Headlander

Častokrát láteříme, kterak se vývojáři nepouští do žádných experimentů a neustále omílají ty samé mechanismy a ta samá témata. Headlander od studia Double Fine není jiný, i přes to, že se tak zprvu nemusí zdát – nakonec je ale zářným příkladem toho, že kvalitní práce může originalitu předčit na plné čáře.

BEZHLAVĚ

Příběh tu hraje druhé housle, přesto si pro pochopení základního mechanismu hry nějaký základní nástřel udělat musíme. Jedna ze čtyř možných, pro následující události je-libo-jakých, hlav se probouzí na lodi Starcophagus ze stáze. Po připojení k robotickému tělu se vydává vstříc odpovědím na otázky, kdo je, co se s ní stalo a kde vlastně je. A když říkám jedna z hlav, myslím to doslova. Hlavní postavou je právě lidská hlava schovaná do helmy, na jejímž spodku se nacházejí trysky, které vám umožní opustit svého hostitele a vydat se do užších proláklin vstříc dalšímu postupu hrou, eventuálně místo trysek vytvořit podtlak, s jehož pomocí dekapitujete nepřátele a následně jej ovládnete jako svou loutku.

Ačkoliv se ve 2D akční plošinovce vyloženě nabízí postavit hratelnost na určitých logických překážkách a na jejich překonávání, Headlander je v tomto ohledu poměrně přímočarý. 

Nepřáteli ve hře ale nejsou lidé, nýbrž roboti. Kde ale jejich tvůrci jsou? Nacházejí se nějací na lodi, dokázali snad roboti ovládnout zdejší svět a hlavně, jakou roli v příběhu hrajete vy, lidská hlava? Určité odpovědi vám dá Earl, po drtivou většinu hry váš jediný přítel na vysílačce. Podle jeho slov za vším stojí zlovolný Methuselah (biblický Metuzalém), který zdejší svět ovládá. Vaším dalším úkolem bude spojit se s odbojem, ale ruku na srdce, největší problém nebude spočívat v plnění jednotlivých úkolů, nýbrž v překonání těch dveří před vámi a v překonání nepřátel bezprostředně za nimi.

JINAKOST, JMÉNO MÉ

DOUBLE FINE

Double Fine, to je Tim Schaffer, to jsou Psychonauts, to je Brütal Legend, to je Stacking, to je Broken Age, to je Massive Chalice, to jsou remastery Grim Fandango a Day of the Tentacle, nově to je i Headlander. A co dál? Tak zase od začátku - bude to Tim Schaffer, budou to další Psychonauts...

Ačkoliv se ve 2D akční plošinovce vyloženě nabízí postavit hratelnost na určitých logických překážkách a na jejich překonávání, Headlander je v tomto ohledu poměrně přímočarý. Největší překážkou tak budou bezpečnostní dveře. Existuje jich hned několik typů – od těch, kterými projde kdekdo bez ohledu na to, zda zrovna osedláte robotického psíka, zdejšího průměrného obyvatele či služebního robůtka, až po dveře, od kterých bude vyžadována určitá úroveň bezpečnostních práv. Hierarchie složek zdejšího světa začíná na obyčejných – červených – robotech, pokračujíc přes oranžové, žluté, zelené, modré a až po nejvzácnější, fialové.

Vzácnost je ale pojem irelevantní. Zatímco na Starcophagu se setkáte pouze s barvou červenou, oranžovou a žlutou, ostatní barvy se budou objevovat dál postupem hrou, přičemž platí, že vyšší úroveň otevře dveře vyžadující i barvu úrovně nižší. Čím vyšší barva je, tím silnější je nepřítel. Boj s výrazně silnějším, nebo naopak slabším protivníkem o jeho tělo by hře kolikrát prospěl, ale vy se bude setkávat převážně s postavami podobné úrovně, jako je ta vaše. Aby v tom nebyl guláš, každá z kategorií má ještě čtyři typy, lišící se podle toho, jakým druhem zbraně (střelby, chcete-li) disponuje – jednolitým paprskem, dvojitým, trojitým a větveným čtyřikrát. Netřeba říkat, s kým uděláte největší zmatek.

SPÍM, NEBO BDÍM

Možná vás už napadlo, jak někomu uzmout tělo, aniž byste původní schránku neporušili. Na to existuje několik taktik. Nejprve si ale musíme o robotických tělech něco málo povědět – každá postava má svou úroveň zdraví, a jakmile dojde ukazatel na její konec, tělo exploduje. Pokud se rozhodnete bojovat až do konce, můžete. Po zničení těla vaše hlava automaticky vyletí ven a zůstane napospas projektilům sama. Pokud se rozhodnete uzmout cizí tělo, můžete cizí hlavu ustřelit dobře mířenou ranou, nebo svůj nástroj (rozuměj své tělo) opustit a cizí hlavu z cizího, potencionálně nového, těla prachsprostě urvat. Riskantní, ale účinné.

Občas se jedná o účinnou taktiku i tehdy, aniž byste do nového útočiště přistáli. V takovém případě se bezvládná těla uloží do stavu hybernace a počkají, dokud si je eventuálně nevezmete. Sluší se poznamenat, že v pozdější fázi hry se dostane i na jinak vypadající křemíkové obvody s jinými vlastnostmi, a tak často budete vážit, zda do další místnosti vejít s tím, či s někým jiným. Nezapomenutelná část hry se odehrává ve vydatně modifikované šachové partii, kde si osedláte pinčla, střelce nebo koně, jejichž vlastnosti hráče šachu vyloženě pobaví. I mě a budiž to důkazem, že Double Fine pár skvělých nápadů, kromě základního mechanizmu, do hry implementovali, což ve výsledku jedině podtrhuje celkový dojem ze hry.

HLAVOLAM

Vaše hlava, ač se zpočátku její přemísťování bude jevit spíše jako povinnost, bude v pozdější fázi hrát větší a větší roli a čím dál více času strávíte bez spodní části. I proto je jednou z klíčových součástí hry systém „zkušeností“ a odemykání dalších schopností pro vás, hlavu. Nečekejte pouhopouhé zvyšování pasivních hodnot, ale zároveň nedoufejte ani v nějakou revoluci. Je ale zajímavé sledovat, co takový osobní štít – ne však kolem těla, nýbrž pouze kolem volně letící hlavy – dokáže přinést za nové taktiky či za celé nové mechanismy. Je toho pochopitelně víc – zrychlení? Další způsoby dekapitace? Zanechání zbytkové energie v použitém těle, aby bojovalo po boku nově nabité postavy, kterou ovládáte? To zní dobře, ne?

Žádné zbytečné sběratelské předměty, žádná omáčka, zkrátka syrová hratelnost, jak se sluší a patří.

Upgrade bodů je ve hře dostatek a jejich sbírání není nikterak složité. Už jen proto, že hru nekomplikuje a nezahlcuje žádný zbytečný balast. Skryté šachty, v jejichž nitru právě kýžené „zkušenosti“ sbíráte, nejsou zase tak skryté (jelikož jejich vchody jsou označeny na mapě), nejsou ani tak dlouhé, a honba za dalšími vychytávkami tak nijak nezdržuje od hlavního cíle, totiž dostat se zas o kus dál. To se nám líbí! Žádné zbytečné sběratelské předměty, žádná omáčka, zkrátka syrová hratelnost, jak se sluší a patří. Vše tu má svůj smysl a své místo.

FILTR SEM, FILTR TAM

Těžko z Headlandera vyzdvihnout něco, kvůli čemu je tím, čím je. Vedle skvěle fungujících mechanismů je to ale i grafická stylizace, díky níž Double Fine vytvořili něco, co se za rok neobjeví v nějakém předplatitelském programu, aby si o něj hráči opřeli alespoň kolo. Poznávací rys studia, totiž stylizace jako vystřižená ze sci-fi sedmdesátých a osmdesátých let, sem pasuje jako pověstná zadnice na hrnec, a teplé, hřejivé barvy jako červená, fialová nebo oranžová dávají vzpomenout na dnes už takové sci-fi klasiky, jakou bezesporu je takový Blood Dragon. Vzpomenete-li si na vizuální zpracování tohoto spin-offu, jste alespoň co se týče barevné stránky doma.

Nakolik si ceníme vlastní humanity? A kdybychom mohli žít navždy, opravdu by to za cenu ztráty vlastního těla bylo lákavou nabídkou?

Ačkoliv jsem naznačil, že příběh hraje po většinu doby druhé housle, nelze si nevšimnout umně vytvořeného pocitu duševní prázdnoty, která zdejší svět obklopuje. Jméno hlavní antihrdiny Methuselah - v našich končinách známý jako Metuzalém, chcete-li – rozhodně nebylo zvolené náhodou a tak trochu dokládá, kterým směrem a jaké otázky vás při hraní hry napadnou. Nakolik si ceníme vlastní humanity? A kdybychom mohli žít navždy, opravdu by to za cenu ztráty vlastního těla bylo lákavou nabídkou? Ne, Headlander není filosofickou hrou ani náhodou, pokud však budete dostatečně hloubavý, ex post vám možná něco takového hlavou prolítne.

BEZ PRÁCE NEJSOU KOLÁČE

Novinka od Double Fine nevyniká ničím spektakulárním, ale to, kde se pohybuje, tak činí s grácií, lehkostí, neuvěřitelnou komplexností a vnutí vám fakt, že je to po všech směrech skvěle vytvořená hra. Možná by to chtělo něco, jednu konkrétní věc, čím by se Headlander dostal do povědomí více hráčů, takřka nic nejde ale vypíchnout nad ostatní. A když už chválíme, měli bychom i trochu kritizovat. Ale za co? Že se v jedné konkrétní pasáži hra zakuckává? Že jsme v prvopočátku čekali možná o trochu více vlastní invence, ačkoliv jsme jí i tak dostali měrou vrchovatou? Drobnosti, drobnosti a zase jenom drobnosti. A proč jednou nebýt za hodného a to jedno očko nakonec přivřít…