Hotline Miami

Miami roku 1989 není tím místem, kde bys doopravdy chtěl žít. Slunce, pláže a opálená těla, to všechno je přelud. Pravý život se schovává za posprejovanými zdmi. Tam, kde si nad hořícím barelem mne ruce usoplený vágus, jemuž se v hlavě perou už jen dvě myšlenky - jak si obstarat drogu coby vstupenku do jiného světa a jak se ze slastného tripu vrátit zpátky do života při relativním zdraví. O poněkud jiném světě kousek za zelenými palmami a teplým mořem vypráví brutální retro akce Hotline Miami. Bude tě týrat a rozpláče tě.

Lidé z Hotline znají své Miami skutečně jinak než z turistických pohlednic. Znají ho ze svých vlastních zkušeností. Žijí ve lži, sprostotě, rasismu a permanentním strachu o život. Žijí jako spodina lidstva. Hotline Miami připomíná, že kořeny zla se často skrývají za vypulírovanou iluzí dobra a spokojenosti. V tomhle případě pod neony s lživě roztomilými barvami.

Psychedelická lehkost bytí

Lež. To je to slovo. Až ti do telefonního sluchátka zasténá děvka od vedle, tak o její nabídce nejprve dobře přemýšlej. Za pár minut už totiž možná nebudeš mít čím. S tvým mozkem dokáže pasácký gang vymalovat stěny bordelu lépe než hodinový manžel. Vlastně je dost tragédie, že se v Hotline Miami stal telefon alfou a omegou tvého bytí. Zvonění pokaždé projde tvým tělem jako elektrický klystýr. Kdykoliv někdo brnkne, znamená to vyrazit ven a čelit smrti. Tak co, zvedneš sluchátko?

Jestli ano, devatenáctkrát opustíš svůj byt na cestě za lidským humusem. Devatenáct misí – devatenáct příležitostí k tomu, jak rozsévat smrt, anebo být zabit. Venku je to prosté, oko za oko, zub za zub. Ale do všeho se pořád míchá zvláštní dekadence, pokrytectví a paradoxy. Například když ve tvém pokoji švitorně přede milované osmibitové Nintendo, ty nasazuješ karnevalovou masku a jsi připraven vraždit. Ano, pamatuješ si ty děsivé vrahy s maskami kohoutů a prasat a teď se po nich opičíš. Když si na lebku zase nasazuješ cosi, co pokrytecky zakrývá tvou chuť po brutalitě, jsi horší než základní sestava Philadelphie Flyers.

Mrazivá samozřejmost

Takže jdeš ven? Časem zjistíš, že nátura Hotline Miami se nijak zvlášť nevyvíjí. Je prostě daná. Vyvraždíš-li půlku činžáku a pak si dojdeš do videopůjčovny pro komedii, je všechno jak má být. Možná to dělají ty duhové barvy a fantasticky psychedelická hudba, co tě nutí dělat strašlivé věci a tvářit se přitom formálně. Možná je to i tou ptačí perspektivou, ze které své rozparovačské snažení sleduješ. Vždyť z výšky nikdy nic nevypadá hrozně. Zvlášť v těch milosrdně osmibitových neonových barvách.

Každopádně tvůj vnitřní strach nikdy není přebit. Když si tě pro občasný rozhovor v jakémsi psychodoupěti vyhmátnou pan Kůň s panem Sovou a panem Kohoutem, plní se ti gatě nejistotou. Pokládají ti otázky, na které neznáš odpověď a zároveň ti uniká podstata samotných setkání. Chodí pan Kůň také za holkama nebo nakupovat, když se chce pořád jen bavit o smyslu života?

Ach ta brutalita, proč se nás tak mocně týká?

Ještě horší než podivné schůzování je snad už jen to permanentní riziko při válce ulice. Té čelíš mnohem častěji a Hotline Miami ti nabízí jen jednu službu. I když budeš nesčetněkrát zabit, můžeš nesčetněkrát vstát a udělat ze sebe nový terč. Ale víc nic. I když se budeš bát a budeš prosit, ať už tohle všechno skončí, nikdo tě přes tvou masku neuslyší. Věř, že lidi z ulice si tě nenechají líbit, když jim zase přijdeš vyvraždit barák. Sám zhebneš tolikrát, že po tobě ani nebudou uklízet.

Hotline Miami je vskutku podivné a brutální. Kdyby tohle byla hra, řekneš, že je to ta nejtěžší top down akce s prvky taktiky a stealth boje, co jsi kdy hrál. Je to boj o přežití, kde za každým rohem pokoje a za každými špatně otevřenými dveřmi číhá rychlá smrt. Hotline je až mrazivě spravedlivé. Tváří v tvář má každý jenom jeden pokus a netrefíš-li se ty, trefí se soupeř. Nakonec ani nezáleží na tom, že ti ta bláznivá maska dává bonusy, nebo že si z výšky bůhvíproč můžeš zamčít mířidlo na konkrétní oběť a tím je střílení snazší. V Hotline jde pořád hlavně o hbitost a infarktové okamžiky. Když je nezvládáš, umíráš.

Láska na stý výstřel

A i když brzy poznáš, že se tvé "oběti" ve vyhlédnutých činžácích pohybují neustále po předem daných trasách, nezvolni. To, že jsou hloupí a předvídatelní, neznamená, že ty můžeš být také. Musíš přemýšlet, když oni mozek nemají. Když víš, že rána z brokovnice probudí i verbež o mnoho místností dál, proč si toho zmetka střílel místo tiché práce s kudlou?

Když nepochopíš, že i brutální masakr má svá pravidla a že v něm nemusíš umírat zbytečně, budeš umírat pořád, naštve tě to a Hotline Miami nepochopíš. A když ho nepochopíš, nikam se nedostaneš. A když se nikam nedostaneš, nezjistíš o čem doopravdy je. Za posprejovanými zdmi se nakonec skrývá i něco víc než jen dekadence. Možná má tahle bláznivá neonová retro show přece jen nějaký hlubší smysl. A když vydržíš za noc stokrát umřít, možná se do ní zamiluješ.