Game of Thrones - Ep. 4: Sons of Winter

S každou další epizodou Game of Thrones a vlastně i jiných sérií od Telltale se ptám sám sebe – co je hnacím motorem hry, která vypadá jako z nosu a ještě k tomu se vlastně ani nehraje? Není na výběr, musí to být příběh a záležitosti s ním spojené, což je ale naštěstí věc, která ještě jde zmiňovaným vývojářům pěkně od ruky. Po třech epizodách, ve kterých jste mohli poznat osazenstvo hry a sledovat jejich vývoj, tak přichází díl, kde už v mnoha směrech dojde na lámání chleba a upřímně říkám, že stále nemám jasno v tom, jak všechny ty tanečky kolem Forresterů, Severního háje, Whitehillů a dalších skutečně dopadnou. A to je prozatím dobře.

ZIMA JE TADY

Pokud sledujete osudy všech čtyř hlavních hrdinů pečlivě, nemohlo vám ujít, nakolik se kolem nich mění atmosféra. Stejně jako v knize a potažmo i seriálu, se věci rychle mění a to, co dřív vypadalo jako dětinské přeměřování pindíků, je najednou krvavá lázeň, rozsudek smrti nebo zrada přátelství. V tomhle ohledu tedy epizoda Sons of Winter rozhodně nezaostává a už konec té předchozí naznačil, že minimálně s Garedem to nevypadá zrovna dobře. Černí nejsou zrovna partou správňáků a vzhledem k tomu, nakolik si jednotliví členové Noční hlídky nedůvěřují, bylo celkem jasné, že se nad Garedem za jeho činy zavře hladina. Relativní bezpečí a jakés takés zázemí Černého hradu tedy vezme rychle za své, na druhou stranu má ale mladý Tuttle možnost konečně splnit to, co po něm chtěl umírající lord Forrester, resp. strýc Duncan.

Vývojáři vás nechají na některých místech zajít až za pomyslnou hranici toho, co byste si ještě mohli dovolit.

V souladu s heslem – přecházíme do útoku – se odvíjí také situace na panství v Ironrathu, kde musí Rodrick balancovat mezi osobními zájmy a zájmy, které jej spojují s milovanou Eleanou. Pro vyprávění příběhu a pocit, že alespoň chvíli Game of Thrones skutečně hrajete, je jedině dobře, že postavy projevují nějakou iniciativu a je rozhodně příjemnější sledovat vystrkování drápů, než porobené kňourání u nohou nepřátel. Vývojáři vás navíc nechají na některých místech zajít až za pomyslnou hranici toho, co byste si ještě mohli – často proti silnějšímu – vůbec dovolit, i to je ale součást Martinova díla. Zkrátka, kdo nic neriskuje, nic nezíská a stejně nakonec zemře. Těžko prozrazovat úplně všechno, pravdou ale zůstává, že minimálně severní klika celého příběhu je ve čtvrté epizodě náležitě surová a protkaná akcí.

ZÁKEŘNÁ DVORNÍ DÁMA

Ne vždycky je ale nutné zrovna vytahovat meč k tomu, abyste pocítili určitou změnu v chování některé z postav. Miru jsem v předchozích epizodách nemusel a rozhodně jsem si nemyslel, že se něco změní v té aktuální. Její vystoupení je totiž křečovitě naroubováno na adventurní pasáž, ve které musíte jakoby někoho špehovat a pak použít informace proti němu. Přiznávám, je to poměrně velká nuda a nemusíte u toho ani nijak přemýšlet, probudil jsem se až při hodně zajímavých odpovědí v rozhovorech. Na pětníku totiž můžete sledovat, jak se z ušlápnuté přikyvovačky stane nekompromisní přisprostlá mrcha, která je schopná pod tíhou okolností šmahem zradit nejlepší přítelkyni, jen aby získala to, pro co přišla. Bylo to možná příliš rychlé a ještě víc tyto situace evokují, že Forresterové jsou opravdu jen převlečení Starkové, ale pro čtenáře knihy jde o příjemné pomrknutí, že i na první pohled slabé postavy umí velmi efektivně kopat do těch nejbolestivějších míst nepřátel.

Poslední část se samozřejmě točí kolem Ashera a jeho průvodkyně Beshky, která je osinou v zadnici i poté, co se dozvíte něco málo z jejího příběhu. Po stránce hratelnosti je noční přepad Mereenu celkem povedenou záležitostí, střídá se v něm akce i tiché pasáže, kdy se vyhýbáte strážným, pořád se ale bavíme v mantinelech toho, co hry do Telltale dovolují. A zatímco u předchozích tří postav jsem jejich chování docela chápal, Asherovo vystupování a značná nekonzistence v jeho přístupu nepůsobí nikterak věrohodně. Ostatně, sám podle ukázek z příští epizody na svou měkkost u Daenerys dojede, vnitřně mu ale neúspěch, anebo alespoň pořádnou lekci ze srdce přeji.

ACH TY KONCE

A pak je tu samotný závěr. Po necelých dvou hodinách, kdy už to vypadá, že by se mohly dát věci alespoň částečně do pořádku a vaše postavy po vynaloženém úsilí měly nějaký konkrétní cíl, objeví se na Ironrathu starý známý, aby všechna předchozí rozhodnutí a činy spláchnul do kadibudky. Jako hráči mi jednoduše nepřijde fér, že vývojáři až příliš okatě nastavují celý děj tím, že vás zase srazí hlavou do bláta, ale to už je zkrátka Hra o trůny a něco, na co je zřejmě možné se vymlouvat. Osobně s tím ale nesouhlasím, a kdyby měla celá hra skončit už v příští epizodě, nezlobil bych se. Na závěr už jen řečnická otázka – proč že je ústředním motivem této epizody Bílý chodec?