Little Inferno

Zase sněží. Každý nový den se zdá třeskutější než ten předchozí. Skončí někdy tahle sibiř? Odpověď neexistuje. Vždyť bez přestání chumelí už celé roky. Vím, co udělám. Zatopím! Áách, zatopím. Jako vždycky. Krásný domácí krb s krásným dlouhým komínem, to je to, co člověku s ledem za okny a vodou v kolenou udělá náramně dobře. Škrtám sirkou. Hoř, má milá! Natahuji pařát s plápolajícím dřívkem vstříc té rozkošné díře z očouzených cihel a cítím závan erotična. Ještě než jiskra přeskočí z novin k polínkům, sám zahořím k ohni plamenem. Krb je má první i poslední láska. Když ho rozdmýchám, zalije mě štěstí a blaho. Jsem krboholik. Blázen do oranžové. V téhle zimou posedlé době je to docela výhoda.

A už konečně hoří. Teď už víc nepotřebuju. I když… dochází dřevo. Sem s něčím, co chytne! Tenhle oheň potřebuje jíst!. Nesmí zhasnout, chci aby mě potěšil pobavil a třeba i přežil. Tancujte, nožičky, v ohňovém čardáši, už nesu věcičky k čertově oltáři! Sousedi, zdá se, také zatopili. Slyším praskání dřeva a dupot v rytmu divokého tance. Tohle je opravdové Inferno. Náš plápolající osud.

Škrtnutí s experimentem

Little Inferno od tvůrců nezávislého hitu World of Goo není ani tak hrou jako spíš experimentem. Je to test lidské nátury a také toho, jak vůbec chápeme počítačové hry. Zaprvé má Inferno velký smysl pro černý humor, takže i když vypadá dětinsky, mělo by zůstat mladým očím skryto. Popírá totiž vše, co rodiče o ohni dětem kdy navykládali. V Little Infernu oheň rozhodně není zlým pánem. Naopak, ve věčně nenasytném krbu je výborným bavičem i společníkem. Oheň je klaun, který hlasitě zahaleká vždycky, když se mu něco hodí. A že se v Infernu házet bude. Nejen papír, ale i hračky, nádobí, dokonce i rádio s televizí. Ekologové už padají do kolen. V Infernu hoří opravdu všechno, i to co fyzikálně nemůže. Třeba model školního autobusu. V červených cihlách se směje vyryté heslo dne: Co je doma, to se pálívá…

Inferno je zároveň vážný herní experiment. Pálit věci a s několika imaginárními (a podobně šáhlými) přáteli si o tom vykládat v dopisech, je jeho kompletní smysl i obsah. Nic dalšího v něm neexistuje. Boří tedy hned dvě základní pravidla o herním designu a motivaci. Dosud platilo, že by se obojí mělo vyvíjet, měnit a gradovat, aby se udržela hráčova pozornost, ale v Little Infernu tohle chybí. Čerpá se jen z geniálního nápadu a veškerá další hratelnost na to hřeší překvapivou skromností.

Burn, baby!

Zakládat oheň a radovat se z něj, to je ovšem geniální tah. Inferno naprosto spolehlivě útočí na lidské pudy. Všichni přece milujeme zvuky praskajícího ohně a pohledy do něj, ne? Spálit a zlikvidovat - to je náš šestý smysl a tahle hra jej dokonale svádí. Krmí naše pudy tak, že aspoň ze začátku člověk opravdu na nic jiného než na plamen nemyslí.

Házet do krbu krámy a dívat se, jak trpí v zobáku červeného kohouta, by ale přeci jen bylo trochu málo. Hratelnost Inferna je ve skutečnosti založena na puzzlech. Zásoba věciček k pálení totiž není nekonečná a je třeba ji neustále doplňovat. Samozřejmě to nepůjde jinak než nakupováním za virtuální měnu. A jak si vydělat? Nejlépe tím, že se věci určené ke spálení budou házet do krbu tak, jak si přeje samotná hra. Tedy ve správných kombinacích.

Aby to hráč neměl úplně lehké, autoři u předložené stovky komb pouze lehce napovídají. Třeba legračním názvem, souslovím, větou či nějakým společným znakem. A právě podle toho se má hádat, co zrovna koupit a spálit. Jak třeba funguje kombo Movie night? Spal televizor a kukuřičný klas, k filmům se přece kukuřice hodí. Bingo! Bonusové penízky už se sypou.

Většinou jsou komba tvořena pouze dvěma položkami. Jen pár složitějších tvoří tři, nebo dokonce čtyři předměty. Ovšem ani těm nejzákladnějším není lehké přijít na kloub. Občas se těžko hádá, co autoři svojí hláškou mysleli, zvlášť nevládnete-li perfektní angličtinou včetně slangu. U jediného puzzle tak můžete strávit i několik minut a ve špatných kombinacích prošustrovat dosud vydělané zlaťáčky. Ostatně i o tom je Inferno. Peněženka není bezedná, a hra se de facto proměňuje v  malý finanční manažer, do kterého promlouvá ještě i řada dalších proměnných. Autoři například omezili nákup předmětů vždy na maximálně sedm položek a hráč také musí čekat, než je pošťák doručí. Cenné předměty se na rozdíl od těch aušusových doručují i několik minut, což je v logice Inferna samozřejmě problém, protože hra nutí zapalovat drahé i levné věci společně. Hluché chvíle čekání pak program nijak nezpestřuje. To má být trest za špatný management.

Dohořelo, vymeť popel

Ačkoliv autoři hned několikrát ve hře varují, že se sirkami si není radno hrát, nikdo je nemůže brát vážně. Je to vtip, protože Inferno je celé o pyromanství, Oslavuje ho nejen hlavní pointou, ale i doprovodným příběhem - dá li se tedy poštovní korespondence mezi několika veskrze éterickými postavičkami vůbec příběhem nazvat.

Atmosféra Inferna je vytvářena opravdu spíše jen náznaky a kusými informacemi. Autoři jako by spoléhali na lidskou představivost a spoustu otázek o tom, co vlastně svět Inferna znamená, nechávají bez odpovědí. A zřejmě spoléhali i na vaši shovívavost.  Časem totiž zjistíte, že Inferno mohlo být i mnohem lepší a bohatší hrou. Je sice fajn pálit v divokých a mnohdy i vtipných kombinacích bezvadně prokreslené hračky, potraviny, cinkrlata, ohňostroje i své nejmilejší plyšáky, ale faktem zůstává, že Little Inferno je v základu neuvěřitelně strohé.  Za celou dobu hraní prakticky neuhnete pohledem od krbu a to je i na indie hru o renomovaného studia docela odvaha.

Položek ke spálení je ve hře sice několik desítek,  ale tu poslední nakonec pokoříte nikoliv s přirozenou satisfakcí, ale úlevou od stereotypu.  Ten hru postupně zcela pohltí. Inferno se na začátku tváří jako by stále dávalo jakýsi tutoriál před něčím opravdu velkým, ale když člověk otevře postupně všech sedm zásilkových katalogů a podpálí úplně všechno i grandiózní model slunce, najednou zjistí, že nic velkého už nepřijde. Inferno doopravdy nic jiného než nakupování, kombinování a pálení nezná.

Je to vlastně takový hořlavý Tetris, kde správně nakombinované předměty pohlcuje místo spodní linky oheň. Bohužel, hra se mnohem rychleji než Tetris začne opakovat a nudit. Na repetitivnost zkrátka 2D Boys nenašli ten správný recept. Možná se opili geniálním nápadem. Hrátky s ohněm totiž geniální opravdu jsou. Jenže kouzlo ohně spočívá i v tom, že jednou dohoří, člověk vymete krb a odejde. A stejné je to i s Infernem. Rychle se u něj zahřejete a opustíte ho. Ale to je u hry docela problém.