Hellboy: Science of Evil

Hellboy je sympaťák skrz naskrz. Sice je to vlastně pekelník, ale zcela jistě se mezi námi nenajde nikdo, kdo by nechtěl mít tohohle cynického hláškaře se zálibou v ryze lidských nectnostech za kamaráda (těch několik asociálů, kteří by nechtěli ať mlčí). Kdo jej nezná, ať to rychle dožene ve skvělých comicsech Mika Mignoly a popřípadě i na plátně. Spousta z vás určitě ví, že do kin míří druhý díl filmového Hellboye s podtitulem Zlatá armáda, a čeká, že Science of Evil bude nějak vycházet právě z tohoto kousku. A vida, není tomu tak! Bohužel.

Science of Evil jde chvályhodně vlastní cestou, vychází spíše z comicsového pojetí hrdiny, má vlastní příběh, ale co si budeme povídat, to, že vychází v součinnosti se zámořskou premiérou Zlaté armády není náhoda. SoE je parazitní hra a potvrdí to i pozdější reminiscence k filmům. Jenže když už chceme čerpat z filmu, bylo by to snad lepší natvrdo přímo a ne tímto mizerným způsobem. Příběh hra sice má vlastní, ale kromě toho, že mixuje oblíbené hellboyovské propriety jako nacisty, mystiku a rány kamennou pěstí není takřka ničím zajímavý. Zatímco některé slabší hry by se o děj mohly opřít, Hellboy tak rozhodně učinit nemůže. A že by to potřeboval. Když vběhnete rovnými kopyty do akce, zjistíte, že hrajete velmi, velmi rozpačitou nápodobu jistého spartského bohobijce. Nečekají vás složité puzzly, košaté rozhovory nebo ohromující možnosti. Kdepak, na pořad dne přichází rubačka, jejíž maximální rafinovanost spočívá v tom, že se rozhodujete, zda protivníky rozmáznete o levou nebo pravou stranu "tunelu", kterým procházíte.

Ještě nikdy nebyla válka s démony tak nudná

Ona by ta jednoduchost nebyla nijak škodlivá (vždyť jak nás primitiv Kratos bavil), jenže to by to mlácení všeho co má nohy, křídla a chapadla muselo být zábavné. A jak správně tušíte, ono to moc zábavné není. V průměrných grafických kabátcích se na vás vrhají tucty nudných generických protivníků, kteří postrádají byť jen špetku inteligence. Kdo by potřeboval chytrá monstra říkáte si? Poté, co ubijete první armádičku prostým mačkáním jednoho typu útoku po nějaké výzvě zatoužíte. Hellboy sice zvládne komba, ale vy je prostě nepotřebujete používat. Mlátíte menší organickou rukou nebo kamennou prackou, u toho zíváte a přemýšlíte kde udělali soudruzi z nacistické společnosti chybu. Když už zatoužíte po tom machrování se složitými komby, dejte si pozor, aby nebyl poblíž protivník, který vám občas až příliš složitou kombinaci útoků nepřerušil. Ve výsledku vám tak trvá třikrát déle spuštění zabijáckého útoku než prosté základní kombíčko, které udělá úplně stejnou práci. Pokud by se vám zachtělo, můžete sáhnout po věrném Samaritánovi (to je ta VELKÁ bouchačka zvící rozměrů menšího flaku). Dlouho se budete mořit s tím než vůbec zamíříte a pak smetete nebohý cíl, který se vás už půl hodiny snaží uklovat, z povrchu zemského. Ze Samaritána se díky problémům s mířením stává zbraň vhodná maximálně na bosse, kteří jsou s ním pro změnu směšně jednodušší. Tedy oni jsou jednodušší většinou i bez něj, pokud vám nohy nepodkopne skvělé technické zpracování hry.

Ranní ďáble (Hellboy) dál doskáče, pokud něco vidí

Asi černou magií dokázaly temné síly narušit prostředí okolo Hellboye tak, aby mu znesnadňovalo cestu. Nejednou se zaseknete o neviditelný kořínek, párkrát propadnete texturami a jednou jsem náhle dokázal létat. Zaseknutí může postihnout i vaše protivníky. V tu chvíli začne monstrum vykonávat jeden a ten samý útok dokola a dokola a dokola... prostě hodně dlouho a než se vám dostane pekelník (tedy vy, ten hodný pekelník) pod kontrolu, i nejmenší zmetek z vás může nadělat rohatou sekanou. Milé. Ale ne tak milé jako všudypřítomné plošinky. Ty jsou totiž kapitolou samou pro sebe. V Hellboyovi nemůžete ovládat kameru. Když poskakujete na všemožných plošinách, velmi často se stává, že vůbec nevidíte okraj od nějž se musíte odrazit a občas ani místo kam máte skočit. A i když Hellboy dokáže snést ránu z pařátu nějakého rozplizlého poloboha, pád do hlubin je pro něj definitivní a vy musíte na "nejbližší" chceckpoint, který je zaručeně hodně daleko. Doporučuje devět z deseti psychiatrů, pokud ani po desátém pádu nezačnete zuřivě ničit věci kolem sebe, můžete se přihlásit jako instruktor do kurzu sebeovládání.

Neslyším zlo, vidím zlo

Kdyby alespoň tyto trhliny vyplňovaly nějaké příjemné náplasti... Jenže nevyplňují. To, co zarazí jako jedna z prvních věcí je Hellboyova němota. Nečekejte, že hrdinu nadaboval Ron Perlman, představitel toho "filmového". Nečekejte ani, že jej nadaboval někdo jiný. Hra totiž nemá dabing. Nemá žádné namluvené sekvence a veškeré dialogy se odehrávají v tragické textové formě, kdy hezky rolují řádky plytkého textu a vy mrkáte, zda je skutečně rok 2008 a toto vám bylo prodáno za cenu plné hry. Kupříkladu Lost Odyssey ukázalo, že vyprávění prostřednictvím textu může fungovat skvěle. Nu a Hellboy ukázal, že když se to neumí, nemusí to fungovat vůbec. Skoro bychom až měli děkovat, že jsou ve hře zvuky. Sice jde o průměrné drnčení a la "KŘÍS*BŽUCH*PRÁSK", ale lepší než ticho. Nicméně když jsme u sluchu, je třeba vyzdvihnout soundtrack. Snad za to mohla celková má ztrápenost touhle hrou, snad konstelace hvězd, ale rozmáchlý a občas pompézní doprovod mi sedl, jsa hellboyovitějším než celý tento paskvil dohromady. Mimochodem pokud se chcete o své dojmy (čti - utrpení) z hraní s někým podělit, máte možnost ad hoc. Každý si kupte jedno UMD a jeden z vás může hrát jako Abe Sapien nebo Liz Sherman! Skvělé, že? Jistě mu to vynahradí i občas brutální lagy, kvůli nimž zemře.

Ne, skutečně netuším, proč bych měl mít s pekelnými zplozenci tohoto kalibru slitování. Laciný nedodělek, který se dovoluje vydávat za plnou hru a dokonce za to požaduje odpovídající finanční ohodnocení? Dobrý úmysl nejít ve filmových stopách tentokrát skutečně vydláždil cestu do pekla a v něm se možná bude líbit Hellboyovi, ale vám zcela jistě ne. Snad jen kdybyste uvázli na pustém ostrově a někdo vám UMD daroval. Za kokosový ořech ale už nestojí.