Kane & Lynch 2: Dog Days Recenze Kane & Lynch 2: Dog Days

Kane & Lynch 2: Dog Days

Jaromír Möwald

Jaromír Möwald

20. 8. 2010 22:16 22
Reklama

Kaneovi s Lynchem se před třemi lety povedlo rozdělit herní svět na dva tábory. Ten první je bezmezně obdivoval, druhý na nich zase hnidopišsky hledal i tu sebemenší chybičku. Přitom nešlo prakticky o nic jiného, než o solidně odvedenou střílečku s nulovými inovacemi po stránce hratelnosti. Nad ostatní ovšem vyčnívala dospělým podáním jinak vcelku jednoduchého příběhu a hlavně velmi výraznou typologií dvou ústředních (anti)hrdinů. Stejný recept by však dánskému studiu IO Interactive (série Hitman, Mini Ninjas,…) v roce 2010 úspěch rozhodně nepřinesl. I proto se rozhodli, že pokračování musí něčím ozvláštnit. A shaky-cam videa z YouTube se zdála být jako dobrý zdroj inspirace. Kdo ví, v čí hlavě a za jakých okolností se tento nápad urodil. Jisté však je, že díky tomu vypadá hra Kane & Lynch 2: Dog Days jako něco, co jsme tu skutečně ještě neměli.

Kamerovat kamerou

Chce to koule, záměrně tvořit v grafice umělé chyby a vlastně jí tak dělat daleko horší, než ve skutečnosti je, u hry za několik milionů dolarů. Jak můžete sami vidět ve videorecenzi, obraz se neustále třepe, kamera sem tam zabere na zlomek vteřiny něco zcela nepodstatného a nejrůznějších videoartefaktů (přesvětlení obrazu, přeostřování) je také více než dost. Velmi rychle tak nabudete dojmu, který se vám sami autoři snaží lehce podsunout, že počínání Kanea a Lynche je skutečně snímáno někým třetím na nekvalitní kameru či mobilní telefon. Zcela logicky se pochopitelně ptáte, zda to není spíše na škodu a jestli se hra dá i přes tento zběsilý styl zobrazení nějak rozumně hrát. Odpověď je rozporuplná. Záleží skutečně na každém jednotlivci, zda je ochoten překousnout občasné pasáže, ve kterých je, lidově řečeno, vidět opravdu houbeles, aby si mohl o několik okamžiků později užít úžasně atmosférickou přestřelku. Jestliže si ale zvyknete, budete odměněni spoustou velmi silných momentů, které fungují právě pouze díky roztřesené kameře a pokud byste je chtěli převést do jiné hry, tak by buď působily směšně, či nepatřičně.

Názorně si to můžeme předvést na takovém braním rukojmích. Kdykoliv totiž máte možnost přiložit ke spánku nic netušící oběti pistoli a na chvilku se tak krýt za živý štít, tak máte na vybranou, zda onu oběť jednoduše odhodíte stranou (čímž ji omráčíte), anebo jí proženete kulku lebkou. Pokud zvolíte druhou možnost, tak se jednak na obrazovce objeví velmi výrazný a zneklidňující cákanec krve, ale hlavně se místo pochybné textury rozprsknuté hlavy dočkáte „rozkostičkovaného“ obrazu v místě průstřelu, podobně jako to můžeme vidět například v televizním zpravodajství. Pokud nejste zrovna psychopati, tak vás jen tento drobný detail dovede tak rozhodit z míry, že klidně i několik vteřin jednoduše stojíte a sledujete, co že jste to provedli. Ona cenzura, která se dá bez legrace považovat za geniální nápad, je totiž daleko sugestivnější, než jakkoliv propracovaná animace.

Možnost vypnout

Navzdory tomu, že se jedná o tak důležitý prvek hratelnosti, se u něj v menu nachází kolonka „zapnout/vypnout.“ Jakoby mávnutím kouzelného proutku se tak můžete všech těchto libůstek zbavit a rázem hrát…vcelku slušnou, ale nijak úžasnou střílečku. Grafika v té chvíli odhalí i ty šmouhy, které byly předtím zakryty „správnými“ chybami a skoro si připadáte, jako byste se propadli zpět do roku 2007 a nastavili úroveň grafických detailů jedničky na maximum. Jednoduché cvaknutí je tak skoro to samé, jako kdybyste Michaelu Bayovi zakázali velké roboty a západy slunce nad hangárem, Tonymu Scottovi střihačské nůžky a Kevinu Smithovi vtipy o prdelích. Asi by se jejich filmy někomu i tak líbily, ale zcela by se z nich vytratil jejich autorský rukopis. Kane & Lynch 2 totiž, vedle výše popsaného grafického stylu, nemá pravidelnému hráči third-person stříleček co navíc nabídnout. Nenalezneme tu žádné designové vychytávky, pasáže, ve kterých se musíte plížit, minihry, nebo jednoduché dialogové možnosti při předělových scénách. Celá hra se omezuje pouze na sled chodeb a místností, kde na vás čekají po zuby ozbrojení nepřátelé. Ty musíte pochopitelně do jednoho postřílet, jinak se dál zkrátka nedostanete.

Pokud si seženete kamaráda a vydáte se čistit Šanghaj ve dvou (konečně je možné hrát kooperativně i online!), je situace trochu lepší, ale stále to není žádná sláva. Obě postavy totiž musí procházet ta samá místa a neexistuje tu například možnost „já půjdu tudy, ty běž na druhou stranu,“ což známe dnes i z těch levnějších her. Dojem navíc kazí i relativně krátká herní doba. Pokud se budete hodně snažit, tak na konec doběhnete za nějakých šest hodin (spíše méně) a to rozhodně není lichotivá vizitka. Není navíc moc pravděpodobné, že byste se do příběhové části chtěli pouštět opakovaně, neboť vše je při prvním dohrání řečeno a dokonce se ani nedočkáme dvou odlišných konců, jako tomu bylo na konci prvního dílu. Nutno ovšem dodat, že se celou dobu budete velmi slušně bavit a doslova hltat jednotlivé kapitoly příběhu, který sice není kdovíjak objevný, ale v rámci hry funguje nadmíru dobře a to se počítá.

Bok po boku

Nejvíce času ale budete určitě trávit v multiplayeru. V nabídce jsou celkem tři módy, jejichž náplň je sice na první pohled relativně stejná, ale všechny se hrají velmi odlišně. Z jedničky se vrací Fragile Alliance, ve které se až osmičlenná skupina padouchů snaží ukrást co nejvíce peněz, v čemž jim chce zabránit počítačem řízené komando policistů. Vtip je v tom, že není problém kohokoliv z vašich společníků zastřelit a sebrat jeho lup. Musíte však počítat s tím, že se na vás v ten moment ostatní sesypou jako vosy na med, pokud se mezi nimi ovšem nenajde ještě někdo, s kým si lup rozdělíte… Mírnou variací tohoto módu je Undercover Cop. Opět se banda lupičů snaží ukrást co nejvíce peněz, ovšem mezi nimi je jeden tajný policista, který musí plány padouchů překazit, aniž by sám byl odhalen. A posledním módem, který už snad klasickým nazvat můžeme, je Cops & Robbers, neboli policajti versus lupiči, to vše se stejnými pravidly, jako v případě Fragile Alliance. Všechny tři se velmi dobře hrají a není mezi nimi, soudě alespoň podle aktivity na serverech, žádný vyloženě slabší kousek. Problémem tak je pouze nízký počet pouhých šesti map, ze kterého je na hony daleko cítit, že jejich výběr hodlají autoři doplňovat formou DLC.

Kane s Lynchem opět zůstali někde na půli cesty mezi absolutním nezájmem a nepokrytým zbožňováním. Byť je rozhodně třeba ocenit hlavně vzhled hry a také schopnost, s jakou lehkostí se autoři vypořádali s klišovitým příběhem (zápletku si kvůli krátké herní době raději necháme pro sebe), v jádru se opět jedná o relativně obyčejnou akci, ve které vás nepřekvapí žádný závěrečný boss přes tři obrazovky, nebo fungující otevřený svět. Zkrátka si prostě dobře zastřílíte. Dánský pokus o malou revoluci v rámci žánru částečně ztroskotal na tom, že autoři se možná až příliš soustředili na grafickou podobu, jenže už jim jaksi nezbýval čas (či prostředky) na to ostatní. A to ostatní, to je setsakramentsky důležité.

Kane & Lynch 2: Dog Days
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
Xbox Xbox 360

Verdikt

Není to revoluce. Není to ani propadák. Není to pro každého. A není to špatné.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama