Iron Sky: Invasion

Těžko říci, co provedli hráči herním bohům a potažmo vydavatelům, že je tak rádi trestají šťavnatými herními zážitky s filmovou licencí. Jistě, nikdo nás nenutí ty pecky nejhrubšího zrna kupovat, otázkou ale je, z jakého důvodu pak vlastně vznikají? A tušíte správně – Iron Sky není odlišný. Avšak aby bylo jasno, Iron Sky není titul vysloveně až tak špatný, že by si hráči raději oči vyklovali a myši snědli – jedná se o kousek pouze průměrně hrozivý.

Filmovým fajnšmekrům jistě není cizí geniální zápletka o nacistické základně skrývající se na odvrácené straně měsíce. Bez debat se jedná o nápad, s nímž by se na našich monitorech dala rozehrát sci-fi opera formátu přinejmenším posledního XCOMu, jenže autoři si řekli své předvánoční ne a rozhodli se odvolávat se na klasiky jiné – vesmírné střílečky typu Freespace. A proč také ne, přenést tento námět citlivě do kontextu dnešní doby, mohl by jistě ztropit pěknou neplechu s našimi ovladači i chabými aspiracemi o vedení osobního života.

Plochý vesmír

Samotná náplň hry je až tristně jednoduchá – osedláte svojí lasery osazenou družici či později i fešnou stíhačku a hurá do vesmíru lovit svastiky a skalpy! Budete odrážet jednu vlnu najíždějících hord za druhou a kroutit hlavou – vždyť ono by to šlo setsakra lépe a zábavněji, jen trochu popustit uzdu fantazii a nesledovat dogmaticky motiv vlastní filmové předlohy.

Souboj za soubojem probíhá identicky fádně – budete zmatečně kroužit a hledat nepřítele, nadávat na dvojici neschopných radarů a zběsile pálit do všeho, co s přízvukem hovoří. Sem tam si vyzvednete trosky sestřelených lodí, za něž si můžete leccos vylepšit i na lodi vlastní, a hurá opakovat do zemdlení!

To vše za doprovodu relativně přitažlivé hudby – takový vojenský pochod v případě velkých bitev dokáže skutečně potěšit a činí z invaze hotovou radost, byť z druhé strany barikády. Avšak netrvá to dlouho a všechny tři skladby se začnou zajídat. A spolu s hudbou se průměrně zhýčkaný hráč přejí i prvků dalších.

Vedle zajímavého doprovodu vás bude nadále provázet řada skutečně otravných bugů, jednoduchá grafika bez jakýchkoli pěkných efektů, již zmíněná ale autorem s láskou zopakovaná katastrofální nepřehlednost bojišť a v neposlední řadě i hrané filmečky, předěly a brífinky.

Ty jsou sice pěkně provedené, ale svojí hloupostí a přímočarostí to přehánějí a míjí se tak účinkem – převyprávět a doplnit sice jednoduchý, ale vtipně pojatý příběh. Na druhou stranu, prezidentka spojených států má skutečně bujné poprsí.

Bod zlomu

Chodit okolo horké kaše není třeba, Iron Sky: Invasion je hra královsky tupá, avšak i přesto jí jedno upřít nelze. Po lítém mnohahodinovém boji si nejeden uvědomí, že z kávy se již nekouří, drahá polovička již také dávno vychladla a kocour se už naučil vynášet si bedýnku sám.

Mezi světlé stránky hry za další rozhodně nepatří ani celkový rozsah hry nebo možnost nastavit si ve hře, co se zlíbí – nic z toho skutečně není pravda a slzy jsou na místě. Z nastavení jmenujme jeden příklad za všechny – nastavení grafické. To naskýtá pouze volbu rozlišení a možnosti zapnutí stereoskopického 3D zobrazení. Jenže Iron Sky na druhé straně překvapivě předhazuje řádku relativně zajímavých nápadů, jež teoreticky vzato mají potenciál přikovat k obrazovce a jen tak nepustit. Překvapivě zábavným a stěžejním prvkem vší hratelnosti je velikost bojiště samotného a plynulost celé té kolosální bitvy o onen kousek vakua mezi měsícem a zemí.

Zahálka se trestá

Je totiž jedno co děláte a stejně tak je i jedno, kde momentálně válčíte – někde na pozadí v reálném čase válčí ostatní uměle inteligentní spolubojovníci a z měsíce k vám proudí jedna vlna árijců za druhou. Vy se jen přesouváte z místa na místo a zasahujete všude tam, kde je vás v tu chvíli nejvíce třeba. Chytat lelky však nesmíte, jelikož zatímco jste dokázali s vypětím všech sil zlikvidovat jednu vesmírnou vzducholoď Himmelhergotta, z měsíce vyrazily další dvě a banda přidrzlejších stíhaček již právě vstupuje do zemské atmosféry.

Kolem a kolem, Iron Sky není až tak špatná hra, jak jsem se sám osobně dokonce těšil, že bude. Ona základní idea hry se stále plynoucí válkou je ve své podstatě velmi přitažlivá, jen stačilo vyladit některé detaily – například vystavit na oné myšlence nápaditou hru. Negativa zde bohužel převládají – s radostí ještě jednou zmíním nepříjemnou nepřehlednost bitev a nově přidám i velmi zvláštní přístup k (ne)balancování obtížnosti, která má za následek dost nevyrovnaný zážitek, a skutečně mizerné ovládání s pomocí myši.

Železná obloha tak nezůstala na půli cesty, možná ani ne ve třetině. Jisté však je, že vyrazila a náckům řiť nakopala. Kdoví, třeba se dočkáme pokračování a třeba to napodruhé bude dotaženější.