Leisure Suit Larry - Wet Dreams Don't Dry

Kdo by to byl řekl, že chlípný čtyřicátník a věčný panic v jedné osobě, Larry Laffer, je s námi již déle než 30 let? Série, v hlavní roli obsazující právě štramáka v bílém obleku, budila vášně již od svých prvopočátků, a to samozřejmě ničím jiným, než důrazem na dvojsmysly a humor, za který v dnešní době reálně hrozí natažení na skřipec. Když byla bez nějakých velkých famfár oznámena další, v pořadí již asi 53. iterace Larryho dobrodružství, nechtěl jsem se rovnou stavět na stranu početného tábora, odsuzujícího hru s výmluvným podtitulem Wet Dreams Don’t Dry k jednoznačnému krachu. Již první trailer, ze kterého se Vlhké sny jevily jako extrémně budgetový mobilní titul od nezkušeného německého studia, mě ale nutil hru blíže sledovat. Po tom všem, co se s legendárním a dnes již odcizeným dítkem Ala Loweho za ty roky dělo, mě totiž hra mohla překvapit jen pozitivně. Plně tedy chápu, že jste recenzi rozklikli třeba jen z toho důvodu, abyste se pobavili nad tím, jak nového Larryho nekompromisně cupuji jako pozůstatek něčeho, co mělo navždy zůstat zaraženo v příslušných análech. Ale světe div se, lázeňský švihák nakonec opravdu překvapil.

ZKOUŠKA DOSPĚLOSTI?

Možná tím největším kladem na novém Larrym je fakt, že se vlastně od originálu vůbec nezměnil. Stále se jedná o (možná až příliš) staromilskou adventuru, a obdobně jako v dílech minulých, i tady na vás před zapnutím hry vyběhne kvíz, ověřující, zdali jste dostatečně staří na prožití těchto velmi (ne)dospěláckých dobrodružství. Jakési kouzlo, které jsme v našich končinách v mládí zažívali díky tomu, že se otázky točily hlavně okolo amerických reálií, které jsme tehdy neznali, je ale samozřejmě pryč. Ačkoliv slavnostně přísahám, že jsem kvízem prošel bez nápověd (ač asi na šestý pokus), s rychlým internetem na dosah už vás nečeká ten vítězoslavný pocit, když jste po hodinách neúspěšného tápání „testem dospělosti“ konečně prošli.

Larry, zmatený pravděpodobně stejně, jako vy, zjišťuje, že se nějakým nedopatřením přesunul o 30 let vpřed.

Nostalgií však znovu zahoříte hned na úvodní obrazovce, která nás opět vrací do roku 1987. Bohužel jen na chvíli, a Larry, zmatený pravděpodobně stejně, jako vy, zjišťuje, že se nějakým nedopatřením přesunul o 30 let vpřed. Následná konfrontace s tím, že existuje bezdrátový přenos, flashdisky, u nichž místo kilobajtů počítáme kapacitu v desítkách gigabajtů, nebo že pro darování peněz se v dnešní době člověk musí polít kbelíkem studené vody, je pro něj stejně děsivá, jako bude pro dnešní generaci hráčů děsivé samotné hraní tohoto titulu. O tom ale až později, zpět k příběhu.

V ZAJETÍ BILLOVA TIMBERU

Pokud jste někdy hráli jakýkoliv jiný díl série, již v tuto chvíli asi víte, jakým způsobem se bude vyvíjet. Larry se na začátku hry zabouchne do jedné vysoce postavené podřízené Billa Jobse, vlastnícího korporát Prune. Ta ale na popud svého šéfa (který má mimochodem při mluvě tendenci používat úplně stejná gesta, jako jistá moderátorská legenda, uvádějící asi 10 pořadů na jedné nejmenované televizi) Larryho pozve na rande jen v případě, že nasbírá vysoké hodnocení v seznamovací aplikaci jménem…ehm…Timber. Úkolem našeho malého Don Juana je tedy absolvování dostatečného schůzek s ostatními lidmi na to, aby mu toto skóre povyrostlo.

Při honbě za zlatým grálem pak potká charaktery tak zvrhlé, že i protagonisté ze Saint’s Row se mají co učit. Tím však netvrdím, že vás zdejší vtípky budou bavit, ve skutečnosti se totiž dělí na tři skupiny – ty, u kterých se budete cítit extrémně trapně, dále ty, u kterých se budete cítit jen trapně, a konečně ty, u kterých vám budou cukat koutky, ale nepřiznáte to, poněvadž byste se kvůli tomu cítili trapně.

Jen musíte patřit do cílové skupiny věčných pubertálních floutků, mezi které se s pokorou řadí i pisatel této recenze – jinak totiž s Larrym nevydržíte ani úvodních deset minut.

Ale i to patří ke kouzlům série Leisure Suit Larry. Budete se stydět, že vás to baví, niterním pocitům navzdory však chcete pokračovat dále. Ve hře klidně strávíte těch dvanáct hodin, které by se v případě, kdy byste alespoň trochu tušili, co máte s těmi kvanty zdánlivě nesouvisejících předmětů dělat, smrskly klidně na třetinu. Jen musíte patřit do cílové skupiny věčných pubertálních floutků, mezi které se s pokorou řadí i pisatel této recenze – jinak totiž s Larrym nevydržíte ani úvodních deset minut.

JE TO PTÁK? JE TO LETADLO? JE TO NÁMĚSTÍ SVOBODY!

Jak tedy asi tušíte, nečeká vás žádný hlubokomyslný zážitek. To ostatně zjistíte v první chvíli, kdy vás tvůrci postaví před *doplňte libovolnou věc* ve tvaru brněnského orloje, což se poprvé stane přesně vteřinu po začátku hry, a periodicky se opakuje až do samotného konce. Falus dovedou vývojáři vykouzlit nejen z jahody či budovy, která je sídlem Jobsova korporátu, ale vlastně z čehokoliv – a nebojte, vagínovitých předmětů je po městě New Lost Wages pohozeno podobné množství.

Takové hádanky by na Larryho byly příliš logické – místo toho se setkáte s pastí na krysu z ruličky od toaletního papíru, XXL kondomu a sýrového dilda.

Ono by se vlastně dalo říct, že většinu herní doby budete skládat dohromady pohlavní údy, nebyla by to však úplně pravda. Takové hádanky by na Larryho byly příliš logické – místo toho se setkáte s pastí na krysu z ruličky od toaletního papíru, XXL kondomu a sýrového dilda. Z nealkoholického drinku vytvoříte alkoholický rozmočením dezinfekčních ubrousků, razítko vyrobíte smočením fleshlightu v inkoustu, nový PiPhone ochráníte před nárazovou zkouškou ocelovou podprsenkou a do boxovacího pytle budete bušit pneumatickým kladivem, které má k sobě připevněné… A víte co? Asi toho raději necháme, poněvadž náš redakční systém neumožňuje, aby byly recenze dostupné jen po desáté hodině.

Celým tím vysvětlováním jsem chtěl naznačit, že němečtí tvůrci od vás tak nějak očekávají dokonalou znalost obscénních kombinací zdánlivě nekombinovatelných předmětů. Nakonec se přistihnete u toho, že zkoušíte všechno na všechno, a to často opakovaně a ve stavu naprostého zoufalství. Herní stránka Larryho je prostě stejně kýčovitá jako jeho stylizace, a ačkoliv vás to v jistých chvílích bude opravdu štvát, nakonec se správného řešení dopátráte – a právě potom přijde ten slastný pocit, kterého se ve většině dnešních her prostě nedočkáte. Takže ano, lidstvo ušlo za poslední desítky let tak dlouhou cestu, že vám budu z pozice recenzenta bez ostychu tvrdit, že v naprosté nelogičnosti hry stojí její síla.

AL NEMÁ RÁD VLHKÉ SNY

Staromilcům možná bude chybět hlas vypravěče, nebo zcela nepokrytě hezčí grafika starších titulů, Larryho duše však zůstala ve stejně netknutém stavu, jako duše jeho nafukovací panny. Samotný Al Lowe, tedy Larryho duchovní otec, po oznámení Wet Dreams Don’t Dry napsal jednomu z fanoušků následující: „Ne, se hrou nemám nic společného. A jestli je ten podtitul tím nejlepším, s čím dokázali přijít, tak jsem za to opravdu rád.“

i Zdroj: Hrej.cz

I přes krutá slova „největšího z největších“ a odsuzování ze strany takřka celé herní komunity se však nepříliš známému studiu, majícím za sebou jen několik VR her pochybných kvalit, nakonec podařilo takřka nemožné. CrazyBunch je tedy podle všeho opravdu šílená sebranka, a to v tom nejlepším smyslu slova. Ne, Leisure Suit Larry – Wet Dreams Don’t Dry nebude aspirantem na nejlepší hru roku, a je dost dobře možné, že se na něj zapomene stejně rychle, jako se před několika měsíci vynořil. Byla by to ale škoda, poněvadž právě v tomto titulu se i přes moderní a nepříliš lákavé pojetí v ideálním poměru skloubila veškerá fekálnost, perverznost a pitomost, která Larryho vždy zdobila.