Halo: Spartan Assault

Microsoft si série Halo vždycky velmi vážil. Od Halo: Combat Evolved po Halo 4 se vždycky jednalo o vynikající hry, které možná nepřinášely nic zásadního a zřejmě ani neposouvaly žánr výrazně kupředu, ale člověk se u nich skvěle bavil. Možná už tušíte, proč jsme recenzi Halo: Spartan Assault nakousli právě vyzdvihnutím kvalit předchozích dílů, pokud ne, pak musíte vědět jednu zásadní informaci - tahle hra dělá sérii Halo ostudu. Na mobilech a tabletech, kde leží její původ, se jedná o docela příjemnou záležitost, ovšem to, co stačí na kvalitní kapesní zábavu, se na Xboxu 360 zcela míjí účinkem.

TĚŽKO NA BOJIŠTI

Základní premisa přitom vypadá téměř neprůstřelně: jedná se o střílečku viděnou z ptačího pohledu, kdy levou páčkou ovládáte pohyb svého Spartana a pravou směr střelby. Problém není ani v grafice, která působí hodně obstojným dojmem a rozdíly mezi X360 a XOne verzí, aby jeden pohledal. Korunu pak všemu nasazují animované sekvence, které sice ne-fandovi Halo příliš neřeknou, ale vypadají opravdu epesně a dají se z fleku srovnávat s těmi, které jsme měli možnost vidět ve čtvrtém díle.

V příjemném rozpoložení tedy postřílíte prvních pár Gruntů, sžijete se s ovládáním... a lup, najednou konec mise. Ok, asi nějaký tutoriál, to dává smysl, jenže další mise je snad ještě kratší, a když se v libovolné další dostanete přes pětiminutovou hranici, můžete skoro začít jásat. Ani to by nemusel být kdovíjaký problém, i za takto krátký čas se dá zažít spoustu zábavy, ony mise by však nesměly být zpracovány jako „slibné rozjezdy“ dalších kvalitních úrovní. Takřka pokaždé, když se dostáváte do ráže, objeví se na obrazovace nápis Mission Completed a pocit prázdnoty ze sebe nesetřepete ani když jich odehrajete několik za sebou. Představte si, že byste se v každé misi v Halo 4 dostali maximálně k prvnímu checkpointu a pak šli hned na další. Bez téměř jakéhokoliv vysvětlování, čeho jste v předchozí úrovni vlastně dosáhli, tak najednou zase bojujete někde úplně jinde a nerozumíte tomu, co se před vámi odehrává. Bavili byste se? Tipujeme, že moc ne...

S podivem ale je, že si autoři byli krátkého herního času jednotlivých misí náležitě vědomi. Jinak by některé z nich nenacpali nepřáteli až po okraj, čímž vyšroubovali obtížnost místy až do frustrujících výšin. Zejména v kombinaci se systémem šesti lebek, které vám sice uberou nějakou příjemnou vlastnost, ale za jejich použití dostanete daleko více bodů v celkovém součtu. Jedná se například o méně nábojů v pohozených zbraních nebo nabíjení štítu pouze pro souboj na blízko, což může znít jako banalita, ale v získání zlaté, nikoliv stříbrné nebo bronzové medaile, je takový handicap opravdovým oříškem. Vedle negativních lebek si ale svého Spartana můžete před misí vybavit lepším arzenálem zbraní a podpůrných prostředků, aby lépe obstál v boji s Covenanty. Vše nakupujete za body, které získáváte za dohrání misí, tudíž logicky jdete po co největším násobiči, zaručený právě zmíněné lebky.

MÁME HOLÉ RUCE

Zde se ale dostáváme k tomu největšímu problému Halo: Spartan Assault a vůbec zvěrstvu, které by mělo být okamžitě vymýceno. Bez jakéhokoliv slitování. Plamenometem. Pomalu. Do křupava. Ačkoliv můžete všechny mise dohrát se základní výbavou, občas si přeci jen budete chtít hraní zpestřit třeba Spartan Laserem nebo raketometem. Za jedno odemknutí bonusové věci zaplatíte většinou jeden až dva tisíce kreditů, což v součtu s průměrným výdělkem osmi set kreditů za misi s dvěma středně těžkými lebkami znamená, že si po dohrání tří misí můžete vylepšení dovolit. Technicky vzato ano. Prakticky si za ně ale při každém dalším použití budete muset zaplatit znovu! A ne nějakou sníženou cenu, pěkně plnou palbu. Ve hře tedy není jiná motivace, než dohrání všech misí na zlatou medaili, kterou však nemáte možnost získat jinak, než s použitím minimálně dvojitého násobiče skóre. Fajn, odemkněte si ho za tisíc bodů, ne vždy se ale může jeho použití vydařit. Tudíž nezbývá nic jiného, než zase znovu grindovat a takhle pořád dokola. Existuje tu vysvobození a říká se mu mikrotransakce, v civilizovaném světě známé také jako Úplně Normální Zlodějna™. Když se vám nechce sbírat kredity, můžete si je koupit za vydřidušskou cenu několika dolarů (samotná hra stoji 299 Kč), pokud to ale uděláte, tak jste dle mého naprostá nula a nemáte v hráčském světě co pohledávat!

Nad rámec nedobře vystavěné kampaně zde existuje ještě kooperativní mód, který je od příběhové části zcela oddělen a funguje v podstatě jako soubor pěti od sebe oddělených arén, v nichž bojujete proti starému známému Floodu. Mapy jsou přibližně stejně „rozsáhlé“ jako v singleplayeru, tudíž si na nich užijete zhruba stejně zábavy, a protože uvozovek není nikdy dost, tak jejich „zábavnost“ ještě umocníme konstatováním, že v nich funguje stejný systém nakupování upgradů. Navíc nejdou hrát na jedné obrazovce, zařádíte si pouze online. Tedy, zařádíte si, jen ale pokud máte peněz nazbyt a musíte mít v Xboxu všechno, co má na sobě značku Halo. Ono těch 299 Kč možná není tak moc, ale vězte, že i tak budete cítit jistou hořkost pokaždé, když se po pár minutkách objeví na obrazovce nápis o úspěšném dokončení mise.