I Am Alive

Epocha rozvoje lidského druhu zřejmě definitivně skončila. A nebylo k tomu zapotřebí zmutovaného zombie viru ani útoku mimozemšťanů. Dokonce i zvěsti o počítačové singularitě se ukázaly být liché. Úplně stačilo, že se na obzoru objevil obrovský černý mrak. Lidé, kteří nebyli rovnou rozloženi na atomy, se záhy ocitli pod nánosem obrovského množství prachu a suti, které se vzedmuly ve chvíli, kdy TO začalo. Mezi „šťastlivce“, kteří ono peklo přežili, se počítá i Adam. Vyzbrojen pouze pistolí (bez nábojů), lezeckým lanem a lahví vody se vydává do města Haventon nalézt svou ztracenou dceru a ženu.

Název nelže

Prostředí hry prakticky vždy hraje proti vám, a dokud Adam nestojí nohama pevně na zemi, tak si nemůžete být nikdy jist, že se s ním zrovna tenhle kus omítky neutrhne. Šplhání je přitom daleko náročnější než kupříkladu v Uncharted, kde byly takovéto momenty běžně zakomponované do hratelnosti. Každý pohyb totiž ukusuje z vašeho ukazatele staminy, tudíž je třeba vždy co nejrychleji nalézt nějaký bezpečný převis, ze kterého se následně vydáte dál. Akrobatické kousky typu přeskakování z trubky na trubku jsou pak téměř vždy zárukou pádu do hlubin. V extrémních situacích si sice můžete pomoci některým z nalezených předmětů, ale zásob je málo a je lepší si je šetřit na krizová místa. To platí i pro náboje. Zpočátku nemáte vůbec žádné, mnohdy ale stačí jen pohrozit prázdnou zbraní a ono to vyjde. Dívat se na vystrašené obličeje skrze zaměřovač a ještě k tomu pohledem první osoby zde navíc dokáže být mimořádně působivé.

Oči má prachem zaváté

A to i přesto, že grafika rozhodně nedosahuje aktuální špičky. Koneckonců I Am Alive je distribuována za přijatelnou cenu výhradně skrze digitální platformy a k plnohodnotnému titulu má minimálně po stránce produkčních kvalit vcelku daleko. Vzdálenější prostředí zahaluje milosrdná mlha, pohyby postav jsou občas velmi statické a na místech, kam se nemůžete dostat, se designéři zrovna nevyřádili. Zdánlivá otevřenost se dostane ke slovu až ve druhé polovině – do té doby se pohybujete po velmi pečlivě připravených koridorech, v nichž pouze korigujete to, zda se k cíli dostanete cestou A, nebo cestou B. Zároveň je však třeba uznat, že atmosféru výše zmíněné prvky ani náhodou nepoznamenávají.

Pocit zmaru je všudypřítomný a nahrávají tomu jak poskrovnu roztroušené mrtvoly udušených nešťastníků, tak setkání s většinou přeživších. Ačkoliv se po velkou většinu hry budete troskami města prohánět zcela sami, sem tam se objeví partička hrdlořezů, kteří mají spadeno na vaše zásoby. Soubojům nelze nikdy předejít – všechny jsou naskriptované a v devadesáti procentech vám nepomůže ani rychlý útěk. Teprve ve chvíli, kdy vaši výbavu obohatí luk a šípy, máte jakous takous šanci se s nebezpečím vypořádat pěkně z dálky. Pro vyvážení se ve hře vyskytuje i více než dvacet náhodných setkání s lidmi, kteří od vás většinou něco potřebují. Někdy je to záchrana ze spárů kanibalů, jindy obyčejný balíček cigaret pro sípajícího starce. Každého z nich si ale budete pamatovat až do konce. Tady není co vytknout.

Vdechnout život

I Am Alive je zajímavý experiment. Nejen z hlediska hratelnosti, ale také co se týče formy distribuce. I přes nesnadný čtyřletý vývojový cyklus se však povedlo stvořit unikátní zážitek, který si budete hodně dlouho pamatovat. Chyb je tu sice hodně, ale žádná z nich není natolik zásadní, aby vás dovedla okrást o vzpomínky, které budete mít na každou zásadní pasáž. Pokud se chcete přesvědčit, že strach o svůj virtuální život můžete mít i bez zombíků a tun chrastících zbraní, tenhle survival horor vám dá jasnou odpověď.

Článek původně vyšel v dubnovém LEVELu číslo 216. Kompletní obsah časopisu.