Homefront Recenze Homefront

Homefront

Jaromír Möwald

Jaromír Möwald

20. 3. 2011 23:52 27
Reklama

Ještě předtím, než přišla dlouho očekávaná střílečka Homefront minulý pátek oficiálně do prodeje, jsme si v redakci mohli vyzkoušet její „prakticky hotovou“ verzi. Ta měla prý obsahovat všechny úrovně, ale umělá inteligence nepřátel nebyla úplně stoprocentní a grafika by také zasloužila pár tahů štětcem navíc. Už tehdy nás ale zarazila herní doba, která čítala jen několik hodin. Tohle přeci nemůže být všechno, tam jistě musí něco chybět, něco bombastického, co si autoři z THQ šetří až na finální hru, ptali jsme se sami sebe. Jenže realita je někde úplně jinde. Aby tedy byly jednou provždy ze stolu smeteny všechny dohady, poctivě jsme si změřili čas, strávený v kampani prodejní verze Homefrontu. Pro vaši informaci – hráli jsme na PC při obtížnosti Normal. A i s laborováním při nastavování co nejoptimálnějších grafických detailů a několikerém opakování obzvlášť vypečených pasáží jsme se po uplynutí závěrečných titulků dostali na čas neskutečných třech hodin a čtyřiceti sedmi minut. Pro nevěřící Tomáše tu máme důkaz místo slibů. Nebereme-li v potaz multiplayer, o kterém se ještě v průběhu recenze zmíníme v samostatné části, dokáže si Homefront obhájit investici padesáti euro (cena na službě Steam) či tisícovky korun v české krabicové verzi a nabídne vám opravdu intenzivní zábavu, kterou lze přirovnat tak maximálně k hodinkám s vodotryskem? Ne.

Příběh jako z učebnice

Přitom základní premisa je opravdu výtečná. V dlouhém a velmi kvalitně udělaném střihovém intru vám je představována alternativní budoucnost, v níž se spojí obě dvě poloviny Korejského poloostrova pod vedením KLDR v obří supervelmoc. Vůdce Kim Čong-il umírá, ale komunistický režim se s jeho odchodem nehroutí. Naopak, vládu místo něj přebral jeho daleko razantnější syn Kim Čong-un. S perfektně vyzbrojenou a velmi disciplinovanou armádou si podrobí většinu „civilizovaného světa“ až dorazí k západnímu pobřeží Spojených států. Jedním mocným úderem prakticky neutralizuje jakýkoliv odpor a drtivá většina obyvatel se musí podrobit nepřátelské invazi. Jak už to tak ale bývá, nepřátelská agrese vyburcuje odvážně jednotlivce ke zformování odbojových skupin, jež se guerillovým stylem boje snaží vzdorovat Korejcům všemi možnými prostředky. Jedním z odbojářů jste pochopitelně i vy. A v celkem sedmi misích budete mít možnost dokázat, zač je toho poctivý americký loket. I když podobných námětů bylo zpracováno ať už ve filmech či hrách spoustu (namátkou jmenujme Freedom Fighters, Command & Conquer: Red Alert 2), po prvních několika desítkách vteřin, kdy pouze pasivně sledujete velmi naturalistickou brutalitu ze strany nepřátelské armády, se může zdát, že teď to konečně bude stát za to. Okamžitě poté, co konečně převezmete kontrolu nad svou postavou, si také všimnete velmi chytrého nápadu v podobě nutnosti sbírání zbraní po padlých nepřátelích. Neexistují tu totiž „náhodně rozmístěné“ bedny s náboji. Maximálně u sebe můžete mít čtyři zásobníky, které vystřílíte během několika vteřin, tudíž jste neustále nuceni přebíhat sem a tam a brát veškeré zásoby pěkně ze země.

Jenže první vážná chyba na sebe nenechá dlouho čekat. Byť se spolu s vámi na sabotážní akci vydávají dva až tři další spolubojovníci, od začátku máte pocit, že jste tam jaksi do počtu. I tak jednoduché úkony jako je otevírání dveří, či lezení po žebříku jsou pevně naskriptované a POKAŽDÉ je vykonáváte jako poslední. Je to kvůli tomu, abyste zažili nějakou předem připravenou situaci? Ne, v takovém případě (v celé hře jsou taková místa asi tři) vykopáváte dveře jako první. Působí to hrozně okatě a nevěrohodně. Jasně, je nám úplně jasné, čeho tím chtěli autoři docílit. Hráč se nesmí poflakovat tam, kde to designéři nečekali, pevně ho svážeme mezi úzký koridor chodeb, z něhož nebude úniku. Jenže když čekáte dvě minuty, až se tři postavy MEZI SEBOU (k vám nikdo neprohodí ani jediné slůvko) vykecají, projdou před dvacet metrů dlouhou chodbu a KONEČNĚ vykopnou ty dveře, okolo kterých vy celou dobu poskakujete a snažíte se přijít na místo, odkud bude konečně fungovat nějaká akční klávesa, tak je to skutečně k pláči. Dvakrát (třikrát, ale třetí případ je spoiler jako vrata) v celé hře máte za úkol se o sebe postarat výhradně sami. Poprvé při dobývání kostela (o kterém zbytek týmu prohlásí, že je „heavily guarded“, odejde někam pryč a nechá vás ve štychu, navíc nikdo samozřejmě neslyší střelbu, ačkoliv se celou dobu snažíte o stealth postup) a podruhé, když pilotujete v závěru hry vrtulník a likvidujete protileteckou obranu.

Jakože cože?

Skripty, na které se autoři spoléhají ještě více, než v případě kteréhokoliv dílu Call of Duty, jsou navíc hrubě odfláknuté. Modelová situace – máte za úkol se dostat na střechu budovy, z níž budete odstřelovat nepřátelské vojáky a krýt tak postup vlastních jednotek. Všude kolem se pohybují Korejci a velitel, drsňák Connor, ještě zdůrazňuje, že tuhle akci je třeba provést co nejvíc potichu. První věc, co udělá drsňačka Rianna, která vás má doprovázet, je vykopnutí dveří z pantů (Korejec se nachází pět metrů od dveří, jednalo se o jediný zvuk široko daleko, neslyší pochopitelně nic). Následně se děsně akčně kryje za jeden, druhý, třetí roh, s dusotem vyběhne po schodech, kde stojí stráž, ovšem otočená OBLIČEJEM KE ZDI, aby jí Rianna mohla s obrovským vypětím sil „efektně“ uškrtit.

Zív.

Naturalistická atmosféra, kterou se Homefrontu daří celkem dobře budovat prvních několik desítek minut, je později několika extrémně dementními momenty nenávratně zničena. Opět jeden příklad za všechny, který by ale neměl číst nikdo, kdo si hru i přes všechny výhrady plánuje vyzkoušet. Hned ve druhé misi vás děj zavede do hlavního stanu lokálního odboje, kde si dokonce můžete promluvit se všemi jeho obyvateli. Ne snad, že by šlo zapříst nějaký složitý dialog, ale jde o poměrně pozitivní prvek, díky kterému vám zřejmě má zhruba deset postav nějakým způsobem přirůst k srdci. Vše je navíc podpořeno tím, že rychlost chůze je uzamknuta na velmi nízkou hodnotu, tudíž nelze celým táborem jen tak proběhnout. Ovšem ještě předtím, než stihnete prohodit pár slov s prvním člověkem, se objeví ukazatel, kam máte jít a postava, která tam na vás čeká, si neodpustí hlášku, abyste pohnuli zadkem. Tak tedy jdete, protože asi bude potřebovat něco důležitého. Ovšem v ten moment se za vámi zaklapnou dveře a máte po žížalkách. Až se sem při jedné z emotivnějších scén opět vrátíte, tak se ve vás hra možná bude snažit ždímat nějaké slzy, ale pokud se budete řídit jejím zjevným autorským záměrem, tak vám ukápne maximálně zmrzlina z kornoutu.

Povinné formality

Situací, při kterých tu lehce, tu výrazněji zvednete obočí v němém úžasu, je zde daleko víc, ale jelikož se recenze blíží do finále, tak je třeba se ještě zmínit o audiovizuální stránce. Grafika ani náhodou není špatná, také ji pohání Unreal Engine třetí generace. Na střední detaily běží (při vypnutém anti-aliasingu a sníženém stínování) velmi slušně i na slabších sestavách v konstantním počtu snímků za sekundu. Lineární design úrovní nepůsobí na první pohled, stejně jako v případě prvotiny Kaos Studios – Frontlines: Fuel of War, tolik přímočaře, než tomu ve skutečnosti je. Zvuky nejsou nijak extrémně výrazné, byť přinejmenším podporují dojem z válečné vřavy tam, kde je to třeba. Hudebního doprovodu si prakticky nevšimnete.

Multiplayer je také nedílnou součástí herního zážitku a je třeba uznat, že na něm autoři nechali kus poctivé práce. I zde ovšem najdeme spoustu nedostatků, které velmi zásadně snižují jeho zábavnost. Předně je to výběr módů. Zvolit si můžete pouze ze čtyř, přičemž skutečně zajímavé jsou jenom dva. V nich se jeden z hráčů na každé straně ocitne v pozici generála, jehož úkolem je označovat nepřátelskou techniku, za jejíž následné úspěšné zničení dostává zkušenostní body. Odemykání nových zbraní probíhá stejně jako třeba v Call of Duty. Mapy jsou však daleko rozlehlejší, neboť se po nich mohou pohybovat i vozidla. Za vydělané zkušenosti přímo v zápasech se totiž můžete přesunout do jednoho z bojových prostředků, jejichž výběr korunuje armádní vrtulník Apache, který smete z povrchu zemského svými raketami naprosto cokoliv. Systém odemykání těchto vozítek zde supluje „killstreaky“ z CoD a rozhodně přidává bitvám na variabilnosti. Nikdy totiž nevíte (obzvlášť u zápasů, kdy je na obou stranách šestnáct lidí), zda jste právě nezabili někoho, kdo vám to s dalším spawnem nevrátí v kabině tanku i s úroky. Jestliže vás už omrzel multiplayer v Black Ops, či Bad Company 2, můžete Homefront zkusit. Technicky je ale proveden dobře. Ani jednou jedinkrát se nám nestalo, že by se hra nesesynchronizovala, hráčů je (zatím) dostatek, tudíž se ho nemusíte ani v nejmenším bát. Nám v něm ovšem chyběla nějaká přidaná hodnota, něco očividného, kvůli čemu bychom měli chuť se do něj vracet. Stejně jako si ještě jednou prožít čtyřhodinovou kampaň. Zkrátka průměr.

Homefront
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
Xbox Xbox 360

Verdikt

Až Homefront za pár měsíců objevíte v nějakém levnějším výprodeji, nemusíte s jeho nákupem nijak váhat. Přesto mějte na paměti, že se jedná o po všech stránkách velmi průměrnou střílečku.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama