Just Cause 3

Na to, jak je Just Cause 3 papírově obrovská hra, stačí k jejímu popisu jednoduchá věta. Létáte si vzduchem a vyhazujete věci do povětří. Tečka. Bádání po tom, jestli tak banální koncept stačí k vystavění kvalitní hry, je však daleko komplikovanější.

UŽ ZASE HÁZÍM DUALSHOCKEM PO OBÝVÁKU

Švédští Avalanche Studios mě letos už jednou potěšili. Jejich zářijového Mad Maxe jsem si přinesl domů společně s dlouho očekávaným MGS V: The Phantom Pain a přes mizivá očekávání jej prosvištěl přednostně, jedním dechem a nadmíru spokojeně. Překrásný svět, automobilové honičky, exploze, všudypřítomná rez, krev a benál, však to znáte. A stejně jako pro mě tenhle titul otevřel podzimní sezonu, těšil jsem se, že ji podobně úspěšně uzavře dnes recenzované Just Cause 3. Moje sympatie si hra předem získávala střídmostí mediální masáže, slibovanou explozivní akcí a v neposlední řadě velmi líbivým grafickým zpracováním, které v trailerech vypadalo až neskutečně dobře, s přihlédnutím k masivní velikosti herního prostředí. Náhoda tomu chtěla, že jsem si krabičku s hrou nesl domů naprosto neobeznámen s prosakujícími informacemi o technickém stavu hry, můj prvotní zážitek byl tedy neovlivněný a zcela autentický. A buďte rádi, že jste nebyli u toho.

Nemůžu se dočkat, až si to s těmi prevíty dole vyřídím mezi čtyřma očima a dvěma kily C4.

Pokud jsem před nedávnem o Bloodborne prohlásil, že je to hra, která vás přiměje přehodnotit představu o svém sebeovládání, Just Cause 3 se té představě rovnou vysměje a zadupe ji do země. Bože chraň, aby to bylo obtížností nebo sofistikovanou hratelností, tady budete prostě čekat. Čekat, než se čistě singleplayerová hra připojí na své servery. Čekat, než se nahraje úvodní menu. Čekat, než…á moment, už jsme ve hře, intro vypadá pořádně našlapaně, hudba dobře umocňuje atmosféru. Než se nadějete, už stojíte na křídlech letadla a střílíte z raketometu jako o život. No paráda, na okamžik vše špatné zapomenuto, je noc, takže hra vypadá vážně skvěle, obláčky flaku vybuchují všude kolem a já už se nemůžu dočkat, až si to s těmi prevíty dole vyřídím mezi čtyřma očima a dvěma kily C4.

DRSNÉ PROBUZENÍ

Střih, rozetmívačka, je den a počáteční radost mizí. Hraju na PS4 a zklamaně musím svěsit koutky, doposud se nacházející někde u uší v nadšeném výrazu z výbuchů a násilí. Hra není vysloveně ošklivá, jen rozhodně zapomeňte na vizuální sliby z trailerů, a byť vás Just Cause 3 svým pojetím nutí k opaku, nechte svá očekávání stát pevně na zemi. No co, nejen detaily kopretin živy jsou bulvy a Just Cause je přece hlavně o ničení všeho, co vám přijde pod ruku. Ale prr, podržte svoje zabijácké reflexy na uzdě, napřed je na řadě příběh.

Rico Rodriguez, archetypální akční hrdina, frajer formátu Jamese Bonda, pokud by tento místo suchého Martini pil tequillu, se vrací domů. Fiktivní středomořský ostrovní ráj Medici je zmítán občanskou válkou, zlotřilý diktátor drží prst na spoušti zbraní hromadného ničení a Ricův nejlepší kamarád Mario je důležitou postavou hnutí povstalců, které se snaží vymanit z okovů útlaku a vrátit zemičce svobodu. Asi už tušíte, že se zas jednou vyplnila slova Johna Carmacka o videohrách a pornu. Ano, příběh tu je, ale slouží jen jako základní kostra k tomu, abyste si nějak ospravedlnili všechno to řádění. Postavy, které během své anabáze potkáte, jsou tu jen proto, aby vám zadaly úkol, rozhodně nečekejte nějaké složitější vztahy nebo osobnosti. Každý, koho ve hře potkáte, hlavní postavu nevyjímaje, je absolutně plochou karikaturou, která vás nemá čím překvapit. To rozhodně není u tohoto žánru až takový problém, daleko horší je, že mise, které vám vaši bratři ve zbrani zadávají, jsou jedna jako druhá. Drtivá většina z nich se smrskne na to, že máte někam jít a tam to prostě vystřílet a nechat vyletět do povětří. Občas nějaké to eskortování důležité osobnosti nebo pomoc rebelům čelícím mnohonásobné přesile, brzy však sami poznáte, že největší síla Just Cause 3 určitě neleží v její příběhové linii. A tím se obloukem vracíme k tomu slibovanému ničení.

NA VELIKOSTI ZÁLEŽÍ!

Herní mapa je až po okraj nacpána městečky, vesnicemi a vojenskými základnami, které je třeba osvobodit. Proces osvobození zpravidla probíhá tak, že rozsekáte na maděru pár generátorů, cisteren s benzínem a nějaký ten satelit, a když jsou kolem vás už jen kouřící trosky, přijede parta maníků v povstaleckých autech, obsadí spáleniště a viva la liberté. Když si odpustím tenhle kousavý tón, musím hned dodat, že tohle je přesně ta složka hratelnosti, ve které je Just Cause 3 nejpevnější v kramflecích. Můžete si tu ukojit své nejnižší a nejtemnější ničitelské pudy, všechno krásně a efektně mizí v obřích detonacích, vzduchem létají hořící auta, lidi i dobytek. Daň za všechnu tuhle pekelnou nádheru přichází ve formě frame dropů, které umí ze hry udělat celkem pěknou powerpointovou prezentaci. Kupodivu tyhle poklesy plynulosti nepřichází jen v momentech největšího ohnivého běsnění, mohou vás potkat i během bezstarostného plachtění a očumování místní fauny a flory. Můžeme to třeba tisíckrát omluvit a připsat na vrub masivnosti hry a úctyhodné vzdálenosti, kterou je potřeba na horizontu vykreslit. Pokud ale pánové vývojáři nebyli schopni takového giganta optimalizovat pro plynulý chod, pak je taková rozloha k ničemu a mohou si ji strčit za klobouk. Ruku na srdce, až budete osvobozovat desáté, od zbylých devíti těžko rozeznatelné městečko, bude vám putna, kolik kilometrů čtverečních už jste obsáhli. Budete si spíš přát, aby si někdo dal víc práce s tím, co tam budete dělat.

Fyzikální engine funguje v drtivé většině případů velmi dobře, a pokud ne realisticky, tak alespoň zábavně.

Just Cause 3 je ultimátní sandbox. Ne však ve smyslu kreativním, tahle sféra je již dobře obsazena jinými tituly. Za pomoci vašeho věrného háku a možnosti spojit až šest objektů dohromady je vám však nabídnuta téměř neomezená možnost infantilního blbnutí. Chcete k vojákovi připevnit plynovou lahev a poslat ho do oblak? No prosím. Chcete zničit sochu zlotřilého generála složitou soustavou katapultovaných výbušných barelů? Jen směle do toho. Máte rádi kozy? Onehdy se s nimi v redakci zabavili tři dospělí lidé na celkem slušnou dobu. Možností k vyžití je spousta, už jen proto, že Ricovy kapsy skrývají neomezenou zásobu výbušnin, nábojů je taky všude plno a jediným zdánlivým limitem je tak vaše fantazie. Fyzikální engine funguje v drtivé většině případů velmi dobře, a pokud ne realisticky, tak alespoň zábavně. Za tohle si hra odnáší zaslouženou jedničku s hvězdičkou.

PADESÁT ODSTÍNŮ VZTEKU

Aby vaše dobyvatelské snažení nepošlo na nedostatek prostředků, můžete si od vzbouřených kámošů objednávat nové hračky. Systém je jednoduchý a dobře funguje. Sbíráním takzvaných Beaconů získáváte nárok na jednotlivé objednávky, v menu si pak zvolíte, po čem vaše srdce nejvíce prahne, jestli byste rádi nový granátomet, nebo spíše naváděcí zařízení pro vzdušný útok. Určitě taky bodne nějaké to přibližovadlo, ať už ve formě auta, letadla, lodi nebo vrtulníku. Nabídka je bohatá, vybere si určitě každý. Pak už stačí jen ukázat, kam to chcete složit, a letecká pošta vám okamžitě shodí kontejner s dobrotami na místo určení. Až se vám trochu zasteskne, že to v reálu tak nechodí a i pro trapný dopis si musíte kvůli líné doručovatelce dojít na poštu.

Kromě dovážkové služby hra obsahuje i systém upgradů vašich schopností. Ten je přímo spjatý s výzvami (challenges) rozesetými po mapě. Hra vás dle výkonu ve výzvách ohodnotí určitým počtem bodů a ty pak slouží k odmykání jednotlivých vylepšení. Výzvy jsou rozmanité a zábavné, čeká vás prolétávání obručí, co největší páchání zkázy v omezeném čase a podobné taškařice. Tenhle systém je dobře vymyšlený a moc by se mi líbil. Jenže tady přichází to už na začátku zmíněné obrovské, donebevolající kdyby. Nahrávací časy. Ó, jak jen vás nenávidím, vy ničitelé tempa hraní, vy šedé šmouhy v barevnosti virtuálních světů. Jestli bych Just Cause 3 za něco zfleku spláchl do hlubin videoherní zábavy, byly by to ty nekonečné minuty, při kterých jsem s narůstajícím vztekem sledoval to odporné, pomalu přibývající kolečko symbolizující stav loadingu. To zatracené kolečko, navždy vypálené do sítnice.

NAHRÁVACÍ OČISTEC

Abyste pochopili, je to jednoduchá rovnice. Pokud budete chtít upgradovat svou postavu, budete muset absolvovat challenge. Abyste mohli absolvovat challenge, musíte překonat jeden loading. Pokud nejste s následným dosaženým skóre spokojeni, dáte si ten loading ještě jednou. A bonbonek na závěr. Až budete chtít z challenge odejít znovu šířit svobodu ohněm a kulkou, hádejte, co vás čeká... A pro úplnost, nebavíme se tu o nějakém tom běžném nahrávání, kdy si ani nestačíte doběhnout na záchod. Tohle je horší než Fallout 4. Horší než neopatchovaný Bloodborne. Je to dokonce horší než Zaklínač 3. Během hraní Just Cause 3 nastanou situace, kdy si stihnete dojít namazat rohlík, sníst ho, a ještě si přečtete novinky na Hrej.cz. Jestli tohle vývojáři v nějakém budoucím patchi neopraví, tak se zásadně podepíší na psychickém stavu svých fanoušků. Pokud k tomuhle aspektu hry připočteme již zmíněné framedropy, je nasnadě, že zvěsti o technickém stavu hry nelhaly a vy si dobře rozmyslete, jestli s koupí nepočkat na potenciální vyladění.

Dostali jsme wingsuit, který je fajn, ale spíše kosmetická změna. Během hraní jsem ho ale využil jen minimálně.

Takže co s tebou, milá hro. Víte, při hraní se mi stále vracela jedna myšlenka. Tohle všechno jsem už jednou viděl. A skutečně, když si bedlivě porovnáte Just Cause 3 s o pět let starším bratříčkem, uvědomíte si, jak mizivě málo se vývojáři snažili přinést nám něco skutečně nového. Dostali jsme wingsuit, který je fajn, ale spíše kosmetická změna. Během hraní jsem ho využil minimálně a raději dal přednost osvědčené kombinaci háku a padáku, potažmo některému z bohaté nabídky dopravních prostředků. Ten tam je systém lékárniček, hra přistoupila na moderní autoheal. Je příjemné, že teď máte nekonečné množství výbušného materiálu. Grafika se jednoznačně posunula, bylo by ale ostudné, aby se tak po takové době nestalo. Přijde mi to málo a mám pocit, že si vývojáři dost ulehčili práci. Na jedné straně tu tedy máme technickou nedokonalost, která volá po nápravě, nezajímavý hlavní příběh, zapomenutelné postavy a málo vylepšení oproti minulému dílu. Na straně druhé je velmi zábavná akce, dobře vymyšlený systém výzev a upgradů, a taky jedno velké hřiště, ve kterém si každý může najít svou porci zábavy. Je tak vlastně na vás, která z mističek na pomyslných vahách převáží. Buďte však při výběru hodně obezřetní.