Homefront: The Revolution Recenze Homefront: The Revolution

Homefront: The Revolution

Pavel Makal

Pavel Makal

23. 5. 2016 08:53 48
Reklama

Soudružky, soudruzi, rolníci, dělníci a vy, hrstko pracující inteligence, krčící se tam vzadu! Je mi velkou ctí pobesedovat dnes s vámi o nejnovějším zábavně vzdělávacím programu z kapitalistické ciziny. Dambuster Studios před naši mládež předkládají vysloveně reakční a pobuřující dílo Homefront: The Revolution a jistě mi dáte za pravdu, že bychom se proti podobné provokaci měli jasně vymezit. Celá politická sekce internetového magazínu Hrej, tedy já, strávila s tímto dílkem nemálo podnětných momentů a vy se jistě již nemůžete dočkat, až si o tom pěkně družně popovídáme. Inu, kupředu, zpátky ni krok!

S KLDR NA VĚČNÉ ČASY A NIKDY JINAK!

Základní příběhová premisa vypadá velice slibně. Soudruzi z Korejské Lidově Demokratické Republiky vítězně vybojovali nejen svou nezávislost, ale díky pokrokovým technologiím a síle dělného lidu se stali hnacím motorem celosvětové ekonomiky. Netrvalo dlouho a celý západní svět se ocitl v dluhovém područí našich asijských bratrů. Vrazi z Wall Streetu sice pořád vedli štvavé války po celém světě, svou neúspěšnou rozpínavostí se však bořili stále hlouběji do narůstajících potíží. A tu, jako slunce vycházející nad šeré kraje, kde vládne jen mamon, přispěchali skomírajícím Američanům na pomoc napřed humanitární pracovníci z KLDR, aby následně byli podpořeni i pravidelnou armádou. Láska k bližnímu, překonávající i ideologické rozpory, velela soudruhům z korejského poloostrova, aby se podělili o krásy socialistického zřízení. Samo sebou, neobešlo se to bez důraznějšího přemlouvání, ale jak řekl soudruh Stalin, revoluci nelze učinit v rukavičkách. Co je několik desítek zničených amerických měst proti růžovým zítřkům? Američané jsou však známí jako potížisté a kverulanti, ne všem se tedy zachtělo schoulit se do náruče sociálních jistot. Po celém území Spojených Států tak vznikly drobné bojůvky, které se jako žáby na prameni snaží překazit blaho svého vlastního národa a znovu získat tu svou povedenou a notně přeceňovanou „svobodu“. Právě v kůži jednoho z těchto agresorů projdeme příběhem Homefront: The Revolution.

Hra měla poměrně bolestivou cestu na svět, samozřejmě proto, že vznikala na Západě, kde netvoří pro radost, ale jen pro vidinu mrzkého výdělku.

Odborníci mezi vámi, zejména členové Klubů mladých techniků, si možná vzpomenou, že již před několika lety tu byla podobná hra stejného názvu a velmi podobného zasazení. Jednalo se o méně než průměrnou střílečku, velmi krátkou a nepříliš zábavnou. V úzkých koridorech a nenápaditých misích jste také sabotovali snahy KLDR o nastolení spravedlivého zřízení v USA. The Revolution není pokračováním, spíše celkovým restartem a opětovným pokusem o využití stejné látky. Hra měla poměrně bolestivou cestu na svět, samozřejmě proto, že vznikala na Západě, kde netvoří pro radost, ale jen pro vidinu mrzkého výdělku. Nebudeme dlouho chodit kolem horké kaše a rovnou si přiznáme, že se problematický vývoj evidentně dost zásadně projevil na kvalitách nabízeného produktu.

POSVIŤME SI NA PTÁČKY

Homefront: The Revolution se odehrává ve Filadelfii, městu, jenž je symbolem boje o nezávislost. Namísto lineárního postupu se hra chlubí rádoby otevřeným světem, který je ale stejně jen směsicí několika lokací navzájem pospojovaných tunely metra. Celý příběh se točí kolem nutnosti osvobození jakési ikony revoluce, muže jménem Walker, který bude nejspíš pěkný ptáček a je velmi dobře, že se jej soudruhům z KLDR podařilo tak brzy podchytit. Hlavní hrdina Brady se brzy po začátku hry setkává s celým vedením místního odboje a s trestuhodnou razancí se zapojuje do tažení proti milým korejským správcům země. Vedení odboje, to je také kapitola sama pro sebe. Tři postavy, které budete pravidelně potkávat v přestávkách mezi úkoly, jsou jen plochými archetypy bez špetky opravdové osobnosti. Máme tu rádoby charismatického vůdce, který ale při sebemenším náznaku potíží hází flintu do žita jako správný imperialistický zbabělec. Hysterické děvče se zálibou ve výrazném líčení a tetování by mělo také zahodit flintu a raději se věnovat například folklornímu zpěvu, v kroji to mladým děvčatům sluší rozhodně více než v otrhaných kalhotách. Do třetice se pak na scéně objevuje černý lékař Sam, suplující hlas rozumu. Hra poměrně dobře využívá jeho postavy k podtržení nesmyslnosti celé snahy bránit se pokroku, přicházejícímu z Východu. Jeho mírné a inteligentní výzvy ke složení zbraní se však nesetkávají s úspěchem.

Hned od začátku se ocitnete ve středu dění a velmi rychle zjistíte, že soupeř rozhodně není z cukru. Statní úderníci z Koreje se navíc obalili do moderní taktické zbroje a běžná pistolka jim ublíží asi jako plivanec. Zde musíme jednoznačně pochválit umocnění bezvýchodné situace, protože na prostřední obtížnost budete umírat jako na běžícím páse, dokud vám nedojde, že tohle není žádné Volání Povinnosti, nebo jak se ten škvár oslavující válku jmenuje. Protože je Brady rozmazlený spratek, který nikdy nemusel v potu tváře dolovat chléb jako naši horníci, unese pouze tři zbraně. Na výběr je z několika exemplářů, klasická brokovnice, útočná puška, ostřelovačka, pistole nebo kuše. Každou zbraň si navíc můžete ještě upravit. Jednak je možné přidat různé druhy optiky nebo třeba laserový zaměřovač, druhá možnost je ale přeci jen zajímavější. Zbraně mají tři možné režimy fungování, a tak z pistole uděláte malý samopal, z útočné pušky lehký kulomet a z brokovnice třeba oheň chrlící stroj na zabíjení. Pikantní na zbraňovém arzenálu je, že sice nasazujete život pro pochybné osvobození vlasti, ale výzbroj i léčivé materiály si stejně musíte kupovat v automatu. Inu, kapitálem ovládaná společnost se prostě nezapře. Zároveň bych rád uvedl, že mě hra nijak nemotivovala zkoušet různé kombinace, prakticky celou ji můžete projít pouze s lehkým kulometem. K tomu všemu jsou zbraně naprosto nesmyslně velké, překáží ve výhledu a ještě vypadají směšně až odporně. Nic tak ohyzdného by například z Národního Podniku Zbrojovka ve Strakonicích vyjít nemohlo.

NEDOSTATEČNÁ POLITICKÁ VÝCHOVA

Hlavní dějová linie vás provede několika zmiňovanými oblastmi Filadelfie, drtivá většina je si ale podobná jako vejce vejci. Celé město působí jako zasažené atomovou bombou, ani Boston ve Falloutu 4 nebyl tak drsně poničen. Ano, můžeme si vypůjčit další moudro od soudruha Stalina o tom, že když se kácí les, tak létají třísky, ale těžko by se uvědomělému soudruhu věřilo, že by přátelští zachránci z KLDR napáchali takovou spoušť. Co ale zamrzí zdaleka nejvíc je fakt, že hra vůbec nevyužívá potenciálu, který látka nabízí. Vždyť estetika severokorejské lásky ke komunismu je tak bohatá! O kolik by bylo procházení ruin veselejší, kdyby na nás z nároží shlížely milé obličeje Kim Ir-sena nebo Kim Čong-una? Propaganda je jistě pejorativní slovo, vždyť Strana říká zásadně jen pravdu, ale proč všude tak zoufale absentují odkazy na radosti socialismu? Jářku, vždyť skoro ani není poznat, že domnělí nepřátelé jsou Korejci! Kdyby mi někdo tvrdil, že se jedná o rasu mimozemšťanů v plastových oděvech, bezvýhradně bych tomu uvěřil. Politická neangažovanost je naprosto skandální, je nepochopitelné, proč autoři neoslovili například soudružku Švorcovou. Ta by jim dobře poradila a i pěknou povzbudivou báseň by jistě přidala. Grafika hry je sice poměrně obstojná, však také celé toto dílko běží na CryEnginu čtvrté generace, ale prostředí je tak zoufale nudné a neustále odporně hnědé, že by oko zaplakalo jako na pohřbu prezidenta Gottwalda. Jedinkrát se blýskne na časy, když nás příběh zavede do části města určené pro spolupracovníky s novým režimem. Barvy se projasní, zejména krásná rudá občas oku zalahodí, ale brzy je zas po všem a znovu se plahočíme v troskách. Já vím, soudruzi, že jistě namítnete, že plahočení v troskách odbojným individuím patří, ale kdo to má hrát?

Při hraní jsem se přistihl, že jen tupě sleduji kompas příběhových misí a skupinkám nepřátel se raději vyhýbám, jen abych se s nimi nemusel pouštět do křížku.

Nudné prostředí přímo koreluje s celkovou nudností hry. Tvůrci sice chtěli hráčům za jejich tvrdě vydělané peníze poskytnout všechny aspekty otevřeného světa, ale co na tom, když jsou tyto k uzoufání zbytečné. Ano, můžete dobývat kontrolní body, sabotovat tohle, zabít tamtoho nebo přeladit rádio. Nijak vám to ale neprospěje, jen budete moci s Homefront ztratit o kus více času, který byste mohli raději lépe využít společným tréningem na Spartakiádu. Při hraní jsem se přistihl, že jen tupě sleduji kompas příběhových misí a skupinkám nepřátel se raději vyhýbám, jen abych se s nimi nemusel pouštět do křížku. Ano, jednak to samozřejmě bylo přirozeným odporem střílet po korejských osvoboditelích, daleko drtivějším důvodem ale byla čirá nezábavnost podobného konání. V Homefrontu také můžete k přesunům využít motocykl, nikdy ale nepojedete tak daleko, aby se vám to vyplatilo. Autoři hry si byli patrně moc dobře vědomi bezzubosti nepovinných vedlejších misí a úkolů. S mazaností imperialistům vlastní tedy přispěchali se šalamounským řešením. Aby jejich rádoby práce nepřišla nazmar, několikrát vás v průběhu hry přinutí přerušit pronásledování příběhu a nařídí plnit vedlejší úkoly, abyste na svou stranu získali co nejvíce váhajících civilistů. Nemusím vám asi dlouze vysvětlovat, jak otravné to celé bylo. Hnát se za koncem hry ale nakonec také nebyla žádná výhra, protože žádné velké hurá se rozhodně nekonalo. Celé to působilo spíše jako jedna epizoda ve velkém konfliktu, jehož konec je v nedohledu. To mě upřímně vyděsilo, doufám, že to neznamená, že bych se k Homefrontu měl ještě někdy vrátit. Postavy v příběhu se chovají naprosto nelogicky a stupidně, mnohdy budete s otevřenou pusou zírat na monitor, neschopni uvěřit, co se vám to hra snaží prodat. 

TRPĚT MŮŽETE I S KAMARÁDEM

Jako každá moderní střílečka i Homefront: The Revolution obsahuje složku pro více hráčů. Kompetitivní režimy v ní ale nehledejte. Soupeření o urvání prvního místa je sice ryze kapitalistická úchylka, zde však naštěstí vývojáři zvolili kooperativní režim, ve kterém se můžete soudružsky společně radovat z vydařené spolupráce. Tedy, mohli byste, pokud by hru hrál dostatek lidí. Lobby zejí prázdnotou a uděláte-li tu chybu a pořídíte si i přes mé varování tuto hru, budete dlouhé desítky minut čekat na připojení dalšího podobného nešťastníka. I když se ale nakonec spojení podaří a vy vyběhnete vstříc záškodničení a sabotážím, dostaví se stejná nuda, jako v režimu jednoho hráče.

Homefront: The Revolution
i Zdroj: Hrej.cz

Inu, soudruzi, tím se pomalu dostáváme k závěru naší bese…ne, víte co? Kašlu na to. Možná dostanu kulku do týla nebo pár desítek let nucených prací, ale tohle se musí říct na plná ústa. Homefront: The Revolution je naprosto zbytečná, nudná a šedivá hra, která neměla svůj vývoj vůbec přežít. Jediná zábavná věc je na ní český překlad, u kterého se často zasmějete, což ale bohužel zřejmě nebyl účel. V konkurenci her, jako série Far Cry, Fallout nebo i vedle stařičkého Stalkera nemá absolutně právo na život. Nenaleznete v ní nic, co by stálo za zmínku, a za měsíc si na ni ani nevzpomenete. Staršího brášku jsem vzal kdysi na milost na pět hodin za výprodejovou cenu kolem tří set korun. Tady bych vám nejspíš nedoporučil ani to. Když je obsah řídký jako knírek ženy za pultem, musí být verdikt ostrý jako pohled majora Zemana.

Homefront: The Revolution
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Žhavý kandidát na výprodejový koš vašeho lokálního supermarketu. Ničím zajímavý podprůměr, který si nezaslouží vaši pozornost, čas ani peníze.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama