Into the Breach

Pojďme si v tom udělat jasno hned na začátku – rozhodl jsem se, že části z vás, čtenářů, ušetřím spoustu času. Pokud si říkáte, co je to zase za „pixelovatou ptákovinu“, můžete rovnou přestat číst a věnovat svůj čas něčemu jinému. A s vámi ostatními, co jste zůstali, se můžeme v klidu podívat na to, co je na Into the Breach tak geniálního, že všude po světě sbírá absolutní nebo takřka absolutní hodnocení. Protože geniální nové dílko autorů FTL ze Subset Games rozhodně je.

Ty nejlepší myšlenky bývají často těmi nejjednoduššími, a Into the Breach je toho důkazem. Tahová strategie, ve které ovládáte vždy tři mechy a čelíte přesile obřího hmyzu, se prezentuje mimořádně jednoduchými a přístupnými pravidly, které připomínají dobře vybalancovanou deskovku. Pod prostou slupkou se však skrývá hned několik vrstev taktických možností, které vám pořádně zavaří šedou kůru mozkovou. 

ZNIČTE BROUKY!

Základní premisa je prostá – stáváte se cestovateli v čase, kteří se snaží v jednotlivých časových liniích zabránit zničení lidstva rasou Vek, která se sestává z obřích vos, housenek, mravenců a brouků. Na rozdíl od hvězdné pěchoty se však do boje vydáváte s různorodými obřími roboty (říkal někdo Pacific Rim?). Robotů je ve hře rovných 24 a každý z nich vás nutí k boji přistupovat trochu odlišně. Někteří umí nepřátele bacit nablízko, jiní na dálku, další jej přitáhnou, odtlačí, omráčí, zmrazí nebo třeba zapálí. Postupem hrou můžete navíc za nalezené palivové články vylepšovat stávající schopnosti, nebo dokonce odemykat schopnosti zcela nové. S povyšováním navíc získávají nové schopnosti i piloti jednotlivých strojů, takže možností rozvoje je ve hře tolik, až se z toho hlava točí. Into the Breach vám ale nic z toho rozhodně nedá zadarmo.

Na každý z ostrovů útočí odlišní nepřátelé a každý zároveň přináší nějaké speciální podmínky.

Cílem hry, je zničit hnízdo Veků a zastavit tak jejich invazi jednou pro vždy. Než k tomu ale dojde, musíte ubránit před nájezdy hmyzích rojů alespoň dva ze čtyř dostupných ostrovů (ale můžete i všechny čtyři). Na každý z ostrovů útočí odlišní nepřátelé a každý zároveň přináší nějaké speciální podmínky, ať už jde o prašné duny u písčitého ostrova, nebo jezdící pásy na ostrově robotů. Abyste ostrov ubránili, musíte nejprve splnit čtyři mise, načež Vekové napadnou centrálu ostrova a vy utkáte s ultra silným nepřítelem a jeho pohůnky v rozhodující bitvě.

ZACHRAŇTE NEVINNÉ!

Úkol každé mise je stejný – přežít určený počet tahů, což znamená zejména zajistit, že hodnota energie neklesne na nulu. Na každé mapě se totiž nachází obytné budovy a jejich zničení znamená nejenom zmaření desítek lidských životů, ale zejména ztrátu jednoho bodu energie. Pokud ztratíte poslední bod energie, Vekům už nic nezabrání ve vyhlazení lidstva a vy se musíte pokusit napravit svoje chyby v jiné časové linii. 

Into the Breach je totiž, podobně jako FTL, hra využívající rogue-like mechanismy, což v tomto případě znamená jednak, že si můžete do nové hry přenést jednoho ze svých pilotů i s jeho zkušenostmi, a jednak, že si v průběhu jednotlivých průchodů odemykáte nové stroje či piloty do průchodů následujících. Respektive je to ještě o něco složitější – piloty totiž můžete nalézt v modulech, které čas od času dopadnou na místo bitvy a vaši mechové je mohou zajistit. Novou techniku pak odemykáte za mince, které získáváte plněním achievementů. Nejde tedy jen o to vyhrát, ale například specifickým způsobem použít schopnosti vašich mechů nebo například ubránit ostrov bez aktivace byť jediného vylepšení, abyste kýžené mince získali a mohli si příště vyzkoušet zase něco jiného.

POUČTE SE Z CHYB!

Vítězství ale nepřicházejí snadno, a už vůbec ne na první pokus. Vekové jsou neustále v přesile, civilisté nepřestávají být v ohrožení a co chvíli musíte řešit nikoli, jak zvítězíte, ale co budete ochotni obětovat, abyste přežili. Ztratíte raději mecha (a zkušenosti jeho pilota), nebo obětujete drahocenné body energie? Splníte raději vedlejší úkol, přidávající reputaci, za kterou můžete po ubránění ostrova nakupovat vylepšení či energii a nebo budete minimalizovat ztráty?

Velká část schopností či útoků má za efekt posunutí cíle nebo sousedních objektů.

V těchto rozhodnutích a pravidlech, jimiž se řídí jednotlivé bitvy, se ukrývá skutečný trumf Into the Breach. Nejdříve se přesune nepřítel a vy se dozvíte, na jaké cíle budou Vekové v dalším kole útočit. Pak se může každý z vašich mechů pohnout a/nebo využít jednu ze svých schopností (má-li jich více). Velká část schopností či útoků má za efekt posunutí cíle nebo sousedních objektů. Zároveň platí, že v každém kole se z daných míst vyklubou noví nepřátelé – pokud se na tato pole někdo nepostaví. Nu a pak nepřátelé zaútočí a děj se vůle boží.

PŘEMÝŠLEJTE, AŽ VÁS BUDE BOLET MOZEK!

Nepřátele můžete v Into the Breach odstrčit tak, že zaútočí na své druhy, nebo se naopak sami stanou obětí jejich palby. Můžete je shodit do vody, zapálit pod nimi les, nebo rozbít přehradu a utopit je. Můžete je posunout na místo, odkud se klube nový protivník, což zabrání jeho objevení a zároveň uštědří danému hmyzákovi jedno poškození. Občas se budete muset dobrovolně postavit do cesty nepřátelského útoku, abyste zachránili civilisty nebo dokonce střílet do vlastních řad. A protivníci? Ti můžou dělat to samé – budou vaše svěřence paralyzovat, budou na ně útočit zblízka, z dálky, plošně. Do toho se může na bojišti prohánět vlak, který je třeba chránit, zemětřesení může pohřbívat jednotky, blesky je mohou smažit, miny zmrazovat – a takhle by se dalo pokračovat ještě dlouho.

Variabilita soubojové složky je v Into the Breach o to více fascinující, že všechno vychází z naprosto jednoduchých a snadno pochopitelných pravidel. Pohyb – útok – případně postrčení. Hra před vámi nic netají – víte, co který protivník dělá, co má v úmyslu, kam udeří blesky nebo kde se objeví láva. Za všechny chyby, kterých se dopustíte, za všechna ta špatná rozhodnutí, si v Into the Breach můžete sami. Ano, často nelze souboj zvládnout bez ztráty kytičky, ale selhání padá vždycky na vaši hlavu. Hra v základu dovoluje jednou za bitvu tah restartovat – to ve chvíli, kdy zjistíte, že jste něco opravdu podělali, ale často vám ani jeden restart na nápravu chyb stačit nebude. 

ZKUSTE TO ZNOVU!

Délka jednotlivých bitev, která zřídka přesáhne deset minut, i kampaně samotné, která se dá dohrát i během jednoho fotbalového zápasu, má za následek jedinou věc – chcete víc. Chcete napravit svoje chyby. Chcete vyzkoušet schopnosti nově odemčených mechů. Chcete splnit tenhle nebo támhleten achievement. A tak hrajete a hrajete, a čas ubíhá. Into the Breach je jedna z těch her, které se strašně těžko vypínají a polykají hodiny jako splašené.

Into the Breach musíme k dobru přičíst přehlednost, která je u podobného typu her naprosto zásadní.

Audiovizuální stránka je podobně u FTL čistě účelná – minimalismus herních mechanismů se promítá i do grafického zpracování. Rozhodně nejde o nejpohlednější pixelart v okrese a s takovým Kingdom nebo připravovaným The Last Night se vůbec nedá srovnávat, ale Into the Breach musíme k dobru přičíst přehlednost, která je u podobného typu her naprosto zásadní. Zvukové efekty parádně dokreslují atmosféru, na rozdíl od hudby, která opakuje několik málo smyček pro každé prostředí a rychle se stačí omrzet.

NA MOUCHY NEHLEĎTE!

Pokud pro vás není problémem grafické zpracování nebo třeba zvolený žánr, naleznete na Into the Breach jen málo chyb. Jednou z nich je určitě variabilita vedlejších úkolů. Není jich zrovna málo, ale přesto jsem už přehradu ničil až příliš mnohokrát, stejně jako jsem (ne)ubránil už celou řádku vlaků. Kdyby nějaké další úkoly přibyly, rozhodně bych se nezlobil. Zamrzí i absence nějaké formy multiplayeru, ideálně i v režimu hot seat, ke kterému svižné tahové bitvy přímo vybízí. Ve srovnání s předchozím dílem vývojářů – tedy vesmírnou odyseou FTP – se Into the Breach může zdát i trochu ochuzené o příběhovou složku. Vekové jsou zlí a musí být zničeni. Toť vše. Podobně jako v dalších rogue-like titulech si sice můžete příběh vysnít sami, ale vzhledem k tomu, jak je hra stavěná, jsou i v této oblasti možnosti značně omezené. 

Ale víte co? Ono je to vlastně jedno. Subset Games přinášejí hru, která šlape jako hodinový strojek. Nic v něm nechybí, nic v něm nepřebývá. Rytmus jeho tikotu ústí v hráčskou závislost, a i přes několik drobných smítek, která se vetřela mezi ozubená kola, jde neuvěřitelně snadno se tomuto rytmu poddat.