Graveyard Keeper

Vezměte roztomiloučký farmářský hit Stardew Valley, dejte mu vší silou přes frňák lopatou, pusťte mu řádně žilou a pak ho zahrabejte dva metry pod zem... a rázem z něj máte Graveyard Keeper - „nejnekorektnější simulátor správy středověkého hřbitova“. A pokud jste vyrůstali v devadesátkách, bude se vám u jeho hraní jako bonus v hlavách do zblbuntí přehrávat otravný hit skupiny Premier o neslavném osudu v mládí vyučeného hrobaře, který svého času drtil žebříček hitparády Eso. No, jestli tohle nezní už na první dobrou lákavě, tak sním hamburger z vlastnoručně namletého masa z mírně uleželého nebožtíka. Skutečnost, že mi urputné paření Graveyard Keeper bez nadsázky zapříčinilo pracovní úraz v podobě syndromu karpálního tunelu, nakonec není tím hlavním, proč ale ve výsledku bohužel tak slavně nedopadl. 

STARDEW VALLEY ZE HŘBITOVA

Přestože se to na fórech někteří fanoušci snaží bůhvíproč popírat, Graveyard Keeper se u Stardew Valley (potažmo Harvest Moonu) po herní stránce nepopiratelně inspirovala a ostatně ani samotní tvůrci se tím během vývoje v rozhovorech nijak netajili. V tomto ohledu se snad není za co stydět, osobně jsem se ve Stardew Valley dobrovolně v hlíně rýpala přes 140 hodin a podobnost herních mechanik spolu s netypickou temnější hrobařskou tématikou, byla jednou z příčin, proč hra už před vydáním přitahovala pozornost. Tou další je nepopiratelně půvabná a, v rámci kostičkovaných možností, až překvapivě detailní pixeartová stylizace, z níž mi ani po několika desítkách propařených hodin oči nepřestaly přecházet. Slova chvály zaslouží také hudební stránka. Ta je pro každou část mapy odlišná, ačkoliv se mi na poměry hrobařské tématiky chvílemi zdála neadekvátně rozjuchaná a časem se malinko oposlouchala.  

Vousatý chlapík žije šťastným, ačkoliv mírně uspěchaným životem. Idylka je ovšem násilně přerušena, když jej cestou z práce za milovanou ženuškou na přechodu porazí náklaďák .

Vzhledem ke skutečnosti, že se mé obsáhlé recenzentské poznámky už dále nesou na veskrze nabručené vlně, vystřelím rovnou zkraje i třetí významný klad Graveyard Keeper - je jím důraz na černým humorem okořeněný příběh. Ten mi obecně ve hrách podobného ražení dost chybí, a přestože se nedá ani se zavřenýma očima nazývat opusem, je příběhové pozadí tím, co hru lepí dohromady a táhne hráčovo konání jakž takž kupředu. Vousatý chlapík, jehož role se ujmete, žije šťastným, ačkoliv mírně uspěchaným životem. Idylka je ovšem násilně přerušena, když jej cestou z práce za milovanou ženuškou na přechodu porazí náklaďák. Hrdina se probouzí ve zvláštní, možná středověké, vesničce a bez okolků je mu svěřena správa místního notně zanedbaného kostela a přilehlého rozpadajícího se hřbitůvku. Nový kámoš ve formě levitující lebky (takhle to tady prostě chodí) mu za pivko slíbí prozradit bližší informace o tom, že by snad mohl existovat způsob, jak se vrátit zpátky domů - do tajného druhého světa. Tím se roztáčí nekončící spirála plnění kohoutkovsky slepičkovských úkolů a činorodého lopotění se od úsvitu do soumraku.    

BEZ PRÁCE NEJSOU KANIBALSKÉ HAMBÁČE

Vaší pracovní náplní zdaleka nebude jen pravidelné ehm... „vytěžování“ a pohřbívání zesnulých, na dvoukoláku přivážených věčně rozmrzelým oslíkem, ale také nepřeberné množství dalších činností, jimiž vás oblaží vykutálení obyvatelé zdejší vesničky. Mimo obligátního shánění a zpracovávání materiálů a surovin, tak za úkol dostanete třeba uvařit skvostné jídlo pro honoraci, rozjedete velkoobchod vlastnoručně vypěstovanou zeleninou, otevřete si občerstvení pro návštěvníky kulturní události zvané upalování čarodějnic, vybijete a následně k dokonalosti vyšperkujete dungeon, nalovíte kvalitní ryby cikánskému baronovi nebo pravidelně povedete bohoslužby v kostele. Zní to fajnově a přitom ohromně různorodě, a je chvályhodné, že úkoly zároveň nijak neženou kupředu a herní tempo si tak každý určí sám. Nesklizená úroda nikdy neshnije, temný obřad bez vaší přítomnosti neproběhne a NPC si na požadované zboží počká libovolně dlouho. Některé postavy jsou na svém místě přítomny sice jen určitý den v týdnu, stejně jako bohoslužby probíhají jen v neděli, nic moc se nestane, když je nestihnete. Jednoduše je vyhmátnete příští týden a v mezičase se vrhnete na něco jiného. Tady je totiž práce vždycky nad hlavu.

Problémem spíš je, že všechno vyžaduje neadekvátní množství základních surovin a těžbou kamenů, vypalováním železa a zpracováním dřeva strávíte i v pokročilých fázích mnohem, mnohem více času, než by bylo zábavné. A související obtíží je fakt, že všechny činnosti spotřebovávají energii, a to setsakra rychle. Běžný den, kdy chcete kupříkladu zpopelnit jednoho nebožtíka, proběhne tak, že pokácíte strom, velké špalky nanosíte po jednom na speciální stojánek, na koze je pak rozřežete na 8 kusů potřebných menších polen a z těch pak  postavíte hranici. Někdy touhle dobou máte po energii a jste zralí na schrupnutí. Abyste vzniklý popel uložili do urny a  následně vybudovali malý urnový háj, musíte to celé zopakovat dvanáctkrát a následně ještě shánět další suroviny (včetně těch na výrobu urny). Tak, teď si ono martyrium poctivě představte a jistě pochopíte, jak rychle zvládne být takovýto systém ubíjející. Energii sice můžete doplnit třeba jídlem, ale ono i pěstování, sklízení a vaření je energeticky namáhavé, takže se to ve výsledku moc nevyplatí. Lehce to vytrhne až dovednost vaření piva a kvašení vína. Autoři na výtky hráčů po vydání reagovali snížením energetické náročnosti činností, otrava a velmi nevyladěná součást hratelnosti je to prostě pořád.             

UČENÍ JE MUČENÍ

I po mnoha a mnoha hodinách strávených hraním Graveyard Keeper, objevujete neustále něco nového. To zní jako pozitivní funkcionalita, a přitom jí tak docela není. Hra oplývá nepříjemně dlouhou křivkou učení a rádá necháva hráče bezradně se přehrabovat ve svých komplexních útrobách, aniž by jim podala pomocnou ruku. Ještě po devíti hodinách hraní jsem třeba úplně nechápala, jak funguje balzamování a systém barevných lebek určujících výslednou hodnotu hrobů. Po 25 hodinách jsem zjistila, že se dá při výrobě v některých případech přepínat mezi kvalitou použitých surovin... a to jsem ještě ani netušila, že na mě ve sklepení číhají taje pekelně komplexního systému alchymie. To obnáší nejdříve studium předmětů, pak jejich mixování, rozemlívání a zkapalňování, následované vzájemným kombinováním a mícháním.

Tematicky zaměřenými bohoslužbami můžete o nedělích vymývat svým ovečkám mozky, a zvyšovat si tak procentuální šanci úspěchu kvalitnější výroby v daném odvětví.

Hra se dále pyšní obdivuhodně košatým stromem technologií, v němž se můžete vydat kupříkladu cestou alchymie, zemědělství, psaní knih a pamfletů, řezbářství, kovářství nebo teologie. Jednotlivé větvě zahrnují nejrůznější perky a možnost sepisovat tematicky zaměřené bohoslužby, jimiž pak můžete o nedělích vymývat svým ovečkám mozky a zvyšovat si tím procentuální šanci úspěchu kvalitnější výroby v daném odvětví. Nešikovné je, že pokud vás třeba cesta pěstování plodin, výroby vonných svíček nebo tesání načančaných mramorových andělíčků nezaujme, máte pech. Hlavní příběhová linie vám na vybranou moc nedá a přinutí vás vydat se i směrem, který vám pod nos třeba tolik nejde. Strom navíc odemykáte utrácením tří druhů barevných bodíků, které získáváte tak, že danou činnost děláte (červené hlavně za kovařinu, zelené za zemědělství, modré za alchymii). Hra vás tím pádem nutí často zbůhdarma makat, dřít a grindovat, jen abyste se mohli v technologickém stromě, respektive v příběhu, posunout kupředu.   

NEMORÁLNÍ ROZHODOVÁNÍ

Někteří hráči si stěžují na bugy a nedodělky technického rázu, já jsem nicméně s ničím takovým  v průběhu hraní čest neměla. Totéž už bohužel nemůžu prohlásit o nedotaženostech v jiných oblastech. Kupříkladu taková přítomnost craftovacího receptu využívajícího vepřovici, přičemž prasata, natožpak jejich kůže, ve hře přítomna nejsou. Podobně jako jisté lokace, na které NPC v rozhovorech notně odkazují, dostat se tam ale nedá, protože se do finální verze nedostaly. Taky na nespoutanou jízdu na oslíkovi vyobrazovanou na oficiálním wallpaperu, si můžeme nechat zajít chuť.

i Zdroj: Hrej.cz

Nesmírně mě otravovala skutečnost, že z technologického stromu není patrné, z jakých surovin se konrétní předmět vyrábí. Dokud si jeho výrobu neodemknete a následně si osobně nedojdete k rýsovacímu stolu, můžete se maximálně nechat překvapit, případně se nechat poddat mrknutím na Wiki. Čemuž se pravděpodobně stejně párkrát nevyhnete. Uživatelsky nepřívětivým se dají popsat i některé prvky ovládání, kdy se například nijak nedá zrušit již jednou nakliknutá výroba a přeskočit nejdou ani filmečky, což je bolestné hlavně u neustále se opakujících bohoslužeb.   

Nakonec jsem získala achievement zvaný Sashimi Master, stala se významným dodavatelem masa podezřelého původu do místního hostince a odcizenou krví naplnila dvě fontánky ve sklepení pod kostelem.

Samostatnou kapitolou je záležitost morálních voleb. Sami tvůrci v hlavním popisku totiž morálně flexibilní hráče lákají na „etická dilemata a činění rozporuplných rozhodnutí.“ Já sama jsem poněkud útlocitná, a tak jsem se zapřisáhla, že budu za každých okolností čestným hrobařem, který z nebožtíků nebude odřezávat pláty masa, vyjímat jim vnitřnosti a jejich zohavené pozůstatky nikdy nebude pod rouškou tmy házet do řeky... No, nakonec jsem získala achievement zvaný Sashimi Master, stala se významným dodavatelem masa podezřelého původu do zdejšího hostince a odcizenou krví  naplnila dvě fontánky ve sklepení pod kostelem. Hra totiž ve skutečnosti prakticky jinou možnost volby nedává, a pokud to budete zkoušet hrát na citlivku a slušňáka, moc daleko to nedotáhnete.

KOPAT HROBY BYL MŮJ IDEÁL

Hodně dlouho jsem zvažovala, zda Graveyard Keeper ocenit dvěma, nebo třemi body. Můj názor se v pravidelných intervalech měnil spolu s tím, jak se během hraní vyvíjel můj rozporuplný love/hate vztah s touhle  hrou. Volba nakonec padla na vyšší známku, ale bylo to o chlup. Hluboké a zajímavé herní mechanismy, často neotřelé nápady a nemírná fůra činností, z počátku  dají docela zabrat a nenechají do sebe proniknout jen tak někoho. Výdrž odmění několika hodinami hypnoticky chytlavé zábavy vyšperkované hezounkou grafikou a zajímavou, ač mírně dekadentní tématikou. Škoda, že to následně zase celé zadupe do země stereotyp pramenící z důrazu na únavné a repetitivní činnosti, které je pro postup příběhem záhodno absolvovat.