Halo 5: Guardians Recenze Halo 5: Guardians

Halo 5: Guardians

Jaromír Möwald

Jaromír Möwald

26. 10. 2015 09:00 16
Reklama

S Halo 5: Guardians mám minimálně jeden těžko definovatelný problém. Ačkoliv jsem hltal všechny informace, vedoucí k jeho vydání, v nadprůměrné míře, nedostalo se mi toho, na co jsem byl připravován. Příběh prý měl být o epickém souboji Master Chiefa a Jamesona Locka, dvou vojáků SPARTAN, dvou válečných hrdinů a dvou příslušníku lidské rasy, které osud svede proti sobě. Není. Nebo alespoň ne v takové formě, aby se dal nazývat honem. To, zda jeden z nich zradil myšlenku (a případně který), pro kterou lidská rasa bojuje proti Covenantu a Prometheanům, se vyjasní velmi brzy. Jedno je však více než jasné. I kdyby Master Chief nebo Locke byli ve skutečnosti vrahové malých roztomilých koťátek, museli byste si na jejich potrestání počkat až do dalšího dílu. Příběh zde totiž trpí podobným syndromem, jako kdysi dávno Halo 2 – finální rozuzlení se odehraje až někdy jindy.

HRA NA HONĚNOU

Ať už jste měli ke čtvrtému dílu jakékoliv výhrady, v rámci zvolených mantinelů fungovala jeho dějová linka parádně. Master Chief a Cortana byli doplnění o spoustu nových postav, tu zajímavějších (Lasky, Palmerová, Del Rio), tu méně podstatných (hlavní záporák Didact, jehož role byla dovysvětlena mimo hru). Jejich vzájemná interakce byla něco zcela jiného, než jsme měli doposud v sérii možnost vidět a hráči je většinou přijali za součást série, jako by v ní byli od samého začátku. Pátý díl opět uvádí na scénu nové postavy, většinou členy vašeho výsadkového týmu, a zároveň si ponechává většinu starých známých. Od první minuty je vám však jasné, že všichni jsou součástí vyšší hry scénáristů a jejich osud rozhodně nebude odvyprávěn pouze v tomto díle. To nemusí být automaticky špatně. Mnoho známých filmových, seriálových i knižních děl rozděluje dějovou linku na několik částí, aniž by to znamenalo nutné ochuzení prostřední části o zajímavé momenty. I v Halo 5: Guardians zažijete spoustu okamžiků, kdy se budou vysvětlovat motivace postav, dotahovat rozjeté příběhové nitky z předchozích dílů a samozřejmě nesmí chybět ani „překvapivé“ shledání se známou tváři. Hlavní výtka v tomto případě míří na úplný závěr hry, který ponechává až příliš mnoho otevřených konců a rozhodně nenabízí ani z poloviny tak uspokojivý zážitek, jako v případě zmiňované čtyřky.

Těžko také chválit délku kampaně, která se měla pohybovat mezi osmi a dvanácti hodinami, ovšem mně se jí povedlo projít (obtížnost Normal, bez nějakých hrubších záseků) za hodin sedm, včetně sledování animací. Opět, to také nutné nemusí znamenat žádnou katastrofu. Žádný z předchozích dílů v mém případě neatakoval hranici deseti hodin a pohyboval se mírně pod ní. Je však pravda, že právě kvůli nedobře zvládnutému konci (a velmi svižné hratelnosti, o ni vzápětí) se budete cítit lehce ošizeni a přát si minimálně ještě jednu kapitolu. To je na druhou stranu správně. Život hráče Halo se vždy skládal z dohrání příběhu, následného sólo pokusu o Legendary obtížnost a libovolně dlouhého kooperativního hraní s kamarády. A jsem rád, že i v Halo 5: Guardians toto stále funguje. Mise jsou, stejně jako ve čtyřce, samostatné minipříběhy, odehrávající se ve valné většině ve zcela odlišném prostředí, využívají jiné herní přednosti a je radost si některou z nich zapnout na rychlé vyblbnutí. Dokonce mezi nimi najdete i jednu, jejíž úvod mi přišel stejně působivý (co se emočního zásahu týče) jako nepřekonatelná Long Night of Solace z Halo: Reach.

Mise jsou, stejně jako ve čtyřce, samostatné minipříběhy.

Stejně jako v předchozích dílech se v nich střídají otevřené pasáže, kde máte takřka absolutní volnost, co se techniky boje týče, s úzkými koridory, které nedovolují tolik manévrovat, ale zase to vynahrazují surovostí akce. Novinkou jsou tři spolubojovníci, kteří s vámi jdou vždy do akce a kromě toho, že se do role jednoho z nich převtělíte během kooperace, tak vás mohou oživit (časový limit pro ležení na zemi je však mimořádně ostrý) a vy jim na oplátku udílet jednoduché příkazy. Jejich přítomnost rozhodně není nijak závratnou změnou - už v předchozích dílech jste měli po svém boku anonymní autonomní vojáky. Nyní však vaši kolegové povýšili na víc, než jen na živý štít. Pokud s nimi budete umně zacházet, tak vás leckdy dostanou z nepěkné šlamastyky. Inteligence sice příliš nepobrali, ale poměrně věrně se drží vašich zad, dovedou samostatné ovládat vozidla a oživovat i na těžko přístupných místech.

TEN SPRÁVNÝ POCIT

Technická stránka hry do sebe pojí jak již probraný příběh, tak multiplayer, který se svého zhodnocení dočká v následujících odstavcích. Grafika vám rozhodně nevyrazí dech a zcela upřímně – rok staré Destiny je v detailech hezčí. Jenže v Destiny se málokdy dostanete do tak obrovských prostor, jaké budete procházet během jedné jediné mise v Halo 5. Celková kvalita byla jednoznačně podřízena ne snad úplně kvantitě, ale spíše rozumnému kompromisu mezi stále skvěle vypadající grafikou a rozlehlými scenériemi, ne nutně se omezujícími jenom na místa, kudy skutečně půjdete. Pamatujete na ten pocit, když jste se v Halo: Combat Evolved poprvé podívali na nebe a viděli obrys kruhu, na kterém se celá hra odehrávala? Podobné to bude i zde, jen mnohem častější.

Zvuky jsou perfektní. Není možné k nim mít jakoukoliv výtku. Cvakání zbraní, střelba, u které při slušné reprosoustavě dovedete odtušit, ze kterého směru šla, či dupání okovaných mariňáckých botek na různých površích – vše zní zcela epesně. Soundtrack sice neskládal Martin O’Donnell, ale i tak slušně dotváří atmosféru. Jen z něj zřejmě nevzejde žádná ikonická skladba. Tentokrát je znát zcela jasné podřízení formě a nic z něj výrazně nevyčnívá.

A do technické části se pochopitelně řadí rovněž připojení v multiplayeru, na nějž jsme si dávali extrémní pozor po nedobrých zkušenostech s Halo: The Master Chief Collection. Bohužel, autoři nás lehce "podvedli" tím, že do novinářské verze zařadili vlastní „pre-release“ verze multiplayerových klání. Ty se liší v základu hlavně tak, že jejich dostupnost mohou ovlivňovat přímo lidé z 343 Industries a matchmaking samotný je podřízen časovým úsekům, během kterých funguje nebo nefunguje. Už zítra bude pochopitelně vše nahrazeno „veřejným“ multiplayerem, o jehož kvalitách vás budeme dodatečně informovat.

POUČENÍ Z KRIZOVÉHO VÝVOJE

Zatím však musíme vycházet z toho, že vše funguje na jedničku. Halo 5 využívá dedikované servery (včetně kooperace a uživatelských herních variant), což je jistě skvělá zpráva pro ty, kterým dělá problém připojování do P2P multiplayeru a s tím spojené lagování v případě, že hostující hráč nemá dostatečně silný internet. Playlisty se točí v pravidelném rytmu a autoři počítají s tím, že jejich počet budou nejen upravovat, aby vyhovovaly většině komunity, ale také přidávat nové. Stálice jako Slayer, SWAT nebo Free-for-All pochopitelně nesmí chybět. Novinkou je velmi návykový Breakout, který proti sobě staví dva týmy o čtyřech hráčích, jejichž cílem je neumřít v daném kole, zničit protivníka a v ideálním případě ještě donést vlajku do soupeřovy základny. Hraje se na pět vítězných kol a ani tým, který prohrává 0:4, není zcela odepsaný (ozkoušeno za vás). Pokud se tento mód chytne (a zkušenosti z bety prozrazují, že by měl), půjde o mimořádně vítané oživení mezi neustálým pobíháním po rozlehlých mapách a snaze mít co největší počet fragů.

Zvuky jsou perfektní. Není možné k nim mít jakoukoliv výtku.

Když už je řeč o pobíhání – jádro multiplayeru Halo 5 působí jako závan starých dobrých dob. Je to nejen sbíráním zbraní ze země, ale především ďábelským tempem, které od minula ještě narostlo hlavně díky novince v podobě zachytávání se za hrany. I přesto, že kolem vás často vybuchují granáty o sto šest a plasmové výboje o sto sedm, je vše ale stále dokonale přehledné a osm hráčů ve dvou týmech po čtyřech má vždy rovnocennou šanci na výhru. Z té porce map, kterou jsem mohl vyzkoušet, mi nevyhovovala pouze jedna. Jinak jde o velmi dobře zapamatovatelné půdorysy s jasnými „ohnisky“, kolem kterých bude konflikt zuřit nejvíc.

Za vaše snažení budete dostávat zkušenostní body, které se dělí na několik podkategorií, ale důležité je, že se všechny sčítají do jedné hodnoty. Ty následně proměníte za balíčky karet, jejichž použití je hned dvojí. Buď v nich získáte výhodu přímo do aktuálních kola (dvojité XP, body za nejvíc asistencí) nebo je můžete použít v druhém multiplayerovém módu, který dostal název Warzone.

NEČEKANĚ FUNGUJÍCÍ SPOJENÍ

Pro co největší zjednodušení – jedná se o mód Conquest z Battlefieldu, křížený s MOBA hrami. Nerozumím MOBA hrám, Conquest mě nebaví. Warzone je však ten nejlepší nápad, jakým okysličit multiplayer v Halo i pro ty, kteří zkrátka nechtějí být jen terčem pro letité harcovníky. Dva týmy po dvanácti hráčích proti sobě stanou na čtyřikrát větších mapách, než byly doposud v jakémkoliv Halo multiplayeru k vidění. Ne, to jsem si nepřečetl na zadní straně krabičky, to je fakt. Jak jinak byste totiž chtěli manévrovat ve dvanácti tancích, zatímco se snažíte dobít nepřátelskou základnu? Oba dva týmy se snaží udržet tu svou a přitom zajmout kontrolní body. Do hry občas vstoupí nucený časový limit, když útočníci prolomí obranu a obránci se musí stáhnout až ke svému jádru, které je nutné udržet po určitou dobu, případně neutrální jednotky, sloužící jako potrava pro váš ukazatel zkušeností. Každý hráč začíná na úrovni 1 a postupným zabíráním strategických cílů, zabíjením nepřátel a obranou dobytých pozic se propracovává až na úroveň 10. S přibývajícím číslem je možné do boje povolat stále lepší bonusy, které se nachází právě na oněch zmíněných kartičkách. Ty sice je možné koupit i za reálné peníze, ale to je raději hoďte rovnou do kanálu, protože za obyčejné rekreační hraní jich budete mít v zásobě tolik, včetně několika ultra raritních, že je nikdy nespotřebujete.

Halo 5: Guardians
i Zdroj: Hrej.cz

Ony bonusy se řadí do několika kategorií. Od jednorázových zbraní, přes trvalé upgrady výzbroje, až po nejrůznější vozidla. Ne na každé mapě můžete použít všechno a za užívání je vždy třeba zaplatit určitým dílem zkušeností, tudíž i když na vás v garáži čeká deset tanků, tak během boje přivoláte jednoho, maximálně dva. Jde o mimořádně chytrý systém, který odměňuje týmového ducha a naopak trestá všechny, kteří si Warzone spletou s obyčejnou nadstavbou deathmatche. Jediné, co tomuto módu v aktuální formě chybí k dokonalosti, je ničitelné prostředí. Je přeci jen trochu neohrabané, když váš tank nedovede porazit středně velkou palmu, ovšem náznaky ničitelnosti v kampani existují, tudíž se možná dočkáme příště. „Příště“ platí také pro mód Forge, který přijde v prosinci, stejně jako dodatečné balíčky map, o jejichž dostupnosti se ale příliš neví, kromě toho, že budou zdarma.

Halo 5: Guardians není hra bez chyb a může se zdát, že jí v některých okamžicích ujíždí vlak ve srovnání s konkurencí. Ať už jde o nedobře zvládnutý závěr příběhové kampaně nebo pocitový nesoulad v grafické prezentaci. Dá se však přes ně poměrně snadno překlenout a užívat si jenom to, co je zpracováno na jedničku. A že těch věcí je!

Vlastní screenshoty ze hry nebylo možné před vydáním exportovat. Jakmile to konzole umožní, doplníme je do recenze.

Halo 5: Guardians
Xbox Xbox One

Verdikt

Už dávno nejde o titul, který by měl převážit rozhodování při výběru konzole na stranu Xboxu. Ale stále se jedná o mimořádně solidní střílečku s našlapaným multiplayerem, skvělou kooperací a velkým potenciálem do budoucna.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama