Henry Hatsworth in the Puzzling Adventure

Jedli jste někdy bramborové lupínky s octovou příchutí? V našich zeměpisných končinách jen zřídka vídaná kombinace dvou specifických chutí dává dohromady vztah, který svého času nutil každého člena naší redakce přivézt z každé zahraniční cesty alespoň jeden balíček pro kolegy. Tím chci říct, že zkombinovat něco, co se k sobě na první pohled vůbec nehodí, nemusí být špatný nápad. A co platí o brambůrkách, to platí i o videohrách, což si podle všeho uvědomili i lidé z vývojářského týmu EA Tiburon. Když dostali od svých šéfů za úkol vytvořit novou hru cílenou na DSko, řekli si, že by nebylo od věci zkombinovat dva oblíbené žánry, které na této platformě slaví úspěch odděleně, a využít jejich přednosti v jednom titulu. Vznikl Henry Hatsworth in the Puzzling Adventure. Hra, kterou předchází pověst zapomenuté perly, jež se díky šeptandě šíří mezi skutečné fajnšmekry.

Henry Hatsworth vznikl kombinací dvou žánrů – klasické 2D plošinovky typu Super Mario Bros. a klonu logických „spoj tři“ her à la Planet Puzzle League. Mnozí z vás si možná v této souvislosti vzpomenou na sérii Puzzle Quest, ovšem přirovnávat tento titul k Henrymu Hatsworthovi není kupodivu zcela na místě. Zatímco v Puzzle Questu byla logická část prostředkem k dalšímu postupu ve hře, v Henrym Hatsworthovi se obě složky doplňují a jejich vzájemné ovlivňování nemá tak zásadní charakter.V praxi to funguje tak, že na horním displeji hrajete klasickou mariovskou plošinovku s tím zásadním rozdílem, že všechny důsledky své činnosti musíte ještě jednou „potvrdit“ ve „spoj tři“ části, jež ubíhá na dolní obrazovce. Oním potvrzováním je přitom myšleno to, že jakmile na horní obrazovce seberete nějaký bonus nebo zabijete nepřítele, transformuje se dole do čtverečkové podoby. Tu pak musíte spojením tří stejných barev sebrat, respektive v případě nepřátel definitivně zabít. Když se vám to nepovede, můžete přijít o daný bonus a nepřátelé se mohou dokonce z dolní obrazovky vrátit zpátky na horní a nadělat vám pořádné problémy. Mezi jednotlivými hrami tedy můžete (resp. musíte) kdykoliv přepínat (jen v puzzle části jste omezeni ukazatelem času) a řešit problémy právě tam, kde zrovna nastanou.

Předpokládám, že nyní jste si řekli, že něco takového zní skvěle. A opravdu - za odvahu a způsob, jakým se ke svému úkolu postavili, by si EA Tiburon zasloužili metál. V základním konceptu hry vidím jen jeden větší problém – často jste nuceni dělat něco, co zrovna nechcete. Hrajete plošinovku, zažíváte tuhé souboje a nevíte kam dřív skočit a v tu chvíli vidíte, že je třeba se věnovat kostičkám, a musíte tak zajímavý okamžik přerušit. Jinak ale vše funguje bezproblémově a spojení těchto dvou žánrů se tak ukazuje být výborným nápadem. Autoři navíc nenechali nic náhodě a proti hrozícím stereotypům bojují solidní variabilitou hratelnosti, kdy do jednotlivých světů postupujete s lepším vybavením. To vám umožňuje nejen změny, co se týče likvidace nepřátel, ale dovolí i nový styl pohybu po úrovních, což je nadmíru osvěžující. Hra tak ani v pozdějších fázích nezačne nudit, a to i přesto, že prostředí jednotlivých světů je až neuvěřitelně fádní a okoukané. Zmínku si zaslouží i povedené (a velmi dlouhé) souboje s bossy a vysoká úroveň humoru, který si prostřednictvím příběhu a jednotlivých postav pořádně utahuje snad ze všech britských obyčejů, na které si vzpomenete.

To všechno je tedy pěkné, a kdyby někdo z této recenze vymazal odstavec, který se právě chystám napsat, mohli bychom Henryho Hatswortha slavnostně nazvat novým Mariem a vytasit se minimálně s devítkovým hodnocením. Bohužel to ale nejde a hlavním důvod spočívá v kvalitách herního designu plošinovkové části hry. Udělat dobrou plošinovku není vůbec jednoduché a EA Tiburon v tomto ohledu naneštěstí zklamali. Nepřátel je zbytečně moc, chovají se jako roboti (a to i ti silnější) a po levelech jsou umístěni značně nešikovně. Vzhledem k tomu, že každý přímý kontakt s nimi vás stojí část života, je tato poslední výtka dosti podstatná. Když totiž autoři postaví na okraj vyšší plošinky dva nepřátele a vy se máte dostat nahoru, je skoro nemožné to udělat tak, abyste se zbytečně nezranili. Henry sice může střílet, házet bomby a dokonce kolem sebe mlátit i „nablízko“, s některými designérskými kousky si ale neporadí.

V jednotlivých dále levelech najdete řadu míst, na které není možné se dostat, na jiných místech je vše připraveno tak, že při prvním průchodu v podstatě musíte zemřít, a hra počítá s tím, že napodruhé si již všechno zapamatujete. To vše v konečném důsledku znamená jedno – velmi nevyváženou obtížnost. V životě jsem dohrál už hromadu plošinovek, ale u Henryho jsem narazil. Není sice tak nelidský jako Contra nebo některé Castlevanie, ale v některých fázích se těmto titulům pro lidi s nekonečnou dávkou trpělivosti takřka blíží. Jindy jsou ale ve hře pasáže, které projdete docela bez problémů, což ale neúměrnost zvýšené obtížnosti v jiných částech hry jen umocňuje.

V porovnání s Professor Layton and the Curious Village, tedy s dalším v jistém ohledu podobným titulem, přináší Henry Hatsworth podobné oživení klasického žánru. Systém hry je vymyšlený poměrně dobře, a i když je časté přepínání mezi oběma displeji rušivé více, než by bylo zdrávo, neviděl bych v tomto ohledu důvod pro nějaké dlouhé nářky. Vývojáři ale selhali v ladění samotné hratelnosti, což v kombinaci s úrovněmi, které jako by byly navrhovány nahodile v nějakém automatickém editoru, tvoří směs způsobující časté výbuchy frustrace. Ale cesta prošlapaná touhle hrou se nám líbí a můžeme jen doufat, že po ní bude v budoucnu někdo pokračovat dál.