Layers of Fear: Inheritance Recenze Layers of Fear: Inheritance

Layers of Fear: Inheritance

Zdeněk Princ

Zdeněk Princ

26. 8. 2016 09:00 1
Reklama

Vždycky s oblibou říkám, že mě hororové hry neděsí – je to možná zčásti póza, uznávám, ale když odečtu občasné úleky a vyslovené hnusárny, tyhle hry mě vážně nevzrušují. Proč? Na to je úplně jednoduchá odpověď: jedou podle šablony, kterou stačí prokouknout a zážitek skončil. Čeho se ale opravdu bojím, je nevyzpytatelnost a takový ten příslovečný mindfuck, který vás terorizuje, neustále naleptává půdu pod… zadkem a vyvádí ze zóny komfortu, kterou nechcete a zároveň také hrozně moc chcete opouštět. Tohle všechno splňovala hra Layers of Fear, kterou sice bylo jednoduché odsoudit za kopírování mechanismů P.T., ale nedal se jí upřít styl i dávkování znepokojivých scén, které navíc nedávaly smysl. A tohle všechno měl splňovat také datadisk Inheritance. Měl…

TATI, TVOJE HOLČIČKA JE DOMA…

Drceni nesnesitelnou tíhou úspěchu původní hry se vývojáři z Bloober rozhodli, že svůj magnus opus obohatí o pohled z druhé strany. Tedy pohled děvčete, které se stalo jedním z předmětů sváru mezi vyhořelým malířem a jeho takřka uhořelou manželkou. Děvče bylo rodině odebráno a nyní se vrací zpět, aby zjistilo, jestli má spíš fandit ne moc chutným praktikám děsivého táty, anebo s radostí podporovat tým máma. Rozkol je patrný hned od prvních okamžiků a nemluvím teď pouze o myšlenkách zmatené mladé ženy, která jen s obtížemi přichází na to, co oba rodiče motivovalo k tak propracované vzájemné nenávisti.

Datadisk se neumí rozhodnout, jestli bude adorovat všechno z původní hry, anebo se bude snažit o přísun novinek.

Nerozhodnost totiž vévodí i designu, který od prvních okamžiků ztrácí své původní kouzlo a s patřičnou hořkostí musím poznamenat, že ho během dvou hodin nenajdete ani v bříšku vykuchaného plyšového medvídka, ani v silně zapáchajícím hrnci, v němž se už několik let vaří polévka. Datadisk se zkrátka neumí rozhodnout, jestli bude adorovat všechno, co se povedlo v původní hře, anebo se bude snažit o křečovitý přísun alespoň nějakých novinek, které posunou zážitek dál. To druhé, myslím, není vůbec potřeba a to první se vývojářům nepovedlo, takže je výsledkem jen rozklepaná snaha naroubovat na původně chytrý a neotřelý design laciné postupy jako vystřižené ze Slendera. Chodíte po temném místě, trochu se bojíte a sbíráte své vlastní dětské malůvky, abyste je pověsili na zeď a všechno vám rázem došlo?!

…A JE FAKT MIMO!

Snad v panice, že s omezeným rozpočtem a ne zrovna objevnou ideou nevzniká pod jejich rukama nic zajímavého, rozhodli se vývojáři také pro změnu perspektivy. Každý flashback tak prožijete pohledem malého děvčete, které si zpětně prožívá muka, ovšem nyní si je díky dospělému mozku dokáže lépe vysvětlit. Tohle je pravděpodobně jediná zajímavá věc na celém datadisku, kdy vám dochází, s jakou nevinností jsou děti schopné vnímat i ty nejhorší věci na světě. Všechny ty černé můry konečně dávají trochu smyslu a je vlastně až trochu lítostivé sledovat, jak moc se chtěla juniorka vyrovnat svému otci. I když na ni křičí, i když podkopává její sebevědomí, pořád ta tenká nitka citového vztahu ne a ne prasknout. Zaručuji vám, že za to budete hlavního hrdinu původní hry nesnášet, nic to ale nemění na tom, že k žádné katarzi nedojde a závěr je slušně řečeno uspěchaný.

Srozumitelnější řečí hráčů se nebavíme o žádných propracovaných lokacích ani zajímavých hádankách. Vše je přísně lineární, a pokud se přeci jen někde zatouláte, bude to pravděpodobně chyba hry, která bez upozornění změní již nastavená a přijatá pravidla a chce po vás něco trochu jiného než doposud. Není to stížnost směrem k tomu, že by bylo hraní obtížné, snad jen nepřehledné, to je asi lepší slovo. Navíc tenhle pocit podtrhuje i grafické zpracování, které bez ohledu na to, že se stále pohybujeme ve stejném domě, skrývá spoustu detailů do podivné mlhy. Těžko říct, jestli jde o analogii toho, že malé dítě řadě věcí nerozumí, a proto mu jsou skryty, ale nejsem jediný, kdo měl během hraní svíravý klaustrofobický a ne zrovna příjemný pocit.

UŽ STAČILO, DÍKY

Otevřeně si proto myslím, že by se Layers of Fear bez datadisku obešlo – kouzlo původní hry tím dostalo pořádný kopanec, utrpělo i renomé vývojářů a znovu jsme si mohli připomenout, že někdy je to zkrátka jen o jednom jediném zásahu do středu terče, který už nejde zopakovat. Ano, doberete se k několika koncům, možná vás i některé vyhrocenější chvilky přinutí trochu přemýšlet, ale jinak jde jen o nastavenou kaši s vidinou vymámení dalších eur a dolarů ze zaháčkovaných hráčů. Pojďme na to všechno společně zapomenout, ano?

Layers of Fear: Inheritance
Xbox Xbox One
Windows PC
Apple Mac
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Ledová sprcha v podobě datadisku k jedné z nejnápaditějších hororových adventur posledních let. Hra funguje, snaží se kráčet ve stopách původní hry, ale všechny novinky jsou spíše na škodu a z celého díla je cítit velká míra zbytečnosti.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama