Jacked - motorková řežba

A to je jedině dobře, protože každý titul, který se neomezuje pouze na opisování ideální stopy na asfaltovém okruhu, si zaslouží pozornost. Jacked vás postaví do role drsnýho týpka, který svojí japonskou mašinu a závodní kombinézu staví nad všechno ostatní a podle toho si je taky hodlá chránit. Ulice na kterých se jezdí totiž nejsou bezpečné - krom náklaďáku v protisměru vás může do bezvědomí dostat i konkurenční jezdec, který má zálusk na váš stroj. Jedna dobře mířená rána pálkou, nebo granát do zátylku (pravda, to je trochu drastičtější řešení, ale nic co byste ve hře nerozchodili) a než se rozkoukáte, vaše motorka mizí za horizontem. A koukám, že támhle vzadu se někdo hlásí… ano, ano… je třeba opět otevřít učebnice herního dějepisu.

K čertu s originalitou

Stačí zabrousit jen o deset let zpátky, což je doba, kterou možná někteří z vás zažili v elektronovém opojení. Tehdy slavil i na PC úspěchy motorkový titul Road Rash, slavná konzolová série, ve které šlo stejně tak o závodění, jako o napadání ostatních soupeřů. Když vás někdo srazil z motorky, prostě jste vstali, nakopnuli mašinu znovu a jelo se dál. Časem jste vyhrávali další a další motorky, občas museli odrážet i útoky policie a na PC se navíc hra mohla pyšnit velice stylovou grafikou v menu (narozdíl od už tehdy divoce placaté grafiky při samotném hraní). Tenkrát jsem jí věnoval dlouhé večery a chtěl jsem, aby vzniklo nějaké rozumně vypadající pokračování. Herní bůh měl bohužel zrovna v oblibě Nintendo 64, ale Road Rash 64 už nebyl takovou peckou, aby mě to štvalo. Tehdy se nad brutálními motorkami dočista zavřela voda a nikdo tenhle koncept neoprášil. Až dodnes.

Nevím, jestli se vývojáři ze Sproing Interactive (mimochodem tvůrci Moorhuhna) Road Rash znají, nebo se k inspiraci tímto titulem přiznali v některém z rozhovorů, ale upřímně řečeno je mi to jedno. K Jacked jsem na základě screenshotů přistupoval poněkud rezervovaně a klidně přiznám, že mám raději volant, než broušení kolen v nadzvukových rychlostech. Jacked si ale velmi rychle začal získávat moje sympatie.

V jednoduchosti je síla

Herní menu je strohé, ale poskytne vám všechny informace, které chcete vědět. Po výběru jedné z šesti svérázných postaviček se v Mission Mode dostanete do kariérního módu, v němž si musíte postupně odemknout tratě na celém území Spojených států. Podobným způsobem dostanete přístup k širšímu vozovému parku. Každá trať má na sebe navázáno několik závodů v různých módech. Těch je ve hře celkem osm a pestrost jim rozhodně nelze upřít. Klasické Race, Time Attack, Drop Out nebo Survival nemá cenu řešit, jedná se o variace standardních závodních módů a nemusíte při nich nikoho zlikvidovat, abyste zvítězili (někdy se tomu ovšem nevyhnete). Na trati totiž kromě zbraní leží i nitro a pokud se naučíte motorku řídit, stačí si dávat pozor na granáty a jste „v suchu“. Timed Assault, Gang Battle a Jack It se však už přiklánějí na Temnou stranu síly. Tady musíte nepřítele mlátit po hlavě, popř. omráčenému nešťastníkovi ukrást motorku (prostě na ní v plné rychlosti přeskočíte – to naštěstí hra zvládne sama), abyste nahnali nějaké body.

To do hry přináší celou řadu nových a nových tlačítek, které zaberou skoro celou levou část klávesnice. Naštěstí se dají přemapovat a ovládání vám rychle přejde do krve. Dělat toho můžete opravdu hodně - krčit se, rozdávat rány na obě strany, házet granáty, dobržďovat na přední kolo nebo se stavět na zadní, což vám přidá nitro, drahocennou komoditu, která nejednou rozhoduje o výsledku závodu (navíc jedině s nitrem se dá ujet granátu). Nejvíc jsem ale ocenil samotné chování motorky. Není v tom nic komplexního, ostatně tenhle žánr by se jinak než arkádově pojmout nedal, ale je to obrovsky návykové. Stačí se naučit vyvolat Power Slide (hra vám to pomocí hintových obrazovek sama prozradí, ale většina z vás na to přijde mimoděk) a pak už řízeným smykem řežete zatáčky a prosmýkáte se mezi kamiony, zatímco maník ve vedlejším pruhu po vás bezmocně máchá rukou.

Moře černých kaněk

Ovšem pokud vás hra nepohltí, nebo z vás nadšení sleze po dvou-třech vyhraných závodech, začne Jacked ukazovat svojí temnou tvář, která vyplývá z budgetového rodokmenu. Nejdřív bychom asi měli stočit řeč ke grafice, které lze vytknout jak přílišnou barevnost, tak polygonovou chudobu. Modely motorek a jezdců jsou docela fajn, ale ty krabice, které na vás blikají v podobě civilního provozu, popř. roztodivné objekty rozeseté podél tratí, to už je moc i na fanatické příznivce elementární geometrie. Osobně mi to zážitek nezkazilo, ale stejně jako kdysi u Road Rash mi v hlavě vrtá červíček a napovídá mi, že kdyby se tohohle konceptu chytil někdo větší, mohla z toho být opravdová bomba. Jacked tak navzdory nadšeneckému přístupu a dobrým nápadům nemůže dosáhnout na vyšší mety. A výtky nelze mít jen ke zpracování. Kariérní mód je to jediné, co hra nabízí a o to víc zamrzí, že v něm není zakomponován nějaký děj. Proč si v úvodu vybíráme z těch šesti exotů, když je pak zbytek hry omezen jen na sjíždění tratí a získávání medailí? Je mi jasné, že in-game sekvence nebo nějaké filmečky jsou na budgetovou hru trochu velké sousto, ale zážitek by to rozhodně vystřelilo o několik pater výš. Totéž se dá říct i o chybějícím multiplayeru. Hra sice nabízí na osmi tratích splitscreenové peklo, ale z toho vyrostl každý hráč disponující internetem. Některé módy (Jack It, Gang Battle) přímo volají po online režimu.

Rada na závěr?

Možná už jsem ze staré školy, ale Jacked mě opravdu bavil. Hratelnost je v něm posazena daleko před grafiku a chce to trochu štěstí, abyste hned napoprvé chytili ten správný grip, pak ale stačí aby vás někdo ve dvoustovce praštil kladivem přes hlavu a vy pocítíte neodbytnou touhu mu to oplatit. V tu ránu mizí všechny výtky a zůstává jen vyvážené ovládání, chytře vymyšlený herní systém a neředěná zábava. Velká škoda té absence online módu a odfláknuté kariéry, s nimi by hodnocení povylezlo ještě minimálně o stupínek výš.