Furi

Čmuch, čmuch! Něco visí ve vzduchu. Cítíte to? Takhle asi voní nostalgie po osmdesátých letech. Neonově zářící barevná paleta, řízná synpopová muzika a obtížnost vyšroubovaná pekelně vysoko. Často ve videoherní komunitě slýcháme stesky po starých dobách – dřív byly hry těžší a bývala to prý čirá hratelnost. Studio The Game Bakers, tvůrci hry Furi, která si tento měsíc odbyla premiéru v programu PS Plus a na Steamu, se rozhodli tyto stesky vyslyšet. Zároveň však obnažují fakt, který ve svých vzpomínkách vytěsňujeme – že obtížnosti se často dosahovalo nefér způsoby a že sama náročnost pouze zakrývala krátkost tehdejších her.

Furi k nám přichází jako relikt z doby, kdy hráčů bylo méně a času na hraní měli v průměru daleko více. Furi se s hráči nemazlí. Neváhá jim desetkrát po sobě vyráchat nos ve stejném smrdutém rybníčku. Hráči se vysmívá, tváří se, že už už je úspěch na dosah a pak bác – konec nadějí a všechno znovu. Během recenzování jsem ji tucetkrát odložil, hrozil vyhozením PS4 z okna, překousnutím ovladače, rituální vraždou vývojářů. Ale tucetkrát jsem se k Furi také vrátil. Nikoli kvůli jejím kvalitám, kterými hra bezesporu disponuje, ale zkrátka proto, že jsem nechtěl připustit, aby mě porazila. Ponížila. Zlomila. Furi totiž se svým hráčem bojuje tvrdě a k férovým úderům čas od času přidá nějakou tu podpásovku.

BOSSFIGHT: THE GAME

Furi je mixem hack and slash akce à la Devil May Cry a twin-stick shooteru, který se skládá výhradně ze soubojů s bossy. Hra si přitom udržuje svoji kompaktnost, obejde se bez obezliček jako je RPG systém nebo vylepšování zbraní. Všechno, co mu je ukázáno v prvním souboji, bude hráč využívat až do samého konce. Pravou páčkou střílíte, za pomoci triggeru si můžete střelu nabít, pak máte k dispozici jedno tlačítko na útok mečem, jedno pro kryt a jedno pro svižné uhýbání. Pokud se hrdinovi podaří úspěšně vykrýt útok protivníka, signalizovaný vizuálně i zvukem, doplní si trochu zdraví. A to je, jak se říkalo v osmdesátkách, príma. Na zmáčknutí krytu máte ale skutečně jenom pikosekundu a proto je spíš nezbytné se sekvenci útoku protivníka naučit nazpaměť. Přísné, ale fér.

Co už se mi ale košér nezdá, je skutečnost, že hra zcela záměrně obsahuje drobný input lag při uhýbání. V kombinaci s faktem, že někdy se s úhybem musíte trefit do výseče o velikosti jedné porce cheesecakeu a načasování musí být na zlomek vteřiny přesné, to vede k častému proklínání autorů hry do desátého kolene.

FRUSTRACE I LEGRACE

Soubojový systém disponuje nezpochybnitelnou dynamikou. Protivníky je zapotřebí udolat několikrát za sebou, přičemž někteří z bossů mají až šest fází. Pokud vás nepřítel pokoří, ubere vám jeden život (pokus) a sám si doplní životy na maximum. Podaří-li se naopak vám pokořit jeho, jeden život si doplníte a hurá do další fáze. U některých protivníků je dokonce potřeba pokořit je v dané fázi dvakrát – jednou ve standardním režimu viděném shora a pak znovu při speciálním soubojovém režimu, kdy se kamera přesune níže, a vy zůstanete se zlosynem omezeni na malou arénu, ve které se špičkujete.

Nebýt přepálené obtížnost, byl by s desítkou bossů, které Furi nabízí, hráč hotov za slabé dvě tři hodinky.

Pokud se však nepříteli podaří připravit vás o všechny tři životy, začínáte od začátku – první fází. A tady znovu přichází moment, kdy hra pokouší vaše odhodlání. Souboje totiž trvají nezřídka kolem deseti minut, když už máte nepřítele okouknutého a pochopitelně ještě déle, než se naučíte všechny triky, které daný záporák skrývá v rukávu. Ve chvíli, kdy máte úvodních pět fází v malíku a dostanete se k fázi závěrečné, hra vás vytrestá neskutečně obtížnými pasážemi, ve kterých nestačíte ani zírat, co se to vlastně na obrazovce děje. V tomto směru musím vypíchnout čtvrtého bosse, který jako kdyby do hry připádloval z BioShocku, jehož finální sekvenci nelze považovat za nic jiného, než výplod šílené, zdrogované mysli. Na druhou stranu, nebýt přepálené obtížnost, byl by s desítkou bossů, které Furi nabízí, hráč hotov za slabé dvě tři hodinky.

O VĚCECH, BEZ KTERÝCH BYCHOM SE OBEŠLI

Jako nepodařený vtip pak působí skutečnost, že hra obsahuje i lehký režim, který je skutečně neskutečně lehký. Hrdina má dvakrát tolik životů, bossové pouze jednu nebo dvě fáze a padají takřka na jednu ránu. Tvůrci režim nazvali Promenáda, prý pro lidi, co si chtějí jen užít příběh, ale vzhledem k tomu, že kvůli příběhu opravdu Furi hrát nebudete, jeho smyslu vůbec nerozumím. Daleko spíše bych ocenil, kdyby se lehčí obtížnost s tou těžší obsahem shodovala, pouze by například nabídla více času na reakci pro blokování a uhýbání útokům. Takto je hráč uvězněn mezi frustrací a zážitkem, který nemá se záměrem autorů zhola nic společného.

Hovořit o příběhu? Prosím vás, v osmdesátkách přece taky nebyl potřeba.

Když už byla řeč o příběhu, a ostatně i o drogách, podívejme se na něj trochu podrobněji. Ano, ve hře příběh je. Jste Cizinec, prcháte z vězení, reprezentovaného desítkou zcela odlišných „světů“. Během dlouhých momentů chůze mezi jednotlivými souboji, kdy se nic neděje a které nejdou přeskočit (!), k vám postava v králičí masce vede rozsáhlé promluvy, místo kterých by ale klidně mohlo být slyšet štěbetání sýkorek nebo dupot skutečných králíků. Králík je jasným odkazem na Alenku a hra obsahuje i celou řadu dalších pomrknutí, která můžete zpozorovat, když se vám bude chtít. Ale hovořit o příběhu? Prosím vás, v těch osmdesátkách přece taky nebyl potřeba.

K TANCI JIM HRÁLA PARÁDNÍ MUZIKA

Místo příběhu si raději povězme něco o samotných nepřátelích. Těch je desítka a díky bohu je souboj s každým z nich skutečně unikátním zážitkem. Zlosynové střílí, útočí na blízko, uhýbají vašim útokům, jsou schopni protiúderů, metají paprsky, vyvolávají plošné útoky, zkrátka snaží se vám dostat na kobylku všemi dostupnými způsoby. Ruku v ruce s tím jde i velmi slušný design samotných arén, v nichž boje probíhají. Někdy jde o arény v pravém slova smyslu – malá kruhová prostranství, kde mezi vámi, vaším protivníkem a něčí smrtí stojí jen pár metrů udusané hlíny. Jinde se však musíte krýt za zdmi, dávat si pozor, abyste nespadli z plošinek vysoko v oblacích, nebo hledat ukrytou ostřelovačku v rozsáhlém labyrintu.

i Zdroj: Hrej.cz

Výtvarné zpracování postav má na svědomí autor mangy Afro Samurai Takaši Okazaki, a i když jde o podivný mišmaš, podařilo se mu propůjčit každému z nepřátel osobnost, kterou jim nedokázal dát již proklínaný příběh. Furi má rozhodně osobitý vizuální styl, který hojně čerpá z anime, a v některých momentech dokáže vykouzlit skutečně působivé scenérie. Na druhou stranu, silná stylizace rozhodně nemusí sednout každému. Cizincovy vlasy mě ostatně straší víc než někteří z bossů.

VYTŘÍBENÝ SLUCH

Pokud někdo ohrne nos nad vzezřením hry, můžeme to ještě pochopit. Kdo ale nebude nadšený z toho, jak Furi zvučí, ten asi nemá srdíčko. Zvukový doprovod, který pomůže hráči dosáhnout té správné herní „flow“, k twin-stick střílečkám jednoznačně patří a s potěšením konstatuji, že se soundtrack podařil na výbornou. Na svědomí má jej necelá desítka umělců a hra by bez něj fungovala o poznání hůře.

Furi balancuje na hraně poctivé výzvy, občas ale bohužel balanc neudrží.

The Game Bakers věděli, co chtějí udělat. Řekli si: “Chceme těžkou old-school záležitost.” A dílo se podařilo. Obávám se ale, že ke smůle spousty hráčů se jim záměr mohl vydařit až příliš. Furi balancuje na hraně poctivé výzvy, občas ale bohužel balanc neudrží. Výsledná frustrace pak může vystavit stopku dalšímu hraní. A to je - i vzhledem k faktu, že jednoduchý mód změnili autoři ve frašku - velká škoda.