Killzone 3 Recenze Killzone 3

Killzone 3

Jiří Pavlovský

Jiří Pavlovský

15. 2. 2011 23:00 14
Reklama

Ano, Adolf Hitler má na svědomí miliony mrtvých... ale nebýt něj, by byl svět her mnohem chudší. A nejde jen o ty stovky stříleček z druhé světové války, ale o celou inspirací nacistickou image. Protože, ať si o třetí říši myslíme cokoliv, tak krejčí a stylisty měli ti hoši skvělé. Dodneška to působí, a – jak je vidět na Killzone – bude to působit i v daleké budoucnosti, na cizích planetách.

Tohle vám dojde hned, jak poprvé uvidíte vzorně vyrovnané šiky padoušských Helghastů, stojících pod jednoduchým černým symbolem na rudé vlajce. Hned víme, že tihle hoši nebudou žádní klaďáci a že je můžeme střílet bez nejmenších výčitek svědomí. Což bude fajn, protože je budeme střílet opravdu ve velkém.

Mimoplanetární jatka

Killzone 3 je absolutní střílečka. Čistá, neředěná a od dětství krmená směsí Red Bullu a kokainu. Ano, má nějaký příběh, má filmové pasáže (a dobře udělané, zvláště ty odehrávající se v hlavním stanu zhýralých padouchů), ale to všechno je tam spíš jen na ozdobu. Úkol je vždycky jeden a ten samý: prostřílejte se z bodu A do bodu B. A už to jede. Dějové vložky jsou tam jen proto, abyste nedostali křeč do ruky.

Killzone 3 vás totiž nenechá vydechnout. Je to soustředěná a nátlaková střílečka. Nepřináší nic nového, ale to, co přináší, vám servíruje s takovým důrazem a naléhavostí, že vás to prostě nemůže nestrhnout. Je to něco jako opravdu dobře udělané porno nebo jako akčárna od Michaela Baye (což je vlastně to samé, co dobře udělané porno).

Začínáte normální střelbou, takovou, jakou znáte ze všech her. Zbraně duní, kolem to vybuchuje, tříští se sklo a do vzduchu stoupá prach z prostřílených zdí. K dispozici máte několik různých zbraní, ale můžete bez problémů sebrat i kvéry mrtvých protivníků. Spolu s parťákem (je důležitý, protože vás dokáže v případě nouze vyléčit) se sunete od barikády k barikádě. Zalehout a pálit. Ideálně rovnou do hlavy. Je to klasika, nic nového pod sluncem (nebo co to tam na té planetě mají) – jen udělaná tak dobře, že máte pocit, jako byste tam opravdu byli.

A než se vám tohle střílení stačí omrzet, nasednete do tanku a vyrukujete s těžší municí. Mohutné exploze, padající vznášedla a jiné věci, které mají za úkol hráče ohromit. A daří se jim to. Pak dostanete do ruky sniperku a chvíli na dálku likvidujete vlezlé ostrostřelce... a vzápětí si osedláte ohromný bojový stroj. Dojde i na plížení a zabíjení ze zálohy, na jetpack a další překvapení.

Kdybych měl vymyslet nějaké přídavné jméno, kterým bych hru obdařili, tak mě nanapadá nic lepšího než „masitá“. Nejen kvůli masení protivníků, ale pro všeobecný pocit reálnosti, síly a mohutnosti. Když nabíjíte zbraň, sledujete jak vaše pracky vyměňují zásobníky a provádí všechny ty nezbytné úkony. Když kráčíte v bojovém stroji, cítíte tu obrovskou moc, co máte k dispozici. Svět duní pod vašima nohama.

O tom to je

Lineárnost misí a neexistenci zajímavého příběhu (točí se kolem několika vojáků, kteří se snaží přežít v týlu nepřítele) dohánějí tvůrci pestrými světy a hlavně municí. Prostředí se často mění a skoro vždycky je působivé, skvěle vykreslené a nelítostné. Bojujete ve městě, které je v troskách a na kterým víří šedivorudé nebe. Ve vzduchu se vznáší popel a dým a muži v rudě zářicích brýlích jsou na každém rohu. Bojujete v mimozemské džungli, kde vás ohrožují nejen fanatičtí vojáci, ale i nepřátelská vegetace (kterou ovšem můžete využít ve svůj prospěch). Bojujete na zamrzlých krách, kde stačí špatný krok a skončíte v ledových vlnách. Bojujete v leskle zářících experimentálních laboratořích.

Hrdinové? Nejsou důležití. Padouši? Jsou nádherně zvrácení (jeden z nich vypadá jako Adolf Hitler po sto letech flámování) a navíc je mluví záporácká esa jako je Ray Winstone a Malcolm McDowell, ale taky nejsou zas tak podstatní. Důležité jsou zbraně. Zbraně tu nehrají první housle, ale celý první houslový kvintet. Ve chvíli, kdy dostanete do ruky sniperku, nebo kvér, který vysílá naváděné rakety, tak pochopíte, co je to láska a budete ronit hořké slzy, až vám dojde munice.

Finální přestřelka

Killzone 3 z vás může udělat schizofrenika. Jedna vaše část bude sledovat hru a říkat „vždyť je to úplně blbý, jenom jdete a střílíte, nemá to ani žádný pořádný příběh... a co ty časové skoky... teď jsme zase přeskočili šest měsíců, jak se mám sžít s postavama...“ zatímco druhá část bude řvát „Sklapni a neruš! Koukej na tu explozi... všechno to padá... to je paráda... sakra, už se řítí další zmetci... podej náboje!“

A není asi třeba ani říkat, že ta druhá strana je podstatně silnější. A navíc silně ozbrojená.

Abychom zase jen nechválili, tak jedna z mála věcí, která hyzdí jinak vypulírovanou střílečku, je systém krytí. Je na to samozřejmě tlačítko, ale hlavní hrdina ne vždycky chápe, co má dělat a na barikádu občas kouká nechápavě jako pes, kterému ukazujete jím udělanou loužičku. Což vás bude stát pár životů. Ale jak pravil nějaký prastarý bojovník: „Lituji jen toho, že mám jen jeden život, který mohu položit za vlast.“ My těch životů máme spousty a rádi je za tuhle hru položíme.

Killzone 3 je hra, kterou jste už hráli stokrát... jenže všechno to, co jste hráli předtím, najednou vypadá jako vybledlá kopie. To, nad čím jste už jinde zívali a mluvili o klišé a neoriginalitě akce, tady najednou funguje a šlape. Ne, není to originální ani to není o nic méně klišé. Jen je to dobře udělané. Je to pestré, akční a rozhodně explozivní.

A to jsem se ještě nezmínil o multiplayeru, který můžete pařit jak s druhem homo sapiens, tak s počítačovými boty. No a můžete se o obrazovku podělit s kámošem a táhnout to ve dvou – to pak je teprve to pořádné maso!

Killzone 3
PlayStation PlayStation 3

Verdikt

Killzone 3 je hra, kterou jste už hráli stokrát... jenže všechno to, co jste hráli předtím, najednou vypadá jako vybledlá kopie. Parádní akce, které snadno odpustíte linearitu i chabý příběh.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama