Reklama

Člověk by řekl, že když se hra tváří jako hack-and-slash RPG, které se navíc postupem času bude rozrůstat díky dalším epizodám a zahlcovat tak vašeho přenositelného hrdinu novými dobrodružstvími, bude zábavná a postavená na kvalitních základech. Člověk ještě asi nehrál Hazen.

Kde se vzal, tu se vzal...

Najednou stojíte uprostřed cesty. Kdo jste, kde jste se tam vzali a co ti kostlivci, kteří pochodují směrem k vám? Kdo ví. V ruce máte zbraň, takže je pobijete a jdete do nejbližší vesnice hledat nějaké odpovědi. Na první dvě otázky je sice nenajdete, ale díky zdejšímu obyvatelstvu zjistíte, že místní bylinkář si začal hrát se šutrem a šutr z něj udělal liche. Mno, a že by nebylo od věci, kdybyste mu třeba nakopali jeho kostnatý zadek. Předtím však, než vás pustí na cestu k jeho zničení, pro vás mají malou snůšku úkolů, které nejenže objasní zdejší ovládání, ale zároveň prověří práh vaší trpělivosti a tolerance vůči stupiditě.

Nápady, které vám znesnadní život

Ač to možná z prvních dvou odstavců nevyznělo, Hazen je slátanina všech špatných nápadů a chyb ve zpracování, jaké vás kdy během přemýšlení nad hack-and-slash RPG mohly napadnout. Začíná to nenápadně, když vám autoři naznačí, že jedním myšítkem chodíte a druhým bojujete. Toto se možná na první pohled nezdá jako kdoví jak obtížná změna vůči normálu, ale pokud máte myš rozdrcenou od hraní Diabla či čehokoliv jemu podobného, přistihnete se, jak u toho nervíte. To přitom ještě nemáte tušení, že se autoři rozhodli ze hry vyhodit svitky identifikace a portálového cestování. Identifikaci vem čert, ale možnost vrátit se portálem zpět do města je přece k nezaplacení! Namísto jednoho kliknutí, vyřešení nějakých potřebných rozhovorů a návratu do akce, jste nuceni splnit úkol a poté jít celou cestu zpět. Abyste se u toho nedejbože nenudili, zařídili autoři, že se vám pod nohami budou respawnovat nepřátelé.

Nedá se říct, že by to bylo rozhodnutí špatné, když už se teda smíříme s myšlenkou vracení se po svých, ovšem aby v konečném důsledku fungovalo, musela by hra být zábavná. Nepřátel je málo druhů, a když řekneme, že vypadají levně, budeme jim ještě lichotit. Aby toho nebylo málo, dostáváte za ně mizivé množství zkušeností, což sesazuje levelování z pozice příjemného zpestření k udržení pozornosti na nudnou nárazovku. Nejhorší na tom je, že i když už k tomu levelování dojde, vyvražděné bodíky můžete investovat akorát do tří statistik (síla, magie, obratnost) a dovedností body přerozdělit mezi tři povolání (bojovník, mág, lučišník). Každé povolání má pouhopouhých pět schopností, které mají navíc podivně posazená maxima pro daný level. V praxi to vypadá tak, že máte spoustu bodů, ale pokud nehodláte tvořit míchanou postavu, nedovolí vám je hra investovat. Pokud se pro míchanou postavu přece jen rozhodnete, stejně vám hra bude házet klacky pod nohy, protože schopnosti mága nemůžete používat, dokud v ruce nedržíte hůl a analogicky je to i s lučišníkem. Zapomeňte tedy na magické léčení se během boje, případně sázení nějakých útočných kouzel při máchání mečem nebo natahování tětivy.

Já mlátím hlavou do stolu, ty mlátíš hlavou do stolu...

Proti míchanému charakteru mluví i absolutní nevyváženost, kvůli níž většinu času nepřátele zabíjíte na jednu až dvě rány a v tom potkáte nějakého menšího bosse, který pro změnu na jednu až dvě rány zabije vás. To ovšem není nic proti tomu, že máte také jistou šanci potkat nepřátele, které díky bugu jednoduše zabít nejde. Jejich přítomnost oceníte hlavně v případě, že máte úkol někoho někam dovést a nesmrtelná bestie se vám pověsí na paty. Charaktery, které vás následují, bývají totiž až trestuhodně pomalé a zároveň jsou smrtelné. Jakmile vám společníka nesmrtelná bestie zabije, vrátí se na původní místo a bestie zmizí. Vyzvednete-li si společníka znovu, bestie se opět objeví. V takových momentech si gratulujte, pokud hrajete na stolních počítačích. V opačném případě si totiž hlavou rozmlátíte noťas...

Když už jsme u toho mlácení hlavou do okolí, můžeme přidat ještě dalších pár důvodů k této činnosti a zároveň rad, jak jim předcházet. Rada první: nehrajte Hazen. Rada druhá: vaše zdraví bude rapidně klesat, pokud tedy nehodláte běhat do města či k prodejcům každou chvíli a prodlužovat si už i tak zkrušující momenty strávené se hrou, nakupujte co možná nejvíce léčivých lahviček. Rada třetí: nenechte si zabít obchodníka. Obzvláště, pokud je jen jeden.

O technickém zpracování nemá smysl se nějak obšírněji rozepisovat. Z dálky hra možná vypadá jako temnější Torchlight, ale z blízka je daleko, daleko hnusnější. Zároveň postrádá jakékoliv efekty a chybí jí i jakýsi náznak kouzla, které by světu vdechlo aspoň špetku života. Hudba hraje jen občas a z nějakých nepochopitelných důvodů. Zvuky čehokoliv na herní ploše jsou tupé, nudné a generické.

Konečně závěr!

Hazen je hra špatná každým kouskem kódu (dokonce nesnese ani minimalizování a padá). Je to nudný a plytký pokus o napodobeninu akčního RPG, který se někdo rozhodl stavět na špatných nápadech. Pokud autoři dodrží své slovo a vyplivnou na nás další epizody s nějakým novým „dobrodružstvím“, pravděpodobně se nám tu začne rodit herní série pro masochisty. Raději si připlaťte a kupte již zmiňovaný Torchlight nebo se pokojně vraťte ke svým Diablům.