Layers of Fear Recenze Layers of Fear

Layers of Fear

Jiří Bigas

Jiří Bigas

14. 2. 2016 15:00 93
Reklama

Konec bědování nad osudem zrušeného pokračování série Silent Hill. Jeho hratelný teaser P.T. nade vší pochybnost představil hráčům zcela novou dimenzi strachu a vytřel zrak konkurenci, když šokoval svět vývojářů a herní obec tím, kolik děsu lze vyvolat jedinou nekonečnou chodbou ve tvaru písmene L. Bez ohledu na to, co by se nakonec z této hry vyklubalo a jak moc by se výsledný projekt podobal tomuto prototypu, šlo o nepřehlédnutelný evoluční krok. A jakmile evoluce jednou zatne drápek a proklestí si novou stezku, už jí nic nemůže stát v cestě. I když Konami zatlo Kodžimovým a del Torovým plánům tipec, prezentovaného principu se chopila konkurence. A spílat jí za to nikdo nemůže. Na inovativní myšlence neparazitují, ale naopak se jí snaží dopřát rozkvět, a my můžeme doufat, že autoři, které inspirovala, nezůstanou jen u nápodoby a celý koncept posunou dál. S klony P.T. se roztrhl pytel. A i když to minimálně zpočátku vypadalo na jalovou snahu vytřískat z příliš vágní ukázky alespoň nějaký mediální zájem, jak se prach na původní hře usazuje, její následovníci dozrávají. Na cestě je nová generace hororů, mezi než patří Allison Road, Visage nebo právě Layers of Fear. Díky nim odkaz P.T. nezemřel. Žije dál a minimálně v případě posledně jmenované hry očividně zůstal v dobrých rukou.

HIT UŽ PŘED VYDÁNÍM

Psychologický horor Layers of Fear předchází nevídaná pověst. Z bezmála tří tisíc uživatelů na Steamu, kteří vyzkoušeli hru v programu předběžného přístupu, ji 97 procent ohodnotilo kladně. Nemám důvod pochybovat, že se na tom po vydání plné verze mnoho nezmění a renomé hry v recenzích nijak vážně neutrpí. Nezávislé polské studio Bloober Team založené v roce 2008 v Krakově nemá na kontě desítky proslulých hitů, ale můžete mi věřit, že jejich novinka si právem přisvojí výjimečný status. A nepochybně jde o přelomový titul, který polské vývojáře katapultuje mezi světovou elitu. S následujícím konstatováním pro vás jakožto pro zvědavé čtenáře zřejmě nebude snadné se smířit. Úplně to chápu. Přesto to na vás zkusím. Čím méně toho o hře budete vědět, tím lépe. Záměrně se vás pokusím zanechat v nevědomí, protože pevně věřím, že je to ve vašem zájmu a pro vaše dobro. Zkuste udržet zvědavost na uzdě, nechejte pracovat jen svou fantazii a nebojte se pro jednou koupit zajíce v pytli. Ten pytel už totiž před vámi pár tisíc lidí pootevřelo a zřejmě by byli ochotní přísahat na hrob Oscara Wilda, že ukrývá výstavního ušáka.

Upřímně přiznávám, že jsem prvotní nástup Layers of Fear zaspal. Hry jsem si všiml až v nabité předvánoční sezóně, kdy už o ní mluvil skoro každý, kdo má rád horory. Je to jedno z největších překvapení roku, tvrdili mnozí. A to už jsou slova, která není snadné ignorovat. Lidé, kteří rozpracovanou novinku vyzkoušeli, na ni pěli jen samou chválu a referovali o ní jako o P.T. na drogách a jedné z nejstrašidelnějších her všech dob. Zatraceně, když už někdo takhle chválí dne před večerem, to už musí stát za to. A tak jsem neváhal a ponořil se do této skličující tragédie také. Když jsem pár hodin nato vyplaval, musím připustit, že mě nikdo neobelhal. Layers of Fear jsou vážně výjimečný počin, který má šanci odstartovat podobnou mánii, na které se dosud vezly hry inspirované tituly Amnesia či Outlast. Otázkou je, za jak dlouho se tenhle nový formát vyčerpá, ale teď se tím člověk trápit nemusí. Voní totiž novotou a nutí nás klást si jinou otázku - do jaké míry jde o evoluci, a jakou způsobí v žánru hororů revoluci. Skromnost stranou, tady stojíme na počátku dlouhé cesty a není nic podezřelého na tom věštit tomuto konceptu velkou budoucnost.

SLADKÁ NEVĚDOMOST

Budu vás držet v nevědomosti, jakož i mě držela hra sama. Na rozdíl od oficiálního webu a profilu hry v digitálních obchodech vám milosrdně neprozradím, kdo jste, čím jste ani kdy a kde se titul odehrává. Ale protože jsem dobrák od kosti, alespoň naznačím, že vaši identitu odhalíte celkem brzy a vzápětí bude už mnohem jasnější, proč vývojáři věnovali takovou pozornost výtvarnému pojetí a celkovému uměleckému dojmu, kterému dominují obrazy, jichž je dům plný. Ano, když tu mluvíme o hře inspirované projektem P.T., nepřekvapí vás snad, že se staneme vězni domu, který je tak strašidelný, že vedle něj vypadají obvyklé hororové kulisy jako nevinné prázdninové resorty. Jestli se vám prototyp Silent Hills zdál děsivý, rozsviťte všechna světla v domě, zkontrolujte si před hraním puls a pro jistotu mějte po ruce kapku alkoholu, aby vás nemuseli sousedé křísit, až z vás Bloober Team udělá rozklepaný uzlíček nervů. Tuhle hru rozhodně nebudete chtít hrát sami a potmě. A přemýšlet o VR verzi by mohl snad jen blázen. Vývojáři by měli na svědomí víc infarktů než snídaně v McDonaldu. Tady končí veškerá legrace a začíná pravá hrůza.

Po domě vás nepronásleduje žádné strašidlo s prostěradlem přes hlavu, ale vaše vlastní svědomí a vzpomínky.

Příznačná pro hry tohoto typu bude absence reálného ohrožení, zdraví, zbraní a zřejmě i soubojů. Ačkoli bych dál přísahal na to, že bez pocitu, že je vaše postava v nebezpečí a hrozí jí smrt, nemůže hra dosáhnout na samý vrchol děsu, vývojáři mě částečně vyvádějí z omylu a tento hendikep vynahrazují hráči zcela novou porcí strachu. Strachu, který není založen na boji o holý život, tmavých zákoutích ani vnitřnostech a hektolitrech krve stříkajících na obrazovku. Po domě vás nepronásleduje žádné strašidlo s prostěradlem přes hlavu, ale vaše vlastní svědomí a vzpomínky. A nemusíte být zrovna bývalý dozorce z Osvětimi, abyste si dokázali představit, že vlastní minulost má často doslova devastující vliv na naše pocity a podvědomí. Dalším poznávacím znamením této nové hororové vlny pak bude očividně transformace. Transformace prostředí především. P.T. v tomto ohledu jen naznačil cestu, pootevřel dveře, zatímco autoři Layers of Fear je nekompromisně vykopli s krucifixem v ruce a pustili se do vymýtání všech dřívějších nešvarů stárnoucích survival hororů. Jinými slovy, žák vyškolil mistra a vedle polského počinu vypadá původní experiment jako práce naprostého žabaře.

STRAŠENÍ JE UMĚNÍ

Při hraní si člověk nepřestává klást otázku, v jaké choré hlavě se mohly zrodit takové hrůzostrašné nápady. Layers of Fear s největší pravděpodobností poděkujete za úplně nové noční můry a do galerie už budete vstupovat jen s maximální obezřetností. K plátnu a štětci pak zřejmě většinu hráčů už nedostanou ani párem volů. Co kdyby se náhodou začala zhmotňovat nějaká zvrácenost ze hry… Problém je, že popsat inovativní způsob strašení není úplně snadné. A dokonce ho není ani tak snadné ukázat v traileru nebo vysvětlit na konkrétních případech. Už tu byla řeč o transformaci prostředí, ale ta je jen jedním dílem z celé skládačky. I když zásadním. Prostředí se vám mění před očima i mimo vaše zorné pole zcela bezprecedentním způsobem, který by dřív nebyl technicky vůbec možný. A nebo přinejmenším ne na takové úrovni. Tam, kde ostatní hry končí u nekonečných chodeb, zdi, která se zničehonic zjeví za vašimi zády, nebo dveřmi, které tu ještě před chvíli nebyly, se vývojáři z Bloober Teamu teprve zahřívají. Za chvíli nebudete vědět, kde je nahoře a kde dole. Nerozlišíte realitu od fikce a přitom se stále ne a ne naladit na nějakou vlnu, která by vám mohla pomoci obrnit se proti virtuálním hrůzám. Autoři neustále mění pravidla hry a přicházejí s novými nápady.

Layers of Fear
i Zdroj: Hrej.cz

Přitom v jádru jde o poměrně lineární dobrodružství, v němž není možné i přes všemožné kejkle s úrovněmi paradoxně nijak zabloudit nebo se ztratit. Hra se nebojí klasických adventurních prvků, ale nikdy vás neponechá v nejistotě. Okamžitě pochopíte, že pokud nemůžete dál, čeká vás nějaká hádanka. Příběhem tak pokračujete v podstatě bez záseků a hratelnost je velmi plynulá. A i když si polští autoři neodpustí několik odsouzeníhodných klišé, jakým je třeba kolečkové křeslo nebo prázdná houpající se židle, mnohem častěji se budete obdivovat jejich kreativitě. Třeba konečně někdo přišel se smysluplným nápadem na využití reproduktoru ovladače DualShock 4. Zvuky a šepot vyluzující gamepad připomenou pamětníkům první zavrnění zpětné vazby v Silent Hillu.

MATERIÁL PRO DOSPĚLÉ

Celá hra působí velice dospělým dojmem a poutavou formou řeší vážná témata. Je to hra pro odrostlejší publikum, aniž by hlavním důvodem byla její hororová podstata. Když se ale začnete probírat množstvím autentické korespondence, která vám postupně odhaluje pozadí zdejších událostí, je velmi snadné zapomenout na to, že jde o fikci. Tato skutečnost na druhou stranu obnáší povinnost upozornit vás, že titul hráče konfrontuje s velkým množství textu, bez jehož plného pochopení přijdete o velkou část kouzla a správný výklad událostí.

Vývojářům se povedlo z umění udělat horor a z hororu umění.

Vynikající je i pohled na hru. Pokud jsem u Firewatch zpočátku nechtěl uvěřit, že hru pohání engine Unity, v případě Layers of Fear jsem doslova žasl. Stále jsem přesvědčený, že u hororů jde grafika ruku v ruce s celkovým prožitkem. A bez špičkového audiovizuálního zpracování je podle mě velmi těžké udělat moderní horor. Jestliže mají nyní nezávislí tvůrci už k dispozici takové nástroje - nástroje, které očividně nijak neomezují jejich kreativitu - máme se na co těšit. Bez nich by totiž stěží mohla hra principiálně fungovat. Na druhou stranu nemůžu zamlčet, že jsem narazil i na nějaký drobný zádrhel v tomto ohledu. Podobně jako v případě Firewatch je zřejmé, že Unity si minimálně na PS4 teprve razí cestu a je třeba, aby jeho autoři se Sony ještě celou technologii trochu odladili. Tu a tam, když je na scéně opravdu velký zmatek a množství aktivních předmětů, klesne počet snímků za vteřinu a hra se trochu zakucká. Dokonce se mi jednou stalo, že jsem se propadl texturou kamsi do ztracena a musel nahrát uloženou pozici. A když už jsme u technické stránky, na konzoli je znát, že ovládání někdo nejprve ušil na míru mnohem citlivější myši, takže je občas trochu náročnější prozkoumat všechny šuplíky a přihrádky, když aktivní body mají poměrně malou toleranci ke špatnému míření.

KVALITA MÍSTO KVANTITY

Tohle všechno ale vývojářům rád odpustím. Protože se jim povedlo z umění udělat horor a z hororu umění. Je mi jasné, že se na autory snese kritika stran délky i skutečnosti, že early access verze obsahovala převážnou část celé hry. Jenže horor nemůže podle mě ani trvat moc dlouho, pokud má být skutečně intenzivní a znepokojivý. Jinak by se jeho kouzlo vyčerpalo a ztratil by svou atmosféru. Já osobně dám přednost pár hodinám intenzivního strachu a pravidelným momentům hrůzy před vyprázdněnou hrou nastavenou plytkými pasážemi. Otázkou, na níž stále neznám odpověď, pro mě zůstává, za jak dlouho se vyčerpá tento brilantní nápad. Kolik her dovede zopakovat triumfální úspěch P.T. s takovou noblesou a přidanou hodnotou, jako se to povedlo titulu Layers of Fear…

Layers of Fear
Xbox Xbox One
Windows PC
Apple Mac
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Je příznačné, že hra pojednává o procesu tvorby mistrovského díla. Horor Layers of Fear totiž mistrovským dílem už je. Strašení bylo vždy umění, ale tady se z něj doslova stalo umění. Je to významný evoluční milník v historii digitálního děsu. A vy byste měli být při tom.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama