Reklama

Někdo prohlásil, že smrt je jenom začátek. Patrně funebráci. Ale v případě hry Kingdom of Amalur: Reckoning to opravdu platí. Na začátku je hrdina mrtvý. Tuhý jako briketa. Totálně kaput. Ex-hrdina. Jenže, díky magickému udělátku zvanému Studna duší otevře oči a může znovu vyrazit do světa, hej hou, tralala. Jen s jednou takovou malou změnou. Nemá žádný osud. Jelikož si svůj život už prožil až ke krvavému finále, je najednou čistý, jak nepočuraný sníh. A to mu ve světě, kde jsou všechny osudy předem jasně dané a lidé prožívají své vlastní epické příběhy, něco zcela nového. Něco, co může změnit tváře světa.

Ano, budete vyvolený, ano, na vás bude zachránit svět, ano vy vždycky vyřešíte všechny problémy, se kterými si nikdo neporadí... ale čekali jste od masivní RPG něco jiného? Tak sklapněte a chopte se ovladačů. Tahle hra za pořádnou pařbu totiž stojí.

JEDNA VĚTA

V podstatě by se celá recenze dala shrnout jednou větou: Kingdom of Amalur: Reckoning je destilovaný Skyrim, v grafickém stylu Fable a s hratelností Diabla. Je to až takhle jednoduché a nebýt toho, že musím naplnit počet znaků, mohl bych odhodit notebook do kouta a jít hrát Reckoning. Jenže práce je práce a tak je nutné vysvětlit, proč to tak je. Pojďme si to vzít postupně. Nejdřív to, co je na hrách obvykle nejméně zajímavé: příběh.

PŘÍBĚH A STYL

Pod příběhem je podepsaný R. A. Salvatore, kterému venku i u nás vyšlo už pár stovek knih. Hlavně o temném elfovi Drizztovi a vůbec příběhy ze světa Forgotten Realms či Star Wars. Je to literární manuál, v osm k píchačkám a napsat další díl ságy – ale možná i proto mu nedělá problémy dát dohromady skvělou herní nádivku. Sází na epickou klasiku, na elfy, trpaslíka a jiné pidižvíky (jen pod jinými jmény). Přesto příběh není pitomý, nabízí zvraty a chvílemi se budete muset soustředit, aby vám nic neuniklo a došly vám všechny souvislosti. Navíc svůj epos Salvatore koření zajímavou mytologií a náboženskými rituály založenými na příbězích a osudu. Čili hráči dostanou to, co chtějí, jen v chutnějším provedení.

Hodně hře pomáhá i výtvarný styl, který asi nejvíc připomíná Fable. Hravý a trochu cartoonový – což ovšem narušuje často stříkající krev, takže se nenechte idylkou zmást. Okolí je tak kýčovitě krásné, že tam chybí už jen zahradní trpaslíci a estéta by z toho asi ranila mrtvice, ale hráč si to užije. Ostatně, jinak by ho asi to věčné pobíhání sem a tam přestalo bavit. Je pořád na co se dívat a co objevovat. Každá lokace vám nabízí nové pohledy, vybízející ke kochání... nebo k estetickému epileptickému záchvatu.

Navíc jsou lokace tak akorát, abyste kamkoliv snadno doběhli a nezabralo vám to půl dne. (Vzpomínáte, jak jsem mluvil o kondenzovaném Skyrimu? Pokud ne, tak byste se měli nechat léčit, bylo to jen před pár odstavci.) Svět i jeskyně jsou v té správné rozloze, přesně tak velké, aby vás nezačali nudit... a tak jediní, co je tu opravdu obří, jsou postavy a monstra. Rozhodně Reckoning nepatří ke hrám, u kterých máte pocit, že jste hubitel mikrobů. Tady jsou výrazní a velcí i malí protivníci... a což teprve ti obrovští. A velké jsou i všechny ty údery mečem, sekerou či kladivem... a monumentální jsou i magické efekty. Prostě, konečně hra i pro krátkozraké.

Stylu pomáhá i to, že si Kingdom of Amalur nehraje na nějakou realitu, na nějaký skutečný svět, ale všechno kolem vás je brané s trochou mangistické nadsázky (v grafice, příběh je sice zjednodušený, ale žádná parodie to není)... a s pár desítkami barev navíc. Dobře, svět je cukerínově nádherný, příběh je klasický s originálním detaily (a jak víme, právě detaily dělají hru), ale co samotná hra?

SAMOTNÁ HRA

Samotná hra je jedním slovem jízda. Opět se vracím ke kondenzovanému Skyrimu: představte si tuhle hru ze série The Elder Scrolls bez nudných míst, na menší ale dokonale využité ploše, na které plynule přecházíte z jednoho souboje do druhého, kdy nenarazíte na moc chvil, kdybyste zívali nudou. (Tedy, kromě neskutečně dlouhého nahrávání, díky kterému budete pokaždé přemýšlet, jestli vlezete do nějakého baráku – za to několika minutové zdržení vám nákup lektvarů nestojí). Ano, nonstop mlátička nemusí nutně znamenat i nonstop zábavu, ale v tomhle případě skutečně znamená. Souboje jsou efektní, chytlavé a rychlé. A ani nevadí, že jsou v podstatě záležitostí jednoho tlačítka.

Bojový systém je vážně jednoduchý. Jedním tlačítkem střílíte šípy, jedním mlátíte zbraní, levým horním používáte štít a levým horním se přepnete do magického kódu, kterým vrháte předpřipravená kouzla – a už se valíte vpřed. Je to snadné ale není to nudné. Hlavně díky kombinaci různých schopností a jejich rychlému přepínání. A taky díky spoustě zbraní, obvykle s nějakými doprovodnými magickými efekty, která každá přináší své výhody. No a samozřejmě i vy se vylepšujete a učíte se nové fígle. Těch kombinací je nakonec tolik, že by se v nich nevyznal ani profesionální pokerový hráč a i díky nim vás souboje hned tak bavit nepřestanou.

Jasně, dnešní hra už nemůže být jen o tom „tady máš meč, jdi a sekej do různých lidí asi tak dvacet hodin a pak bude game over“. Potřebujete mít nějaký cíl. I Kingdoms of Amalur má jak jeden velký zářivý, ke kterému můžete vyrazit hlava nehlava... tak spoustu menších vedlejších, díky kterým přijdete k lepším schopnostem, lepším zbraním a vůbec se z vás stane svalnatý a v kolektivu oblíbený superborec. Máte tu samozřejmě různé frakce, ke kterým se můžete přidat a i morální volby, které z vašich rozhodnutí vyplývají a spoustu lidí, kteří nemají na práci nic jiného, než na vás házet svoje problémy.

A další srovnání se Skyrimem. Pokecy s obyvatelstvem jsou výstižné a stručné. Žádné dlouhé ságy, obvykle dvě výměny na dva odstavce a víte všechno, co potřebujete vědět i s nějakou tou emocionální omáčkou. (Upozorňuji – což nemusí z tohohle textu tak úplně vyplývat – že se mi Skyrim dost líbil.)

Když půjdete přímo za nosem a budete se držet jen hlavní dějové linie, máte hru dohranou tak za dvacet hodin. Ovšem pokud se budete dívat, co se kolem vás děje, může se stát, že se po těch dvaceti hodinách ještě ani pořádně nevzdálíte z první vesnice.

Za každou zabitou příšeru, nalezený pomník či splněný úkol získáváte body, kterými se vám zvyšuje level. A když se konečně došplháte na další patro, přijde ten slavný okamžik, kdy se budete rozhodovat, co si vylepšit. Opět – je to stručné ale výživné. Nejdříve můžete investovat bod do zlepšení nějaké základní schopnosti (jak je smlouvání, plížení, ukecávání, kovářství, alchymie a tak dále) a pak přihodíte tři body ke svým bojovým, magickým nebo akrobatickým schopnostem. Od toho, kam co vrazíte, se odvíjí i váš další směr. Jakmile některá z kategorií získá více bodů, otevře se vám cesta nejen k novým a efektnějším schopnostem, ale i k novým kartám osudu. Ty jsou jak pro bojovníka, mága nebo lupiče, tak pro jakoukoliv jejich kombinaci.

Čili hra nekecá. Váš osud je opravdu jen ve vašich rukou a vy si můžete vytvářet svůj vlastní unikátní styl boje (dobře, vy a dalších sto tisíc lidí... ale stejně). A bacha! Pokud by se vám vaše vytvořená postava znelíbila, existují ve světě místa, kde můžete její osud rozkopat na jednotlivé body a začít bez postihu znovu od začátku a investovat do úplně jiných odvětví! Můžete tak ze svého bojovníka udělat v polovině hry mocného mága a dál pokračovat s ním. No není to dokonalá svoboda volby?

A CO DÁL?

Už je to tu zase. Kondenzovaný Skyrim. Skyrim, který se po vyprání smrskl – a překvapivě mu to sekne. Máte na výběr jen ze čtyř ras, jsou tu sice hrátky s obličejem a postavou, ale taky celkem uvážlivě střídmé, je tu mapa, díky které můžete rychle putovat na už nalezená místa, je tu neuvěřitelná halda úkolů, tajných míst, pokladnic, bylin, magických artefatků a předmětů (chvílemi si budete připadat spíš jako důchodce vracející se po úspěšném lovu na obsah popelnic, než jako hrdina). Můžete kuchtit alchymistické přípravky, můžete nalezené zbraně rozebrat a udělat si z nich něco vlastního – můžete toho spousty.

Kingdoms of Amalur sice neoplývá originalitou a co se týče herních nápadů, tak to v téhle hře vypadá jako v policejním skladišti ukradených předmětů, ale s tím, co tvůrci šlohli, pracují velmi dobře. A koneckonců – vědět, co ukrást a co nechat ležet, to taky vyžaduje umění.

A tady se kradlo dobře.