Inside Recenze Inside

Inside

Jaromír Möwald

Jaromír Möwald

1. 7. 2016 10:00 11
Reklama

Myšlenky, které se vám během hraní Inside budou honit hlavou, byste těžko spočítali. A může se to zdát zvláštní, ale právě fakt, že tato hra dovede od první chvíle vyvolat širokou škálu pocitů, patří k jejím nejsilnějším stránkám. Považte, u kterého titulu jste si ještě ve třech čtvrtinách nebyli úplně jistí, zda sledujete sci-fi zápletku, alternativní současnost, totální fantasmagorii nebo velmi sžíravou satiru na dnešní společnost. Jak to tak bývá, pravda bude někde uprostřed, ale neděste se, že jsem vám nyní vyzradil potenciální myšlenkové pochody. Naopak. Prostor pro interpretaci ze strany hráče je perfektně vybalancován do té míry, že až Inside dohrajete, budete mít hroznou chuť s někým rozebrat vše, co jste „uvnitř“ viděli a hlavně – ani jeden výklad nebude špatný.

PRAVDA JE TAM UVNITŘ

I pokud patříte mezi ty, kteří sledovali vše, co se kolem Inside šustlo, je vysoce pravděpodobné, že vás samotný průběh hry stejně překvapí. Ani nemluvě o těch, kteří k ní přijdou jako nepopsaný list papíru. Čeká na vás ohromné množství doslova magických momentů, které vás přispendlí do sedačky, donutí váš mozek jet na plné obrátky a zároveň se v tu správnou chvíli nechat ohromit tím, co vidíte. Svět Inside je prostý všech jasných barev, převládá v něm šedá a desaturované varianty bílé a černé. Zvolený odstín je ale natolik chytrý, že vás nechá domýšlet si na těch správných místech vlastní světy plné barev. Většinou ne moc šťastné. Podobně jako v předchozí hře studia Playdead – plošinovce Limbo – je vaše často neodvratná smrt doprovázena opravdu příšerně vypadajícími animacemi. Příšerně v tom smyslu, že je nikdy nebudete chtít prožít dvakrát. S tím se pojící deprese na vás dýchne doslova na každém kroku. Ať už kvůli vhodně zvoleným úhlům kamery (byť po celou dobu neopustíme dvourozměrnou perspektivu), tomu, co scéna ukazuje, případně zvukům.

Audiovizuální stránka je komplexní organismus. Nelze mluvit jenom o hudbě, jenom o zvucích, jenom o grafice, je třeba je spojit všechny dohromady a hodnotit je jako jeden celek. A ten celek, panečku, to je něco úžasného. Stejně jako před lety Limbo, i Inside se pohybuje v minimalistické rovině a tak vás málokdy překvapí něco úžasného z čistě technického hlediska. Většina grafických efektů si vystačí s jasnými obrysy, zvuky zase ze všeho nejvíce připomínají to, co se ozývá z půdy opuštěného domu o půlnoci a hudba často natahuje jeden tón tak, až vám to začne být možná i fyzicky nepříjemné. Jakmile se všechny tyto části spojí, vznikne neuvěřitelně působivá věc. Postupným procházením různých prostředí, od počátečního lesa, prostředních ruin jakéhosi města a závěrečného...čehosi, se mění jak celkový tón hry, tak použité prostředky, kterými je u vás dosahován konstantní pocit zvědavosti. Co se kolem mě sakra děje? Kdo jsou ti lidé? Co je TOHLE proboha? Proč se to děje? Odkud jdu? A kam? Tyto a mnoho dalších otázek si budete pokládat neustále. Intenzivně vám budou v hlavě rezonovat ale právě kvůli tomu, jak Inside vypadá, co vám ukáže a co naopak vašim smyslům zůstane (mnohdy jen „prozatím“) skryto. 

FORMA DÁVÁ TVAR CELKU

I pokud odhlédneme od veškerého „děje“ a budeme se soustředit pouze na to, zda Inside funguje jako hra, nelze ji téměř nic vytknout. Logické problémy vás zdrží maximálně na pár minut usilovného přemýšlení a v podstatě se dá říci, že pokud se do Inside pustíte pouze kvůli náležitému potrápení šedé kůry mozkové, můžete odejít s nemalým zklamáním. Inside je ze všeho nejvíce zážitek, nikoliv problém, který je třeba vyřešit. Cesta od začátku do konce vám bude trvat pěkné čtyři hodiny a vysbírání všech achievementů, jež je odměněno alternativním koncem (přístupným až po prvním dohrání) dalších 30 minut. Poté můžete hru směle odinstalovat z disku a v životě se k ní nevrátit. Je však velmi pravděpodobné, že ona se vrátí k vám. Od mého dohrání uplynuly 2 dny a kromě toho, že jsem si musel náležitě utřídit myšlenky, se mi neustále vrací některé konkrétní scény, jejichž význam se snažím odhalit. Ne nijak horlivě, ale s železnou pravidelností. Pokud jste něco podobného zažili u Limba či Braidu, můžete si gratulovat. Inside ve vás bude vzbuzovat to samé. 

Ke hře už se pak nemusíte nikdy vracet. Je však velmi pravděpodobné, že ona se vrátí k vám.

Stejně tak, jako je možné si do Inside projektovat různé myšlenky, je stejně snadné ji po dohrání odsoudit jako přemoudřelou blbost. Jako něco, čím se autoři snaží jen zamaskovat, že Limbo byla jedna velká náhoda a Inside se urputně snaží úspěch zopakovat. Pokud si ale toto myslíte, tak jste ho buď ještě nehráli, nebo nepochopili jeho úplný konec, který je, na rozdíl od zbytku hry, velmi doslovný a nedává příliš prostoru pro interpretaci. Do absolutního hodnocení se ale promítla i právě gradace, s jakou příběh vrcholí a fakt, že si na začátku absolutně nedovedete představit, jak by to celé mohlo skončit, abyste cítili satisfakci nad vysvětlením. A pokud by vás přece jen to, o čem Inside je, nestihlo dostatečně zaujmout, stále tu budete mít velmi pěknou plošinovku s několika příjemnými nápady a zajímavými lokacemi, kterou by byla škoda minout. Už jen proto, jak se autoři během uplynulých šesti let museli mořit s každým detailem, což je evidentní z každé vteřiny, z každé obrazovky. Takových her moc nevychází, nenechte jednu z nejlepších jen tak prosvištět kolem sebe.

Inside
Xbox Xbox One
Windows PC
iOS iOS
PlayStation PlayStation 4
Nintendo Switch Switch

Verdikt

Ať už si o Inside myslíte cokoliv, výsledek vás s největší pravděpodobností překvapí, občas až dovede v úžas. Pokud právě toto na hrách oceňujete, může se jednat o žhavého kandidáta na váš titul roku.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama