Gears of War

Říkají mi Markus Brutus a jsem jedním z (ne)mnoha ozubených koleček válečného soukolí lidských sil. Tedy té hrstky, která přežila apokalypsu. Můj příběh je příběhem obyčejného vojáka, který se odvážil nesplnit rozkaz a byl za to odsouzen k pomalé smrti (40 let v tomhle vězení je sakra pomalá smrt). Nakonec se ale ukázalo, že bude lepší, když před vlastní smrtí usmažím aspoň pár pekelných monster, která mají celou tuhle zkázu na svědomí.

Po mnoho let se zdála být planeta Sera učiněným rájem. Monumentální stavby byly oslavou lidského ducha a umu, parky a malebná zákoutí přímo vyzývaly k procházkám. Už tomu tak není. Už čtrnáct let tomu tak není. Nikdo netušil, že zatímco si všichni užívají pokojného života, v hlubinách pod městy hloubí a kutají cesty bezejmenné příšery a připravují se na zničující invazi. Je tomu čtrnáct let, kdy se země poprvé otevřela a vyvrhla zrůdy ze svých útrob. V jediném okamžiku vypukl útok proti všem lidským sídlům a ztráty na životech byly obrovské. Tak obrovské, že by byl problém je spočítat – kdyby se o to vůbec někdo pokusil. Jednou z obětí byl i můj otec, nedokázal jsem ho zachránit, přestože jsem porušil snad všechny rozkazy. Čtyřicet let natvrdo ve věznici Jacinto mi bylo odměnou za „zanedbání povinností“. Ale Lokusti, jak říkáme té útočící verbeži, se prohrabali až k tomuhle nejstřeženějšímu vězení planety – a díky parťákovi z bývalé jednotky jsem teď nejen volný, ale mám zpátky i zbraň. Moje svévole mě stála čtrnáct let života.

Jak vidíte, příběh Gears of War sice neaspiruje na Oscara za originalitu nebo hluboký vhled do rozevaného nitra hrdinů, ale na akční střílečku je ho bohatě. Celkový obrázek o invazi a událostech týkajících se všech zúčastněných se dozvíte ze stylového intra a velmi podařených filmových spojovaček. Styl, to je slovo, kterým by Gears of War dala popsat asi nejlépe. Není to první, ani nejdelší střílečka na světě, ale rozhodně je nejstylovější. Ať už je to partička macho vojáků, kteří trousí hlášky ve víru i té nejbeznadějnější bitvy, nebo vážně „krásná“ prostředí – respektive, to co z bývalé monumentální krásy zbylo, tohle všechno vás přiková k obrazovce a nepustí, dokud nevypnou proud, nebo sami neodpadnete s křečí prstech.

Pravda, singleplayerová kampaň není nejdelší, za víkend pohodového hraní (pohodové ve smyslu, že u toho nebudete dřepět dvanáct hodin) Gears na běžnou obtížnost dohrajete. Ale zkuste si posunout laťku obtížnosti o stupínek výš. Poznáte, že ten pocit „jsem eso a dokážu sejmout Lokusta jak růži na pouti“, který se vás zmocnil po prvním dohrání, byl skrznaskrz mylný. Všimněte si, jak jsem shovívavý, že nezmiňuji třetí stupeň obtížnosti nazvaný s citem pro realitu Insane. Ano šílená obtížnost, šílený ten, kdo to dokáže dohrát, šílená vzteky většina hráčů, protože nedokončí ani tréninkovou kapitolu...

Ale zpátky na zem. Pokud považujete hry za společenskou záležitost, nemusíte hledat dál. Gears jsou přímo ideálně postavené na to, aby se k vám připojil další bijec a společně v kooperativním režimu pak hratelnost poskočí o další stupínek výš. Na split-screen to chce opravdu slušnou televizi (HD vítáno, pochopitelně) s úhlopříčkou nad 81 centimetrů. Pak už vám nic nebrání pustit se zdvojenými silami do přívalu odporných Lokustů a jejich nečistou krví zavlažit vyprahlou půdu. Zkoušeli jsme v redakci akci ve split-screenovou kooperaci, a kdyby se z nejmenovaného kolegy nevyloupnul „hrdina“, který vždy někam naběhnul a pak v kaluži krve čekal, až ho vyléčím, mohli jsme se dostat dál rychleji, než to jde s AI řízeným spoluhráčem (takhle to bylo nastejno, nebo o něco horší). Pokud by to někomu nedošlo, tohle byla pochvala umělé inteligence spolubojovníků - nedostávají vás do situací, kdy byste vztekle hledali možnost je ze systému odstranit, naopak, dost často jsou to oni, kteří vás dokážou podpořit a vytáhnout z kaše.

Ruku v ruce s fantastickou prezentací jde i ovládání, které mně, myší a klávesnicí odkojenému hráči, přešlo do krve během prvních dvou přestřelek. Střelba, běh, aktivní přebíjení zbraní (s vylepšením palebné síly při podařeném přebití), krytí...vše je intuitivní a precizně zpracované. Speciálně krytí se za vším možným je v Gears dovedeno k dokonalosti – tahle hra není o přímém postupu a ničení všeho, co se hýbe, tohle je o využívání prostředí a napadání nepřítele z boků, krycí palbě zpoza úkrytů, v tom je jádro a kouzlo vítězného postupu. Zbraně se vám taky bezpochyby zapíšou do paměti, už útočná puška s podvěsnou motorovkou aspiruje na zbraň milénia, ale pozadu nezůstává ani Hammer of Dawn, což je vlastně značkovací puška která přivolá z nebe totální zkázu z orbitálních zbraní. Granáty, sniperka, pistole, pro každý kousek arzenálu najdete využití, nic tu není jen do počtu. A až budete prchat před slepým Berserkerem nebo kličkovat s vozem po barikádami rozporcované dálnici a ultrafialovým dělem porcovat nalétavající roje, budete v ráji. Možná bude trochu připomínat peklo, ale nenechte se mýlit. Je to hráčský ráj.