Killzone: Shadow Fall Recenze Killzone: Shadow Fall

Killzone: Shadow Fall

Jiří Bigas

Jiří Bigas

9. 12. 2013 23:39 9
Reklama

První recenze na hru, která vychází exkluzivně pro některou z nových konzolí. Člověk by očekával, že takový moment bude něčím neobyčejný. Killzone: Shadow Fall je ale navzdory všem očekáváním a přáním nakonec veskrze obyčejná střílečka, jejíž výjimečnost spočívá právě a jen v tom, že se může počítat mezi vizuálně nejvýraznější a nejpřesvědčivější tituly nastupující generace. Jak dlouho jí tento titul ale vydrží, to už je jiná věc. Pokud si totiž odmyslíte technologické pozlátko, které vás na první pohled nemůže nezaujmout, v samém jádru jde dost možná o nejslabší díl celé série. A to přitom celé dobrodružství začíná tak nadějně.

ŽIVOT VE STÍNU ZLA

Shadow Fall navazuje na události třetího dílu a zvolna uvádí hráče do mimořádně zajímavé situace. Domovský svět Helghanů zpustošila nelítostná válka mezi autokratickým impériem a aliancí. Vleklý konflikt vyústil událostmi, které by asi nikdo z nás nepředvídal. Osvícení obyvatelé planety Vekta totiž nabídli svým nejstrašlivějším nepřátelům pomocnou ruku a dovolili jim opustit jejich umírající svět Helghan a usídlit se v domovině, kterou si chtěli podrobit silou. Mezi oběma národy v druhé polovině 24. století panuje křehké příměří, jehož jedinou pojistkou je gigantická zeď, která rozděluje celou planetu na dvě poloviny. Pokud byste však doufali, že se Helghané poučili ze svých chyb a jsou Vektanům vděční za to, že jim umožnili kolonizovat vlastní svět, musíme vás zklamat. Napětí mezi oběma národy znovu roste, naneštěstí Shadow Marshall Lucas Kellan, kterého se chopíte, a jeho mentor Thomas Sinclair jsou jedni z mála lidí, kteří jsou si blížící se hrozby vědomí. Zbytek Vektanů raději žije v blažené nevědomosti toho, co se odehrává za velkou zdí a snaží se zapomenout na vzájemné křivdy a nucenou deportaci Vektanů, kteří žili na nesprávné polokouli.

Killzone: Shadow Fall
i Zdroj: Hrej.cz

To, že spolu nejsou soupeřící strany tentokrát v otevřeném konfliktu, ačkoli napětí eskaluje každým dnem, měsícem i rokem, má za následek poměrně osvěžující žánrovou proměnu hry. Zkušení a talentovaní vývojáři z holandského studia Guerrilla Games se po třech legitimních dílech a dvou kapesních odbočkách rozhodli vstoupit do vod pro ně neprobádaných a masivní válečnou akci, na kterou jsme si v jejich podání zvykli, okořenili misemi ve stylu tajných operací, při nichž mnohdy přijde ke slovu i kradmý postup. Namísto velkých bitev, při nichž se můžete spolehnout na podporu vlastních jednotek, vás tentokrát čekají sólová poslání pro vlka samotáře. Naštěstí ale nikdy na bojišti tak docela neosiříte, protože máte po většinu času k ruce šikovného mechanického pomocníka. Létající drone OWL vám nejednou pomůže vylízat se i ze zdánlivě bezvýchodné situace a poskytuje vám rozhodující taktickou výhodu při střetech s nepřítelem, který má na své straně výhodu v podobě početní převahy. OWL umí zaútočit na vybraného nepřítele, omráčit jej, zbavit jej ochranného štítu, vytvořit energetický štít pro vás, deaktivovat nepřátelské alarmy, nabourat se do počítačových systémů a s jeho pomocí můžete dokonce slanit do míst, která by pro vás byla za normální okolností nedosažitelná.

SLIBNÝ ZAČÁTEK I UBÍJEJÍCÍ MALIČKOSTI

Funkce svého robotického společníka volíte na gamepadu za pomoci dotykové plošky. Systém je to poměrně intuitivní, ale dokázali bychom si představit i rychlejší způsob rozdávání povelů. Takto působí spíše jako nezbytný gimmick, který má novinku v ovládání jednoduše představit zákazníkům, kteří pochybují o její smysluplnosti. OWL vás dokonce dokáže znovu postavit na nohy, pokud v přestřelce padnete. Podmínkou však je, aby byl takříkajíc k dispozici a vy jste měli v zásobě dávku adrenalinu. Tou se ostatně můžete posilnit i bez pomoci drona. Mezi technické hračky, s jejichž pomocí můžete vyzrát na nepřítele, patří i sonar, který vám odhalí nepřátele ukryté za překážkou nebo sběratelské předměty, jako jsou zvukové záznamy a stránky z komiksů či novin. Přepínat lze rovněž režim střelby u vybraných zbraní, které se mimochodem i díky novému gamepadu velmi dobře ovládají a jednotlivé přestřelky mají mnohdy opravdu dobré tempo a akce působí příjemně intenzivním a napínavým dojmem. Kupříkladu, když se všude okolo vás tříští obrovské tabule skla nebo když si v jedné z misí můžete probourat cestu za nepřáteli přímo skrze tenkou zeď.

Dokud se Shadow Fall odehrává v přírodě nebo rozlehlejších exteriérech, které lichotí práci grafiků, leckterou chybičku jste hře ochotní odpustit.

Na druhou stranu samotné mise nepůsobí ani zdaleka tak svěže. Zpočátku vás sice autoři navnadí na relativně otevřené úrovně ve volné krajině, na nichž s radostí spočine vaše oko. Záhy se však ukáže, že volitelné pořadí plnění úkolů je spíše výjimkou, a v četných koridorových interiérech naopak hra sklouzne do nepříjemného stereotypu a linearity, kdy plníte jednu okoukanou misi za druhou. Hackovat počítačový terminál, osvobodit rukojmí, položit výbušninu, deaktivovat bombu. Dokud se Shadow Fall odehrává v přírodě nebo rozlehlejších exteriérech, které lichotí práci grafiků, leckterou chybičku jste hře ochotní odpustit. Ani oslňující technické zpracování hlavního města Vektanů ale nedokáže hráči vynahradit šablonovitou misi ve vlaku, nepodařený pohyb a ovládání postavy v nulové gravitaci nebo frustrující volné pády s vyhýbáním se překážkám. Korunu nešťastným rozhodnutím v designu hry pak nasazují momenty, kdy netušíte, jestli čelíte záměrně nekonečným vlnám nepřátel, nebo jen na něco čekáte. Slibně rozjetou výchozí zápletku navíc utluče do bezvědomí krkolomný scénář a nevýrazné postavy, jejichž motivace je mnohdy velmi nejasná.

PŘEDEHRA K NĚČEMU LEPŠÍMU?

Nicméně pokud zrovna vše funguje, jak má, před vámi se záhadně nezjevují nepřátelé v místnosti určené pro jejich respawn, a vy se vymaníte z nevzhledných interiérů, které lze jen stěží označit za next-gen, chytí Shadow Fall druhý dech a dokáže vás často znovu strhnout. Lví podíl na tom má vedle glorifikovaného technického zpracování především vynikající hudba a spíše než grafika jako taková její stylizace a architektura zdejšího světa, jehož dvě poloviny by snad ani nemohly být odlišnější. Pokud si navíc potrpíte především na kampaň pro jednoho hráče, nezklame vás Killzone ani svou délkou. Na relativně přímočarou akci se může pochlubit slušnou porcí 10 kapitol, které vás zabaví přibližně na stejný počet hodin.

No a potom je tu pochopitelně ještě hra více hráčů. I kdybyste obvykle této kratochvíli neholdovali, rozhodně se vyplatí dát multiplayeru v Killzone: Shadow Fall šanci. Na desítce map se oba soupeřící národy utkávají v klasickém týmovém zápolení na život a na smrt, ale především módu Warzones, který dokáže zkombinovat do jediného napínavého mače boj o území, aktivaci bomby i další drobné dílčí úkoly. Hráči se rozdělí do trojice výmluvných povolání Assault, Scout and Support, přičemž každá třída má nějakou zajímavou zvláštní schopnost, kterou jí zpravidla propůjčuje její drone. Ten může pomáhat raněným, bránit klíčovou pozici, ale i zaútočit na nepřítele. Atraktivní přitom je, že další vylepšení a dílčí drobnosti si odemykáte plněním nejrůznějších výzev, které jsou unikátní pro každé z povolání. Multiplayerová klání mají rychlé tempo, ale jsou přitom dostatečně taktická a vyžadují souhru hráčů v týmu. Intenzivní online akce dá současně nejednou vzpomenout na ty nejlepší momenty z kampaně a může tedy být vítanou náplastí pro ty, kteří mají k singlu výhrady.

Killzone: Shadow Fall
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Na trhu existuje mnoho výrazně lepších, ale zdaleka ne tak pěkně vypadajících stříleček. Pokud si Killzone odnesete domů spolu s novou konzolí, zřejmě uspokojí váš hlad po nové generaci, ale nijak zvlášť vás neohromí.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama