L.A. Noire Remaster Recenze L.A. Noire

L.A. Noire

Jiří Bigas

Jiří Bigas

27. 11. 2017 14:40 7
Reklama

Musím připustit, že mám tak trochu dilema. Kupodivu výjimečně ani ne tak proto, že bych nevěděl, jakou udělit hře známku, ale protože si lámu hlavu tím, jak pojmout recenzi jako takovou. Jak zřejmě tušíte, na Hrej.cz jsme vždy razili přesvědčení, že při hodnocení remasterů se výsledné hodnocení skládá především na základě dvou veličin - jak se nová verze povedla z technického hlediska a jak hra obstála ve zkoušce času. Obvykle tak nemíváme tendenci znovu se rozepisovat o titulu jako takovém, protože jeho recenze už minimálně jednou vyšla a klady i zápory jsou většině lidí známé. Přesto jsem od počátku uvažoval o tom, že bych měl L.A. Noire hodnotit tak, jako kdybyste o hře nikdy neslyšeli. Což je nicméně velmi nepravděpodobné, protože jde o jeden z nejvýraznějších a současně nejkontroverznějších titulů posledních let. Pro jeho ambice, respektive ambice jeho autorů, mu velmi vážně a reálně hrozilo, že nikdy nevyjde. Jeho vývoj provázely obrovské problémy a vnitřní spory. Nakonec se však na hráče přeci jen štěstí usmálo a debut, který se stal současně labutí písní studia Team Bondi, v roce 2011 po mnoha odkladech spatřil světlo světa. Kritika přivítala filmový opus Brendana McNamary převážně s nadšením a za necelý rok se prodalo úctyhodných 5 milionů kopií. Nicméně L.A. Noire přesto provází nelichotivá pověst černé díry, která spolykala desítky milionů a navzdory mnoha náznakům se bohužel nedočkala pokračování. Možná i proto, že původní tým se rozpadl a s hlavním designérem bylo údajně velmi obtížné spolupracovat. Naděje je ale nyní určitě živější, když se Rockstar Games, potažmo Take-Two Interactive rozhodli vyslat tuhle detektivku do druhého kola. Po Xboxu 360 a PS3 (květen 2011) a PC (listopad 2011) tak nyní vychází vyleštěná verze i na PS4, Xboxu One a cestovní verze na Switch. Ještě v prosinci má přitom premiéru VR verze s podtitulem The VR Case Files, která přinese sedm vybraných případů pro HTC Vive.

TOHLE NENÍ MAFIA Z PERSPEKTIVY POLICISTY

Hlavním hrdinou hry je Cole Phelps, který se s pomocí hráče vypracuje z obyčejného uniformovaného policisty na šviháckého detektiva. Celkem si vyzkoušíte práci na pěti různých odděleních. Pokaždé spolupracujete s novým parťákem a řešíte případy, které spadají do vaší odbornosti. I když by se na první pohled mohlo zdát, že L.A. Noire je typická městská akce, zdání klame. Ačkoli láká na otevřený svět, respektive město - konkrétně poválečné Los Angeles roku 1947 - nenabízí sandboxovou hratelnost v pravém slova smyslu. L.A. Noire není kopií či konkurencí Mafie, tak jako Yakuza není variací na GTA z východu, i když se to tak může zdálky jevit. Jistě, mezi jednotlivými případy se můžete volně projíždět po kalifornské metropoli a plnit některé drobné aktivity. Ve skutečnosti však město slouží jen jako kulisa, která má vašemu počínání dodat dojem hloubky a učinit svět plastičtější a uvěřitelnější. Ne náhodou proto hra nabízí možnost zcela se vyhnout pro někoho možná zdlouhavým až úmorným přejezdům. Jestliže chcete, můžete nechat za volant usednout vašeho partnera a celou jízdu přeskočit. To je jen jeden z mnoha chytrých nápadů, který jsem ocenil před více než šesti lety stejně jako dnes. Pokud ovšem na open world mechanismech trváte, něco málo vám hra přeci jen dovolí. Když už usednete za volant sami, máte například možnost při cestování ulicemi zareagovat na náhodné menší případy, kterých je ve hře rovných 40. Jejich řešení obvykle spočívá v tom někoho zastřelit, chytit nebo pronásledovat v autě. Přesto jde o milé zpestření, které dovede posílit iluzi, že jste v opravdovém městě.

Jestli máte zpovídané osobě věřit, zatlačit na ni, anebo ji přímo obvinit ze lži a následně konfrontovat s nějakým přesvědčivým důkazem, vám nejčastěji napoví právě to, jak se daný člověk chová.

Vedle toho můžete zkusit zkompletovat vaši sbírku unikátních vozů, které jsou poschovávané po Los Angeles, navštívit všechny památky nebo odhalit některé sběratelské předměty. Přesto se domnívám, že drtivou většinu času budete věnovat hlavním případům, které vás klidně zabaví na dvacet až třicet hodin. Poměrně dost originální mechanismy podpořené hodně unikátní a nákladnou technologií se od vydání v podstatě téměř nikdo nepokusil přesvědčivě napodobit. Snad s výjimkou ukrajinského studia Frogwares, jehož poslední dva díly ze série Sherlock Holmes nesou některé povědomé znaky. Řešení případů spočívá ve shromažďování stop, vyslýchání svědků, analýze jednotlivých indicií a pak slovním souboji s podezřelou osobou či osobami. Zásadní roli přitom hraje už zmíněná technologie MotionScan, která umožnila zachytit věrně mimiku a všechny výrazy tváře herců, kteří postavám nepropůjčili jen své hlasy, ale skutečně digitální postavy oživili. Vedle vaší vlastní schopnosti dedukce a spojování často nejasných vodítek to bude právě vaše intuice a dovednost číst lidem ve tváři, co rozhodne o tom, zda se při řešení záhady doberete správného výsledku. Jestli máte zpovídané osobě věřit, zatlačit na ni, anebo ji přímo obvinit ze lži a následně konfrontovat s nějakým přesvědčivým důkazem, vám nejčastěji napoví právě to, jak se daný člověk chová. Je nervózní, uhýbá pohledem, těká očima? Zřejmě vám něco tají. Často ale nestačí jen zapochybovat o pravdivosti jeho slov, bez pádného argumentu může váš podezřelý stejně získat navrch.

POKROK V MEZÍCH ZÁKONA

Hra vás přitom hodnotí za každou maličkost. Výsledné hodnocení případu závisí na množství posbíraných stop, úspěšnosti v rozhovorech i tom, zda odhalíte některé vedlejší motivy či všechny spiklence. Proměnlivost jednotlivých případů, jakkoli jejich zápletka je sama o sobě lineární, takto působí velmi různorodě. Navíc je každý svým způsobem unikát, a jde tak o pestrou směsici kriminálek, které jsou navíc inspirované skutečnými událostmi z Los Angeles roku 1947. Zajímavé přitom je, že v remasteru, který má na svědomí čínské studio Virtuos (Assassin's Creed : The Ezio Collection, Batman: Return to Arkham, Heavy Rain), se Rockstar rozhodl přistoupit k drobné korekci v terminologii vašich reakcí při rozhovorech. Namísto “pravdy”, “pochyb” a “lži”, tak nyní máme možnost odpovědět ve stylu “hodného” a “zlého poldy” a pak danou osobu “obvinit/nařknout ze lži”, přičemž je třeba znovu podat důkaz o rozporu ve výpovědi. Dialog samotný se nemění, ale tato slova mají lépe reprezentovat to, co Cole řekne, respektive, jakým způsobem něco řekne. Zajímavé přitom je, že jedinečnou práci s mimikou podezřelých od roku 2011 v této míře už nikdo nepředvedl. O něco podobného se pokusil už jen zmíněný Sherlock, ale tam nejde o tak zásadní prvek, spíše další vodítko při rozhovoru, něco navíc. Nadto nevyužívá tak pokročilou technologii. Jakkoli totiž grafika neuvěřitelně za těch šest let pokročila a obličeje postav v L.A. Noire vypadají poněkud koženě, což ovšem do jisté míry platilo už při vydání, tento dojem vytváří spíše statické obrázky. I když tváře nepřekypují detaily a nejmodernějšími texturami, jakmile se rozhýbají, získají neuvěřitelně realistický dojem. Podobně jako ve Sherlockovi je navíc na této historické detektivce velice chvályhodná skutečnost, že scénář podporuje znovuhratelnost. Případ může skončit i neúspěchem, nebo velmi malým úspěchem a hra pokračuje. To působí uvěřitelně a přitom vám to dává další důvod pokusit se vyřešit stejnou záhadu ještě jednou. Napoprvé se vám jen málokdy podaří odhalit úplně všechny souvislosti. Často totiž hraje roli i to, v jakém pořadí navštívíte jednotlivé lokace, nebo kdy a s kým mluvíte.

Už jsem se zmiňoval o tom, že můžete přeskočit cestování po městě, což je jen jeden ze zajímavých nápadů, který ale současně podtrhuje přesvědčení, že L.A. Noire je především detektivka, moderní adventura a interaktivní film spíše než 3rd person akce se sandboxovými prvky. Málokterá jiná akční hra vám totiž nabídne možnost přeskočit i akční sekvence. Pokud aktivujete daný mód, po několika neúspěšných pokusech se můžete vyhnout třeba náročné přestřelce. V každém velkém případu totiž na vás obvykle vedle vyšetřování číhá i trocha adrenalinu. Někdy to znamená, že musíte podezřelého pronásledovat v autě, jindy postřílet pár padouchů, dopadnout svědka na útěku, aniž byste ho zabili anebo si zaboxujete. Každá taková sekvence je ale předem naplánovaná a i to mluví proti nálepce městská akce. Nemůžete se začít jen tak prát na ulici, nemůžete tasit zbraň, kdykoli chcete. Všechny tyhle vymoženosti se aktivují jen ve chvíli, kdy si to autoři přejí. A tyto sekvence jsou také přísně lineární a na rozdíl od případů v nich existuje jen minimum proměnných. Nadto je třeba poznamenat, že jízdní model nebo třeba krycí systém nepatří mezi ty nejlepší, což platilo už před lety a nyní je to znát ještě víc. Tyhle mechanismy prostě zůstaly ve stínu hlavní náplně. Přesto i ony mohou ovlivnit vaše výsledné skóre. Hodí se, když pachatel skončí za mřížemi a ne s kulkou v hlavě. Musíte si dávat pozor i na škody, které způsobíte za volantem. Na hodnocení se projeví i to, zda poškozujete svůj vůz, veřejný majetek nebo dokonce ohrozíte zdraví obyvatel LA. Nenechte se ale mýlit, přeskakovat nepovinné aktivity by byla škoda, pokud vám vyloženě nelezou na nervy. Když se nebudete projíždět městem, ochudíte se nejen o jeho atmosféru a památky či vedlejší případy. Ale nebudete si moci vychutnat třeba perfektní licencovaný soundtrack složený z výjimečných dobových skladeb, jak je u Rockstaru zvykem. Společnost mu samozřejmě dělá i původní hudba inspirovaná žánrem film noire. A v neposlední řadě si nevyzkoušíte jeden z nejoriginálnějších navigačních systémů napříč open world hrami. Ten spočívá v tom, že namísto GPS vám po stisku příslušného tlačítka na požádaní parťák řekne, kudy se máte vydat na nejbližší křižovatce.

HOLLYWOOD NA DOSAH

Hra, která byla ve vývoji od roku 2004 nezapře inspiraci v dnes neprávem opomíjené PS2 akci The Getaway, na které Brendan McNamara pracoval pro Sony ještě ve studiu Team Soho. I ta se tvářila jako rival GTA a přitom nabízela poněkud odlišný zážitek. Není to ale jen odlišnost, co činí z L.A. Noire jedinečný a výjimečný počin, který svého času recenzenti přirovnávali k velkému zlomu v historii videoher, dalšími zásadnímu kroku, milníku, jenž digitální umění přiblížil třeba tomu filmovému. Ostatně není náhodou, že titul zařadil jako vůbec první hru v historii do svého programu respektovaný Tribeca Film Festival. L.A. Noire je totiž blíže Hollywoodu než drtivá většina her, které se o to snaží. A to nejen proto, že se v něm do Hollywoodu podíváte. Daň za to byla zřejmě až příliš vysoká, o sebezničující produkci dodnes kolují na internetu legendy. Nechci tvrdit, že účel světí prostředky, ale po Teamu Bondi tu přinejmenším zbylo něco zásadního. Hra se pyšní skvělým scénářem a věrohodnými postavami. Zabývá se dospělými tématy a nebojí se kontroverzních oblastí ani intimity. Herecké výkony z už vyřčených důvodů prezentuje titul způsobem, kterému dodnes konkurují jen ty nejvýjimečnější tituly. A skutečně je možno namísto “obyčejného” dabingu hodnotit jednotlivé herce a jejich výrazy. Nezbývá než doufat, že remaster otevře cestu k opakovaně spekulovanému pokračování, z něhož má zřejmě Rockstar pochopitelné a oprávněné obavy. Současně by ale mohlo přinést další vítanou revoluci na poli videoher. Zejména těch, které se nemusíte stydět ukázat svým rodičům nebo přítelkyni.

Doprava by v L.A. Noire mohla určitě být živější, dohlednost větší a doskakování objektů menší. Autoři si také mohli pohrát s jízdním modelem i krycím systémem.

Přirozeně se neobejdeme bez toho, aniž bychom se ještě dotkli technického zpracování, jakkoli už asi chápete, že u mě zůstalo i po letech ve stínu hry samotné. Ano, tak moc výjimečný tenhle počin je. Prostě o něm přestanete zcela uvažovat jako o remasteru. Možná tak už rozumíte tomu, co jsem naznačoval na začátku. Na standardní PS4, kde jsem titul hrál, nabízí detailnější textury, některé propracovanější efekty anebo třeba podporu dotykové plošky při listování v dokumentech či zkoumání předmětů. Upřímně řečeno to ale není žádná revoluce. Pokud máte doma PS4 Pro, můžete se navíc těšit na rozlišení 4K a verze pro Switch kromě zjevné mobility nabízí další unikátní ovládací specifika. Pořád ale sledujete starší hru. Která je naštěstí sama o sobě tak jedinečná, že to nehraje tak zásadní roli. Jistě bych si dovedl představit dokonalejší remaster, nebo dokonce remake. Takové ty načančané věci, co dělají třeba Bluepoint Games (Uncharted: The Nathan Drake Collection, Shadow of the Colossus), kdy dokážou z původních her vytáhnout zcela nové detaily a přidat do nich řadu “neviditelných” novinek. Doprava by v L.A. Noire mohla určitě být živější, dohlednost větší a doskakování objektů menší například. Autoři si také mohli pohrát s jízdním modelem i krycím systémem. Takhle se musíte spojit se standardně vyleštěnou verzí, která se minimálně pyšní veškerým dříve vydaným obsahem, což činí ze hry tohoto typu opravdu velký kousek. A navrch nabízí dnes tak populární fotomód s různými retro filtry, který ovšem konkrétně pro mě velkou přidanou hodnotu nepředstavuje.

VEZMI TO PŘES KOPÍRÁK

Nechci znít nekriticky, L.A. Noire se jistojistě mohlo dostat ještě více péče. Ale já nad tím dokážu přimhouřit oko. Snížená cenovka je jeden z důvodů, i když agresivnější politika by byla vítaná, hlavně se ale domnívám, že se bavíme o hře, která si skutečně druhou šanci zaslouží. Ani ne tak proto, že by jí snad hráči nevěnovali při premiéře dost pozornosti, nebo proto, že se nedostala na všechny platformy. Ne. Ale když se podíváte na starší hry, které byste si jednou chtěli znovu zahrát, není L.A. Noire právě takovým titulem? Já jsem přesvědčený, že rozhodně ano. Že je to hra, která jedinečným způsobem obstála ve zkoušce časem a byla by škoda si ji dnes odepřít jen proto, že už jsem třeba prodal starou konzoli. Netvrdím, že přidaná hodnota remasteru je bůhvíjak výrazná, na PC jeho momentální absence nikdo litovat nemusí. V jádru jde ale o tak kvalitní počin, že ospravedlní jeho existenci už jen naděje, že osloví někoho, komu před lety unikl. Tohle je totiž největší problém videoher obecně. Jejich stárnutí. Nikdo se nepozastaví nad tím, že si pustí šest let starý film. Co šest? Deset, dvacet, padesát. Filmy stárnou o poznání pomaleji než hry. A nejsou navzdory digitálním kouzlům tak závislé na moderních technologiích. U her je tomu jinak. Ty jsou za pár let po technické stránce dávno překonané, beznadějně zastaralé a jejich obsah se málokdy nějak vymyká. Proč hrát ty staré formule, když jsou tu nové? To samé fotbal, válečná střílečka, akční adventura. Jen výjimečně se objeví kousek, který je tak unikátní, že by byla škoda se k němu nevrátit. Tvrdím, že L.A. Noire je právě takovou hrou. Za těch šest let se grafika posunula o pořádný kus kupředu a přesto od té doby vyšlo jen minimum her, které by se mohly s L.A. Noire měřit.

L.A. Noire Remaster
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4
Nintendo Switch Switch

Verdikt

Po více než šesti letech od premiéry možná L.A. Noire nevypadá jako klenot, kterým ve skutečnosti je, ale jeho obsah, osobitá prezentace i styl jsou stále stejně ambiciózní a unikátní jako kdysi. Nenechte se oklamat omšelou fasádou, jen málo her tohoto ražení dosáhlo tak vysoko.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama