King Arthur II Recenze King Arthur II: The Role-playing Wargame

King Arthur II: The Role-playing Wargame

Lukáš Kunce

Lukáš Kunce

25. 2. 2012 23:00
Reklama

Dnes již kultovní série Total War nám pravidelně přináší poctivou dávku kvalitního materiálu, který se alespoň částečně odráží od podstatných historických událostí a zuby nehty se drží realismu. Prakticky všechny hry, které hrdě nesou jméno téhle roky zajeté frančízy, mnozí řadí na první přičky pomyslného žebříčku válečných strategií, na čemž má svůj podíl i smutně mizivá konkurence. Tou se nedávno stalo příjemně překvapivé zjevení v podobě povedené míchanice několika žánrů King Arthur, jehož doslova epický příběh pokračuje v letos vydaném druhém dílu.

Legenda hrou

Ať se nám to líbí nebo ne, klasickým strategiím už dávno odzvonilo a taktičtí nadšenci často a většinou marně vyhlížejí cosi, co by se alespoň něčím mohlo vyrovnat těm starým perlám. Co si budeme povídat, zmíněný Total War už přece jen známe až moc dobře, a tak jsme rádi nahlédli do poněkud odlišného zákoutí, které ponechává mnohem větší prostor nespoutané fantazii. Druhá část Artušova dobrodružství totiž není typickou artušovskou legendou, ale daleko víc tíhne k temnotě a střetům s jiným, ďábelským světem. Z pekelných bran se rodí nekončící zástupy nevyzpytatelných Fomorianů, jejichž přítomnost dost znepříjemňuje panovníkův pobyt.

Navíc král Artuš "kdesi" chytil nějakou zákeřnou, prý nevyléčitelnou kletbu, ten pošahaný čaroděj Merlin se taky vypařil beze stopy a Svatý grál? Roztříštěn. Do toho ty všehoschopné fomorianské potvory... Prekérní situace, řeklo by se. A to by jeden neuhodl, co asi bude cílem hry, že ne. Skutečně, děj příliš nepřekvapí, už od začátku jasně udává směr a těch zvratů taky není zrovna moc, což možná někoho naštve, protože je hra docela dlouhá a za ty hodiny s krysou v ruce by si snad uživatel zasloužil trošku víc lásky.

Královské nedodělky...

Už svým jménem se King Arthur II: The Role-playing Wargame, jak oficiální název zní, pyšní tím, že spojuje více herních žánrů. Přestože by mělo jít o sílnou stránku titulu, časem si i sám hráč uvědomí, že to tak úplně není pravda. Kámenem úrazu budiž označen fakt, že autoři se do hry snažili nacpat snad všechno, co se za ty roky naučili, ale nic z toho není dotaženo do konce a v každém herním aspektu Král Artuš pokulhává. A v praxi to pak vypadá asi takhle...

Vám, jakožto pomalu umírajícímu panovníkovi, se pod herní ruku dostane převelice rozměrná mapa, která celkem důvěrně ilustruje historické rozdělení Británie. Zpravidla jde o menší či větší hrabství, mezi nimiž nechybí tak známá jména, jako Cornwall, Essex, Somerset nebo samotný Londýn. Na rozdíl od prvního dílu, kde jste se k velkoplošné moci museli prokousat od jižního ocasu, tedy právě Cornwallu, se tentokrát ocitáte ve středu ostrova, tudíž si už ze začátku musíte zvyknout na kontakt s vyšším počtem různě příjemných sousedů. Po světě se společně se svou armádou pohybujete po relativně krátkých tazích, které jsou ztvárněny čtveřicí ročních období. Z nich vyčnívá zima, jež spolu s chladem a znemožněním pohybu vojsk přináší pravidelný přísun zlaťáků, umožňuje vylepšení schopností vašich mužů a celkově dává prostor "nepostupovým" činnostem.

Jednotlivé kusy území můžete v průběhu hraní získat ve svůj prospěch, ovšem ne vždy stačí hrubá síla. Často vítěží rozum a ještě častěji krátí čas i snižuje usílí, protože veškerá diplomacie je ve druhém Artušovi až neuvěřitelně osekaná. Na nějaká dlouhá vyjednávání zkrátka nedojde a obvykle stačí jedno, dvě kliknutí, abyste s druhou stranou vyjednali příměří nebo sjednali alianci. Domluva totiž probíhá skrze velice jednoduché okno, jenž nabízí 2 nebo více možností rozhodnutí, pod nimiž jsou navíc výstižně popsány následky. Diplomati pláčou, příležitostní hráči jásají.

...aneb zjednoduš, co se dá!

Mezi "diplomacií" a bitvami ještě stojí ten prvek role-play, ten je bohužel taky okrájen až na kost. Všechny questy, které se během hraní objevují a přijímají samostatně, se znovu řeší pouze za pomoci prostých oken s malým počtem zbytečně dlouze rozepsaných variant. Ačkoliv by člověk čekal, že jednotlivá rozhodnutí budou mít zásadní vliv na průběh nejen řešeného úkolu, ale i celého děje, není tomu tak. V podstatě je jedno, jakou možnost hráč zvolí, protože fatální kolaps prakticky nemůže nastat a při "špatném" řešení dojde maximálně ke ztrátě nějakých drobných nebo malému zhoršení reputace. Tvůrci potom nezapomněli na vylepšování atributů a schopností či získávání magických předmětů, které se, až na drobnosti, vztahují pouze na hlavní hrdiny, a ti jsou nakonec důležitější, než se může na první pohled zdát. Později se vyskytne i možnost výroby vlastních předmětů, které vzniknou jednoduchou trojkombinací již získaných krámů.

A samotné bitvy, na něž jsou pánové z Neocore tak hrdí, jsou tím záchranným člunem, který stereotypní odklikávání narušuje trochou nezbytné akce. Na každém bojišti se vyskytuje určitý počet kontrolních bodů, které je rozhodně vhodné zabrat, protože poskytují nadmíru užitečná kouzla a značně zvyšují šanci na vítězství. Dále zvolené strategii se meze nekladou, pro představu uvedu svou oblíbenou – rychlonozí jezdci vysláni na blízké kontrolní body, za nimi střelecká podpora a zbytek armády utíká do hromadné řezby. Zní to až směšně jednoduše, ale obvykle takovýhle postup stačí k pohodlné výhře bez větších ztrát, záleží však na zvolené obtížnosti. A ti, kteří neradi ztrácí čas zdlouhavými bitvami, mohou sáhnout po auto-battlu, jenž ovšem přináší svá jednoznačná rizika.

Levná hra za velké peníze

Výtka sem, výtka tam, ale dejme tomu, že hrát by se to ještě docela dalo. Tentokrát bohužel platí známe přísloví "bez pořádnýho železa na Artuše nelez", protože hardwarová náročnost je hodně mimo dnešní standardy. S běžnou sestavou, která by dneska mohla stát třeba 15 000,-, můžete rovnou zapomenout na překročení hranice 30 snímků za sekundu, pokud se tedy nespokojíte s nejnižším grafickým nastavením, které je ale mimořádně škaredé. Technicky je hra asi na podobně pokročilá, jako plod ve třetím měsíci těhotenství, ne-li méně. Je sice pěkné, že hra umí neustále opomínaný
DirectX 11 a vlastně vypadá moc dobře, ale ve válečných vřavách, kdy jsou potřeba i ty rychlé reakce, bych osobně upřednostnil plynulejší pohyb. Na oči pak lezou i menší bugy, zejména jde o chyby v názvech předmětů, úkolů nebo jiných objektů.

Zvuky mečů, dupání a efekty obecně jsou v pohodě a vůbec nekazí dojem z bojů, po celou dobu jsem hraní jsem ale nenarazil na řádný hudební doprovod, což mě osobně mrzí. Naopak mi utkvěly v paměti hlasy herců, kteří sice namluvili všechny dialogy (to znamená zatracenou spoustu textu) a rozhodně je to lepší varianta, než neustálé čtení, ale to příšerné přehrávání je někdy hodně legrační.

Zpracování obecně působí lacině, což se trošku odráží i na ceně, hru lze sehnat za přiměřených sedm stovek. To je docela fér nabídka za tu monstrózní porci obsahu, který bohužel kopíruje známé rčení "kvantita nad kvalitu". I přes jedinečnou kombinaci žánrů hra nedokáže ničím překvapit nebo zaskočit a za celou dobu se ne a ne dostavit ten "wow" efekt. Nejvýstižnější charakteristika? Dobrá hra. Nic víc, nic míň.

King Arthur II
Windows PC

Verdikt

Zcela originální kousek, který se hodně trápí kvůli zbytečným chybám. Svoje publikum si ale najde bez problémů.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama