné „plošinovky.“ Nemusíte se totiž bát, že by druhá Planeta měla být jenom o roztomile vypadajícím kusu pytloviny se zipem na břiše. Hlavní roli tu hraje objevování několika naprosto diametrálně odlišných světů, které jsou rozděleny do spousty tu kratších, tu delších segmentů. Schopnost autorů naprosto perfektně vybalancovat rovnováhu mezi „3+“ a regulérní zábavou pro dospělé je nevídaný. Nemuseli přitom řešit žádné kompromisy, či nechat hráče složitě nastavovat laťku obtížnosti. Úrovně od vás sice vyžadují stoprocentní koncentraci, ale přitom je prolétnete na jeden zátah, bez jakéhokoliv většího zákysu. Vždy je vám naprosto přesně vysvětleno, co se po vás chce a pokud ne, tak je samotný proces odhalování dalšího postupu zakomponován do designu jako samostatná minihra. Rare se svou sice roztomilou, ale neskutečně hardcore Viva Piňátou mohou pouze závidět.

Příběh!

Není důležitý. Nebo alespoň ne tak, abyste si kvůli němu rvali vlasy a okusovali nehty. Úplně vám postačí vědět, že se najednou odněkud objevil obrovský vysavač zvaný Negativitron a jeho sací trubice má zálusk na celou Planetu. V tom mu musí pochopitelně zabránit kdo jiný, než Sackboy s pomocí Aliance „těch hodných“. Shakespeare měl tedy s námětem evidentně společného jen velmi málo. Ale to není ani v nejmenším na škodu. Naopak. Alespoň není třeba žádného dalšího vysvětlování, proč jste v jednu chvíli v továrně na roboty a za chvíli obklopeni tunou sladkých dortíků. Můžete se soustředit pouze na vaše eskapády a to je dobře. Jak je příběh jednoduchý, tak v něm celkem zásadní úlohu hraje pozice zla a dobra. To je, stejně jako v každé dobré pohádce, vždy velmi striktně odděleno a nedočkáme se nějakých tajemných postav, které tahají za nitky v pozadí. Může to znít směšně, ale právě díky tomu se můžete naplno oddat jasně rozděleným emocím, kdy budete chtít porazit zlo za každou cenu, aniž byste byli jakýmkoliv způsobem čímkoliv rozptylováni. Příklad – na konci třetího „světa“ se odehraje poměrně epesní bitva, která by se ale (vzhledem k tomu, co jí předcházelo) dala vykládat mnoha způsoby a jistě se najdou tací, kteří o tom napíšou na blog. V Planetě se ale nic takového neřeší. Prostě zlo dostalo na frak – konec.

Grafika!

Druhá Planeta vypadá naprosto úžasně. A nejde jen o technickou stránku věci, kdy se člověk zaměřuje na to, zda jsou odlesky na správných místech a oheň doprovází tetelící se rozmazaný vzduch. Obrovskou pochvalu si zaslouží zejména použitý engine (od dob jedničky zaznamenal velmi znatelný pokrok), který je obrovským způsobem variabilní. Lze v něm totiž vytvořit jak roztomilou úroveň, u které byste nejraději po celou dobu hraní radostně volali „jůů“, ale stejně tak působivě vypadají i hororově laděné pasáže, u nichž budete mít velmi nepříjemný pocit v očekávání z toho, co na vás čeká za rohem. A to vůbec nejlepší na celém enginu je, že vám je kompletně k dispozici jakožto prostředek pro tvorbu vašich vlastních úrovní. Stejné nástroje, jaké používali tvůrci ze studia Media Molecule, tak máte k dispozici i vy u sebe doma. Otřepané „fantazii se meze nekladou“ by ale v tomto případě byla skoro urážka. Úrovní si totiž můžete vytvořit skutečně nepočítaně a jediným omezením je buď vaše představivost, či absence připojení k internetu. Spousta inspirace se totiž dá čerpat od zkušených tvůrců ještě z minulého dílu, kteří za pomoci editoru stvořili opravdu neuvěřitelné kousky, jež nenapadly ani samotné autory. Namátkou můžeme jmenovat třeba z ptačí perspektivy viděné závody, stoprocentní předělávku původních Super Mario Bros., či téměř špionážní akci. A to je jenom slabý odvar toho, co během několika dní od vydání naleznete na „planetách“ ostatních hráčů.

Zvuky!

Za běžných okolností by se daly zvuky odbýt dvěma větami plus jednou o „povedeném soundtracku“. Planeta si ale žádá trochu jiný přístup. Jednotlivé úrovně totiž VŽDY doprovází taková muzika, u které si jednoduše řeknete, že nic jiného se k nim nemůže a nikdy nemohlo hodit. Rock, chillout, pop, vše je na správném místě a vybráno s patřičným ohledem na gradaci zápletky. Sice vás nepřekvapí „ta písnička z reklamy spořky“ jako v prvním díle, ale zato jednotlivé úrovně i díky hudbě drží velmi dobře pohromadě a skutečně působí v rámci hry celistvě. Zvuky jsou rovněž parádní. Cvakají, bublají a bzučí přesně tak, jak by měly. Planeta v tomto ohledu trochu připomíná situaci, kdy čtete nějakou knížku, pak podle této knížky vznikne film a vy si při jeho sledování říkáte, že takhle nějak jste si ty hrdiny asi představovali. Akorát je tedy řeč o zvuku…

Začátek!

Až se dostanete na konec relativně krátké příběhové části, tak pro vás putování po Planetě teprve začíná. Čeká na vás objevování milionů nových úrovní, ať už přímo ve hře, nebo skrze online webové rozhraní, s nímž si velmi přehledně vyberete levely, které chcete při příštím spuštění PS3 stáhnout. Čeká na vás také multiplayer až pro čtyři hráče v kooperaci, či proti sobě. Některé části úrovní dokonce vůbec nejsou při hře pro jednoho přístupné a dostanete se do nich, jen když budete společně táhnout za jeden provaz. Nebo za jednu páku. A snad ani nemusíme říkat, o kolik se násobí zábava, když hrajete ve dvou a více lidech (dvakrát a více). Při hraní si každopádně uvědomíte jednu věc – Media Molecule nestvořili jenom hru, ale hlavně inspiraci pro otevřené hlavy. Své kreativní myšlení přitom nemuseli nijak držet na uzdě. Rozhodně ne proto, aby uměle motivovali uživatele k vytvoření „něčeho lepšího“. Obrovská kreativita a touha po využití naprosto všech částí každé úrovně v představě někoho jiného ze hry čiší tak nějak samovolně. A my tak nějak samovolně musíme konstatovat, že je to prostě bomba.