Killzone 2 Recenze Killzone 2

Killzone 2

Jiří Pavlovský

Jiří Pavlovský

28. 1. 2009 23:00 294
Reklama

V jedničce jsme se bránili, ve dvojce přecházíme do protiútoku. Dva roky po invazi Helghastů se ocitáme na jejich planetě, aby se definitivně rozhodlo, kdo je tu šéf, případně mein führer. A hned v prvních vteřinách máte pocit, že se tvůrci hry rozhodli vzkřísit úvodní sekvenci ze Zachraňte vojína Ryana. Přistáváte na cizí planetě, vpravo i vlevo od vás padají spolubojovníci jako podťatí, kosmické lodě explodují jako silvestrovské petardy, kolem hlavy vám sviští trosky, prostě apokalypsa v tom nejlepším playstationovém zpracování.

Vy to samozřejmě přežijete. A když říkám vy, myslím žoldáka jménem Sev (nepřehánějí to tvůrci s těmi krátkými jmény? Jak se bude jmenovat v dalším díle – Úl?), člena týmu, který nemá za úkol nic menšího než zajmout vůdce Helghastů, císaře Visariho. Což samozřejmě nebude snadné, Visari nemá v plánu vás přivítat chlebem a solí, spíš prachem a olovem. A i když sám nepřijde, lidí, které pošle na vaše přívítání, má dost a dost.

...těžko na bojišti

Pokud Killzone 2 dokáže něco perfektně zprostředkovat, tak to je pocit, že vám jde o kejhák. Ani na chvilku se nebudete cítit v bezpečí. Nepřátelé jsou všude a rozhodně nečekají, až k nim přijdete a pokusíte se jim perforovat slinivku. Pálí na vás zeshora, zespoda, zboku, zezadu... a ti nejpodlejší i zepředu. A pokud by se vám už nakrásně povedlo vystřílet všechny v dohledu několika kilometrů, včetně jejich rodin a domácího zvířectva, tak si stejně moc neodpočinete. Vaši kolegové se okamžitě vyřítí vpřed a pokud je nebudete krýt, tak o ně přijdete. A abyste byli ještě víc napružení, tak ve sluchátkách stále slyšíte pokřiky velení, kde že se sakra couráte, že potřebují nutně pomoci. Nepřátelé navíc nečekají na jednom místě, ale ustavičně kmitají. Sotva si je najdete v zaměřovači, už se sunou do krytu a vzápětí na vás začnou pálit z jiného místa. Jsou to malí neposedové.

A neposedí ani sama Killzone. Tempo je hlavní hřivnou téhle hry. Jinak je to střílečka osekaná skoro až na kost. Jasně, občas zmáčknete nějaký čudlík, občas otočíte kohoutkem nebo položíte nálož, ale naprostou většinu času poběžíte vpřed k nejbližšímu krytu a budete pálit po všem, co uvidíte. Tohle není hra určená pro nenápadný postup – tady musíte zařvat „Uráááá!“ a vrhnout se vstříc nepříteli. A příběh je obvykle hodně jednoduchý: Běžte zlikvidovat protiletadlovou základnu. Zlikvidovali? Tak běžte pomoc krýt své parťáky? Hotovo? Tak běžte odstřelit tank. Ale upřímně... příběh u stříleček čeká snad jen Dan Vávra.

Zamířit a pal!

Zajímavostí (nebo slabinou, podle toho, jak to berete) jsou zbraně. Obvykle jste u stříleček zvyklí na kvéry, kterými sundáte jedním výstřelem měsíc z oblohy. Tady jsou poměrně normální – a ani nemáte zrovna pestrý výběr. Což je sice svazující, ale zase realistické a dodává to hře atmosféru temné a špinavé války, ve které nejde o technické parádičky, ale hrubou sílu a zuřivost, s jakou se drtí protivníci.

Do stejné kategorie patří i skutečnost, že zbraň můžete nést jenom jednu. Prosíme příznivce reality, aby přestali nadšeně povykovat a posadili se zpátky do svých ušáků. Ano, víme, že není reálné, abyste sebou tahali celý zbrojní sklad. Nic proti realitě, ale v tomhle případě mohla klidně trochu přimhouřit oči. Nechceme zase tak moc, jen aby váš arzenál nespočíval v pistoli, noži, granátu a jedné zbrani podle vlastního výběru.

I když i s nimi se dokážete vyřádit a po cestě najdete dost mrtvých protivníků, kteří se s vámi rádi o svůj arzenál podělí. On mezi jednotlivými zbraněmi zase není tak gigantický rozdíl, možná jen v zaměřování.

Mimozemská zbořeniště

Jednička Killzone byla braná jako ukázka toho, co dokáže PS2. A dokázala toho hodně. Ve srovnáním s tím není dvojka zase takovým překvapením. Ano, je dobrá, ale to od her na PS3 už tak nějak čekáme – a Killzone 2 rozhodně není nějaký radikální zlom, který by vás nechal sedět s vyplazeným jazykem a mokrým spodním prádlem. Grafika je samozřejmě parádní, až téměř dokonalá. Od animací vašich parťáku i protivníků, přes mraky valící se po šedém nebi, až po perfektně realistické (a zdemolovatelné) okolí. Všude plno detailů, omlácených stěn, bojových plakátů či kostýmů vašich protivníků, na kterých vidíte každý cvoček. Do toho si ještě připočtěte vytůrovanou zvukovou stopu, která dodává bitevní vřavě tu pravou vřavoidnost – a máte zaručený intenzivní zážitek.

Všechno je perfektní, ale přesto, když se na chvíli zastavíte (pokud to dokážete), zjistíte, že prostředí je trochu fádní, klasické kasárnodoidní: betonová zástavba, rozpadlá schodiště, občas nějaký ten ostnatý drát či rozbombardovaná krajina, prostě klasika v šedé. V tomhle přece jen vede Resistance 2, kde se to více střídalo: od amerických maloměst až po mimozemské základny.

Stejně tak unifikované jsou „červenooké“ nepřátelské armády, které se na vás valí ze všech stran. Na druhou stranu, o to je větší šok, když se najednou prorazí stěnu obří tank nebo když se mezi protivníky objeví téměř neprůstřelný budulínek.

Úlomky z granátu na závěr

Jak už je dnes ve hrách zvykem, chybí i v Killzone 2 ukazatel zdraví a svůj stav poznáte podle krvavých cákanců na obrazovce. Pokud je jich už tolik, že skoro nevidíte před sebe, máte namále. Jestli okamžitě nezapadnete do nejbližšího krytu, stane se z vás brzo další jméno na památníku padlých.

Občas můžete použít nějakou zkratku či obchvat, ale většinou máte jednu cestu vpřed (ustoupit není kam). Což je asi dobře, protože AI protivníků není z nejvyšších a pokud uděláte něco, s čím nepočítají, tak jen stojí, dívají se jinam a doufají, že zase odejdete.

Kromě hlavních misí máte i nepovinné úkoly (jako je najít tajné materiály či rozstřelovat znaky Helghastu), ale hra vás tak táhne kupředu, že na to nebudete mít ani čas, ani chuť. Což považuji za klad. Jediné, na co byste si čas měli udělat, je poskytovat pomoc svým zraněným parťákům (bohužel vám to neoplácí), kteří vám pak budou v boji oporou. Ne nějak velkou, ale v nouzi každá flinta dobrá.

I když není Killzone 2 takovým grafickým a herním přelomem, jako byla jednička, je to pořád jedna z těch lepších pravověrných stříleček. Ano, příběh je minimální, proměny okolí skoro nulové, ale všechno si hra vynahrazuje masakrálním tempem. Pokud čekáte od hry víc než jen čenžování munice s davy nelidských protivníků, budete zklamáni – epika se nekoná . Ovšem pokud ještě nejste střílečkami zcela přesyceni a dokážete ocenit pravověrnou FPS palbu, neváhejte a sáhněte po Killzone 2.

Ale dejte bacha, ať vám neurazí pracky.

Killzone 2
PlayStation PlayStation 3

Verdikt

Není to takový grafický přelom jako jednička, ale rozhodně se Killzone 2 daří stále trefovat mezi červeně zářící oči Helghastů.

Co se nám líbí a nelíbí?

Graficky vypiglované, dynamická akce, všude zkáza a smrt
Hodně lineární, bez příběhu a bez pestřejšího okolí a zbraní
Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama