Harvest Moon: Magical Melody

Lidé, kteří byli naočkování drogou jménem Harvest Moon drží celou sérii nejenom nad vodou, ale na solidně vysoké noze už pěkných pár let, ba dekád. Nebudeme ale příliš zabíhat do herní historie celé série a povíme si něco o Magical Melody. Hra byla poprvé vydána v roce 2006 pro dnes již vysloužilý GameCube. Vyšla v Japonsku a v severní Americe a dlouho se zdálo, že chudáci Evropani budou odkázáni na ne zrovna laciný import. Čas a smilování vývojářů nám ale nakonec otevřelo dveře a my si můžeme Magical Melody zahrát v podobě konverze pro Nintendo Wii. A ačkoliv trpí konverze mnoha nešvary, skočíme rovnýma nohama do hratelnosti a kritiku si odbudeme až na konci. Neboť lépe mít navnaděného čtenáře, než lhostejného zákazníka.

Sbírám, sbíráš sbíráme

Harvest Moon je už podle samotného názvu založeno na sběru. Ale nejde o ono herní sbírání mincí v levelech nebo jakýchkoliv jiných trofejí. Tady jde o obyčejné farmaření. Ovšem než dojde na žně, je třeba vyhrnout rukávy a dát se do práce. A než vyhrneme rukávy a chopíme se motyky, musíme nejdříve udat motivaci. A tou je, jak jinak než příběh. Ten zdejší je založený snaze znovu přivést k životu jakousi bohyni úrody, jenž zaručovala dlouhodobou výtěžnost místní zeminy, a na niž všichni ti zahrádkáři pod tlakem tržní ekonomiky zapomněli. Samozřejmě na to nikdo nepřijde sám, pouze se velkou náhodou právě přistěhoval nový osadník s oblibou v zahrádkaření a padne do rány několika vílám, posluhovačkám bohyně úrody. Ten zahrádkář jste pochopitelně vy a dozvídáte se, že aby byla bohyně oživena, je třeba posbírat stovku různě ukrytých notiček, melodií. Pche, řeknete si, jenom jiný tvar „mincí“ ze Super Maria. Ale pozor, sbírání notiček zde nespočívá pouze v jejich fyzickém nalezení v rámci herního prostoru. Samozřejmě tak některé získat můžete, ovšem zdaleka ne všechny. Pro ty už je třeba dělat jiné věci…

Sadím, sadíš, sadíme

Ano, ti bystřejší už to pochopili. Je třeba pracovat! A to pořádně, na poli s motykou, rýčem, konví a hromadou dalších mezi brigádníky oblíbených pomůcek. Ne že by se z vás stal nějaký zlatokop, to ne. Naopak je třeba obdělávat vám přiřazené či později získané pozemky a vytěžit z nich co nejvíce. Co se sklidí, se hned následovně prodává a plyne z toho výdělek. Ten pak utratíte za lepší nástroje, nějakou tu dojnou krávu, slepice na vajíčka a tak dále. Navíc nečekejte stále to samé dokola – roční období se zde mění stejně jako v normálním světě a s nimi i plodiny, které je třeba vysadit či sklidit. A proč to? Protože nikdo neví, kolik brambor je třeba vypěstovat, abyste získali bramborovou notu! Případně kolikrát si musíte uvařit určitý druh jídla (ano, vaše postava musí jíst, ba dokonce spát, neboť trpí rychlou únavou) nebo jak dlouho máte pobíhat v jeskyni a sbírat rudu. Jako bychom nikdy neopustili kapitolu o sbírání – ne jenom suroviny, ale i zážitky, činy, rozhovory, následky, všechno se tady prostě sbírá, ať už prvoplánově nebo skrytě s notičkou na konci. A ačkoliv to může znít jako odrazující a z počátku i dosti nudné, po prvních hodinách strávených ve hře se už od ní neodlepíte a možná díky ní i získáte závislost na sbírání ne nepodobnou té, kterou trpí fanoušci Pokémonů, ovšem zde bez jakéhokoliv náznaku agrese.

Hraju, hraješ, hrajeme

No a jak se celé to sbírání, vaření, chození, zážitkování a kecání hraje? Na rovinu řeknu, že na GameCube to bylo lepší. Evropa sice čekala hodně dlouho na smilování pánů vývojářů, ale možná by si raději ještě chvilku počkala na trochu lepší konverzi. Kromě toho, že zde došlo k menšímu zeštíhlení, kdy už si nelze vybrat postavičku ženského pohlaví, která se v původní verzi mohla jako opravdová manželská zlatokopka provdat do rodiny s pořádnými polnostmi, přišlo ovládání a jeho rozložení dost zkrátka. Jenom taková jednoduchá věc jako navigace v menu, která by měla být dostupná jak přes analogovou páčku na nunchucku, tak přes směrové šipky na wiimote, je omezena pouze na onen ne příliš přesný analog. Kombinace tlačítek, které je třeba zmáčknout na nunchucku a na wiimote je pak o to hůře naučitelná, že už nedržíte jeden ovladač oběma rukama, ale dva téměř separátní. Nemluvě o to, že relativně často zakopnete o dialog, jenž vás instruuje zmáčknou tlačítko starého GameCube ovladače. A kdo má pak zjišťovat na které tlačítko či kombinaci tlačítek je daná akce namapována u této, a řekněme si to na rovinu, opravdu levné konverze? Dalším nepříjemným průvodním jevem je grafický vzhled, který byl už ve své době zastaralý a dnes jde i v rámci své platformy a seriózní vykopávku.

Přesto přese všechno levné, případně staré hnojivo, je tento plod stále chutný. Mírnou přezrálost kompenzuje fakt, že ne každý měl v době původního vydání možnost nebo chuť importovat japonský případně americký GameCube jenom kvůli jedné hře a jeden titul pro NintendoDS, který to dlouhé období hladu pomohl fanouškům překlenout. Spolu s tím, jak je Nintendo Wii nyní rozšířeno, může i tato předělávka zaručit další plynulý růst fanoušků série, obzvlášť u Nintendo pozitivních hráčů nenáročných na cukrovou vatu kolem, ale sladkou náplň uvnitř. Pro ten zbytek by naopak mohlo jít o hodně tvrdý oříšek, který by dokázal vylomit pár zubů. Proto lze hru doporučit především fajnšmekrům s notnou dávkou trpělivosti a tomu zbytku fanoušků, kteří to už dávno nehrají.