Halo 4

Uběhlo sotva pár let a už nám zase Master Chiefa budí ze spánku. Po událostech třetího dílu uběhlo mnoho vody, Cortana nám div nezešedivěla, z Master Chiefa je stále stejný řízek, půlka křižníku nám vesmírem doplachtila k neznámé planetě a, světe střež se, pradávnému zlu právě zazvonil budíček a na pořadu dne není nic menšího než vyhlazení jednoho konkrétního druhu dvounohých savců.

Není tajemstvím, že hráči dostávají do pazour první díl nové trilogie. Jedna kapitola příběhu se s koncem třetího dílu uzavírá a Master Chief se spolu s námi probouzí do trilogie nové, nově také svěřené jinému týmu, s hlasitým mrknutím stylově pojmenovanému 343 Industries.

Kampaň s otazníkem

Je až s podivem, jak mizerné podpory se novému Halo dostávalo reklamní kampaní ukazující samotné záběry ze hry. Krom efektního džungloidního střílení z E3 jsme dlouhou dobu neměli v rukách nic. A na straně druhé – čím hráči skutečně masírováni byli, jsou velmi fešné, z jedné poloviny renderované a z druhé poloviny hrané filmečky uvozující samotný děj a dokonce k nám z hlubin kosmíru doputoval i příběhový off-spin v podobě hraného seriálu – Forward Unto Dawn. Rozbor jeho kvalit sice přesahuje záběr recenze, ale pravdou je, že jako doplnění příběhu a zároveň představení důležitých postav v čele s klaďasem Laskym slouží na výbornou.

A to nezmiňujeme jen tak, jelikož jak je v sérii dobrým zvykem – příběh samotný je kapitolou samou pro sebe a ve hře v žádném případě nehraje druhé housle. Již náznaky ze zmíněné reklamní kampaně nám slibovaly řadu epických scén plných dramatu a emocí.

Hráče poté až překvapí, že celkově je CGI animací a příběhových předělů obecně relativně malé množství, ovšem když už se ukáží, tak umí vykouzlit skutečně kvalitní atmosféru a můžeme při vší čestnosti mluvit o kvalitním vtáhnutí nejenom do děje, ale právě i do počátku nové epické trilogie.

S potěšením pak lze také konstatovat, že se chlapci a děvčata ze 343 Industries vytáhli s naplněním slibů o tom, jak hodlají do maximální možné míry ctít samotné univerzum hry a jak citlivě do něj nový příběh zasadí. Provázání s událostmi minulými je skutečně povedené, a tak, ač bude hráč koukat na příběhově něco nového, bude mít stále pocit, že je doma a nikdy nevytáhl paty z Mjolniru. Narážky a odkazy jsou na denním pořádku a jednoznačně slouží atmosféře ku prospěchu. V tomto slova smyslu tak máme tu čest s Halo takovým, jaký si jej pamatujeme, a to je zatraceně dobře.

Virtuální výstřih

Jedním z pilířů nového příběhu je Cortana, její pokročilý věk a vyvíjející se vztah k Master Chiefovi. Zde není třeba chodit okolo horké kaše, Cortana byla první virtuální přítelkyní nejednoho konzolisty a ano, nyní je ještě více sexy, než kdy dříve a s klidným srdcem tak můžeme prohlásit, že se rozhodně jedná o pěkný kus UI. To však platí pouze do té doby, než nám otevře svojí virtuální pusu či začne něco vyvádět. Srdceryvné dialogy ještě pochopení naleznou, horší to však je, když v roli hráče budete sledovat maximálně vypjaté momenty příběhu, které ale naneštěstí bude Cortana zaplňovat logiku postrádajícími akcemi. To pak vezme veškerá vypjatá atmosféra za své a mnohým tak nezbude, než si chladit obtisk dlaně na čele.

A popravdě, podobně je to s Cortanou a celou její příběhovou linkou napříč celou hrou. Nic konkrétního prozrazovat samozřejmě nehodláme, ale jedním dechem si dovolme dodat, že se nám Cortana letos příliš nepochlapila. Dialogy a dramatické chvilky jí způsobené působí v celkovém příběhovém kontextu krapet nepatřičně.

Originalitou k úspěchu

A to není dobře, dámy a pánové. Kvalita příběhu tak není konzistentní a jeho chyby skutečně umí hráče odpoutat od důležitějších a především také světlejších momentů. Pochopitelně, opět nám půjde o záchranu lidstva jako takového v čase za pět minut dvanáct, avšak pravdou je, že jádro vyprávění je vystavěno skutečně citlivě k dílům předešlým, hojně z nich čerpá a byť se jedná o klišé #42, tak má hlavu i patu a dává smysl.

Čerpání ze zážitků minulých se týká i samotné hratelnosti – hra se hraje a chová prakticky identicky, jako díl třetí. A vlastně, příliš rozdílů od dílu druhého i prvního také moc nepohledáte. Je to dobře či špatně? To je otázka na každého z vás a na to, jaký máte vztah k sérii. Pravdou však je, že to byl právě první díl Halo, který ukázal masám, že FPS na konzolích jsou možné a mimo jiné umí být také ďábelsky zábavné a perfektně ovladatelné.

Opět tak máme v ruce FPS, jež se hraje prakticky stále stejně skvěle jako díly předešlé a jež nám přináší tolik zábavy. Jenže je to právě ta číslovka za názvem hry, jež může být největším přínosem kritiky – nakolik je obhajitelné přijít zas a znovu s tím samým?

Recenzentův sen

A právě zde tkví hlavní problém nového dílu. Halo 4 sice přináší spoustu obsahu, také si na mnohé ještě dále posvítíme, jenomže velmi brzy po spuštění se na jazyce rozprostře trpká chuť. Halo 4 je natolik citlivé svému odkazu, že do série krom jemných detailů a mírné evoluce skutečně nevnáší příliš nového. Originálních prvků je jako šafránu a krom rychle se střídajícího prostředí zoufale postrádá schopnost umět hráče něčím extrovním překvapit, či snad rovnou popadnout za pačesy a přikovat k obrazovce.

Něčeho takového si samozřejmě nevšimne zelenáč v sérii, tedy cílové skupině, jež autoři dle svých slov chtěli také oslovit, jenže ten naopak bude mít problém se sledováním příběhu – na to Halo 4 až příliš čerpá z odkazů ze svého univerza. Co pak už ale takový zelenáč přehlédnout vůbec nemusí, je zcela smutný level design.

Vzpomínky na knihovnu

Dlouhá chodba střídá ještě delší chodbu, honba za čudlíkem je následovaná respawnem nepřátel a tápáním po čudlíku druhém a celkově vzato, veškeré interiéry působí slabě, bez nápadu a na dnešní dobu také zastarale, a bohužel, není jich ve hře pomálu. Přítomnost vozidel a misí s nimi to sice umí zachránit a ano, některé mise, jako například již zmíněná džungle či zábavné doprovázení plechového Mamuta, umí skutečně po hráči vrhat proudy zábavy a milých detailů, ale celkový dojem je rozpačitý.

Vedle samotného designu též záhadně působí dušování se Microsoftu, že nikdy nevytvořil nákladnější videohru. Mamutí částky zřejmě musela spolykat produkce CGI předělů, jelikož na druhé straně, kupříkladu investice do vývoje lepšího enginu, hře dost chybí – sem tam něco zničitelného by velice slušelo a stejně tak i ony interiéry by mohly působit zaplněnějším dojmem. Z jejich designu je sice patrné, že autoři chtěli docílit futuristického vzezření velkých čistých prostor bez zbytečných ruchů, ale dojem prázdnoty je v kontextu konkurence až zarážející. Světlým bodem technického zpracování pak je zcela stabilní framerate, jenž nebyl v sérii vždy přítomen.

Rovněž s údivem se pak setkává soundtrack – ten po výjimečných výkonech z minula jakoby ztrácí dech, nepřichází s nijak výraznými tóny a má jedinečnou šanci hned po dohrání upadnout u hráčů v zapomnění.

Bohatý hráč

Pochopitelně jednou z novinek nového dílu je i čerstvá a nerozstřílená sada nepřátel – Prometheáni – ti sice představují výzvu v podobě nutnosti změnit taktiku vykosťování, zároveň ale bohužel velmi brzy po vyložení karet na stůl dostávají punc okoukaného a po zbytek hry již ničím nepřekvapí. A upřímně, souboje se starými známými Covenanty jsou stále o třídu zábavnější. Podobné rozpaky pak probouzí i nové zbraně, které vám přinesou sice mnohé pocity, ale žádný z nich není ten, že byste v ruce drželi něco, co na denním pořádku roznáší zkázu a jako na běžícím pásu vyrábí sirotky.

Na druhou stranu, efektivnost a okatá rozmáchlost všeho ve hře opět stoupla a hráč tak ze vší té teatrálnosti nebude mít čas koukat, po čem právě střílí a s čím – hlavně, když z toho něco padá a když to všechno všude okolo hezky vybuchuje do rytmu. Jinými slovy, přes to přese všechno je veškerá ta akce a vše to střílení stále velká legrace a nuda brzy po spuštění jen tak nehrozí.

Co pak nadále dozajista potěší, obzvláště pak v dnešní době, je přidaná hodnota hry. Vedle kampaně hráč narazí v menu i na položku Infinity, což je šikovně do kontextu příběhu umístěný kooperační i kompetitivní multiplayer.

První částí je série coop i sólo misí nazvaných Spartan Ops, jež budou zdarma vydávány v epizodickém formátu po deset týdnů následujících vydání hry, prozatím v krabici s první pěticí misí. Mise jsou sice krátké a pospojované horkou jehlou šitým příběhem, ale na vyřádění se s kamarády jsou dostatečně výživné a dokáží před hráče předhodit vcelku šťavnatou výzvu plnou pro sérii tak typického pestrobarevného násilí. Škoda jen, že ty zatím dostupné ukazují maximální inspiraci prostředím kampaně a nepřináší tak něco čerstvého a neokoukaného.

A druhou částí Infinity je klasický multiplayer, v němž pochopitelně tkví hlavní síla pro ty z vás, které kampaň neoslní či pro ty, jež po prvním projití již omrzí. Multiplayer se nám vyvinul do ještě zábavnější podoby, než jakou jsme měli možnost vidět minule, a od konkurence si šikovně umí vyzobat jen to nejlepší.

S bratrem ve zbrani

Sociálně zaměření zabijáci dostávají k dispozici příjemné množství map a, což s potěšením přivítají ti nostalgicky ladění, ne všechny jsou v sérii novinkou. K dispozici rovněž dostáváme spoustu bizarně pojmenovaných, avšak jinak starých známých módů, jimž bude svojí oblíbeností jistě vévodit team deathmatch a capture the flag.

Veškerá akce je příjemně a povědomě frenetická a pokud jste zvyklí na díly předešlé, budete se v multiplayeru nového Halo cítit jako doma. Opět také platí, že pro maximální zážitek je záhodno hrát se sobě vlastními a snížit tím šanci srazu s bandou ječivých výrostků. Z Reach převzatá nová výbava dokáže opět vykouzlit řadu úsměvů a rovněž umí dát vznik řadě nových a dosud netušených nadávek. Ke starým známým vylepšením brnění vám bude nově pomáhat například i schopnost vidět skrze stěny – tedy alespoň za předpokladu, že si jí dokážete odemknout.

Levelování postavy a postupné odemykání výbavy je dnes již samozřejmostí. Zkušenosti si hráč může získávat jak proti živým protivníkům, tak i za úspěchy v již zmíněné kooperativní alternativě Spartan Ops. Úrovněmi hráč postupuje zdravou rychlostí a postupným odemykáním výbavy tak dostane možnost si svého sparťana řádně zmalovat dle libosti a dokonce si postupně odemknout i jednu z osmi hlubších specializací.

Mezi další novinky pak patří možnost přivolat si přímo na bojiště zásoby, rozšíření sprintu a široké možnosti nastavení výchozí výbavy postavy, což pochopitelně vychází právě z toho, jak moc šikovný hráč je a kolik si toho dokáže postupným mrzačením protivníků či emzáku v kooperaci odemknout.

Kolem a kolem, multiplayer dává u nového Halo dojem, že právě tato část je hlavním stavebním kamenem a pilířem celé hratelnosti s tím, že nám odsouvá samotnou kampaň na vedlejší kolej.

Danajský dar

Hrát poslední Halo sice může být fascinující zážitek, ale když pak má recenzent vyřknout ortel, tak, obzvláště pro nedostatky v textu zmíněné, není situace vůbec jednoduchá. Ano, je to Halo, se vším, co k němu patří a co činí z této série takovou legendu, jakou dnes dozajista je, ale co naplat, když to samé vidíme počtvrté? Číselné hodnocení zde neberte dogmaticky a popravdě, neberte jej jako známku toho, že Halo je hrou slabší, než bývalo – to v žádném případě není, jen je potřeba na tolikáté pokračování a takto důležitý titul nahlížet s pomocí dostatečně zdravého nadhledu.

Každá mince má dvě strany a nejinak tomu je i v případě Halo 4. Máme tu singleplayer, efektní, avšak nastíněnými nedostatky protkaný. Na straně druhé tu máme skutečně bohatý multiplayer nabízející desítky, neřku-li rovnou stovky, hodin přidané zábavy. Je tedy na každém, aby se zamyslel, kde se nalézají jeho preference. Jako celek má ale Halo verdikt již zcela jasný.

Hra je to ve své podstatě velice dobrá, čnící nad mnohou válečnou konkurencí a přináší spoustu zábavy a překvapivé množství přidané hodnoty, ale potenciál zřejmě leží jinde. Doba jde dál, vývoj nezadržitelně postupuje kupředu a pravdou sice je, že v mnohém Halo před jednou dekádou skutečně dobu na míle předběhlo, ale spánek, jež přišel v letech následujících musí skončit. Našlápnuto má ale Master Chief kvalitně a v dalších dílech nově otevřené trilogie nám toho jistě předvede mnohem více – ostatně, další díl má být o poznání temnější, což také outro po titulcích následujících při normální obtížnosti zhruba osmihodinovou kampaň svědomitě naznačuje. Dost však bylo skepse, teď je již řada na vás, abyste si udělali obrázek sami a nakopali řiť dlouhé řadě emzáků.