Frontline: Kursk

Jak je již z názvu hry patrné, budeme se tentokrát pohybovat výhradně v domovině autorů z Nivalu, bývalém Sovětském svazu. Bitva o Kursk, neboli operace Citadela byla jednou z nejmasivnějších akcí druhé světové války na východní frontě. Střetnutí německých agresorů a sovětských obránců ve více než dvoumilionovém počtu, to přímo vybízí k hernímu zpracování. Přeci jen, Stalingrad už tu párkrát byl... Jelikož se autoři drží historických reálií jako klíšťata, nepotkáme tu žádné hrdinné Američany, nebo britské „čaj-si-dám-až-o-páté“ výsadkáře. Buď budete tlačit wehrmacht pryč z matičky Rusi, anebo to naopak Sovětům řádně osladíte a rozšíříte Říši o pěkných pár kilometrů směrem na východ od Berlína.

Kam s těmi tanky, soudruhu Ivanoviči? 

Když hru poprvé spustíte, ihned vás jistě udeří do očí podobnost s jinou Nivalskou záležitostí – Blitzkriegem. Podobné ikony, stejné uspořádání a kýčovitý obrázek na pozadí. Člověk hned dostane dojem jakési lacinosti a vytanou myšlenky o sériové výrobě, kdy se jen změní trocha drobností a šup ven s novotou vonící krabicí. Po rychlém výběru stran jste bez jakýchkoli zdržování vrženi do víru akce. Zde ovšem narážíme na první vážnější nedostatek. Kdo by si myslel, že označí všechny své jednotky a jedním mocným kliknutím je bezhlavě pošle vstříc obrněnému postavení nepřítele, krutě narazí. Při troše štěstí budou vaši stateční vojáci odolávat deset vteřin, tanky si maximálně jednou vystřelí (zanechaje elegantní díru po ráně zcela mimo). Po sérii efektních výbuchů z vaší na první pohled neporazitelné armády zbude krvavý flek, tu a tam prokládaný očouzeným pancířem. Bude vám trvat opravdu dlouho, než přijdete na ten správný postup jak neprohrávat. O vyhrávání ani nemluvě, což je vzhledem k lineárnosti, při které se nepočítá s porážkou trochu frustrující. Obtížnost je totiž nastavena opravdu vysoko. Začátečníci sice ocení jednoduchý tutorial, který je naučí základním prvkům ovládání, taktiky a manévrování. Jenže co je vám to platné, když hned v první misi má nepřítel mnohonásobnou převahu a vám se nedostává adekvátního počtu posil. Vlastní jednotky si samozřejmě postavit nemůžete, neboť zde se žádné základny nebudují. Už od začátku tedy musíte počítat pouze s tím, co vidíte.

Tady po té rovné silnici, dvě sta kilometrů doleva...

Vše je vedeno v duchu absolutní reálnosti, což bohužel také znamená, že musíte prokázat mozek lepší než pánové von Manstein a Žukov, abyste obstáli. Počítač zkrátka chyby nedělá. To ovšem nelze říct o soudruzích (a herr kommandantech), které budete mít pod palcem vy. Tanky kličkují po rovné silnici, při pohybu městskou zástavbou (kterou samozřejmě můžete ničit) si hrají na schovávanou, o pěchotě a jejich manévrech při obcházení stromu ani nemluvě. Extrémně špatný path-finding vynikne zejména při přesunech větších formací. Navíc se zde vyskytuje problém, známý již ze starších her od Nivalu. Pokud označíte více jak dvě jednotky, tak se ani náhodou nechovají jako organizovaný a disciplinovaný útvar (což by dávalo smysl), ale připomínají spíš mateřskou školku na výletě. Když chcete připravit defenzivní, či útočno formaci, musíte si zkrátka všechny jednotky ručně přemístit. Žádné inteligentní shromažďování po vzoru třeba Rise of Nations zde bohužel nenajdeme. Možná si říkáte, že to přeci není žádný problém. Stačí několik kliknutí a je to. Jenže v době, kdy se z přilehlého lesa ozývá rachot tanků a nad hlavami zlověstně krouží bombardéry budete pravděpodobně nadávat stejně jako já.

Vidíte ten dům na třech hodinách? Já ho nevidím.

Grafická stránka na tom není vyloženě špatně. Ovšem vedle současného krále žánru válečných strategií, Company of Heroes, vypadá Frontline: Kursk jako chudý příbuzný. Naopak potlesk si zaslouží velice věrně zpracované efekty. Ať už se jedná o výbuchy, padání stromů, či již zmíněné díry v zemi po nepřesné střelbě. Při bližším zkoumání však odhalíte nejeden prohřešek. Zvláště při (omezeném) zoomu a všemožných natáčeních pohledu si všimnete velikých chyb. O znatelný kus lépe je na tom ozvučení. Pokud se dostanete do nějaké větší potyčky, rozhodně se vyplatí zvýšit hlasitost. Sousedi vás za to sice milovat nebudou, ale pocit, že se nacházíte uprostřed prvních patnácti minut filmu Zachraňte Vojína Ryana za to stojí. Hudba, která celou akci podbarvuje, je spíš doplňkovou. Po soundtracku se určitě shánět nebudete.
Pokud vás již přestanou bavit bitvy proti křemíkovému mozku, není nic jednoduššího, než se vydat vstříc multiplayerovému zápolení. Stačí pozvat kamaráda a rozdat si to s ním přes lokální síť. Těm, kdo nemají kamarády bude muset stačit internet. Právě v bitvách více hráčů konečně dostává celá hra ten správný šmrnc. Nestojí proti vám totiž fixlující počítač, ale stejně vyzbrojený člověk. Jelikož se, na rozdíl od regulérní kampaně, nedržíte historie, můžete si dovolit mnohem více, než v sevření sigleplayerových kleští.

Tenhle způsob války zdá se mi poněkud nešťastným

Pokud jste doufali (stejně jako já) v něco jiného, než jen další strategii z druhé světové války, která se nebude podobat jiným jako vejce vejci, budete zcela jistě zklamáni. Pouhá výměna bitevního prostředí a jiný obrázek na pozadí v menu na novou hru zkrátka nevydají. Připočtěme k tomu nehezkou grafiku, neuvěřitelnou obtížnost, umělou demenci vašich jednotek a je vám už teď jasné, že desítkové hodnocení dnes atakovat nebudeme. Marně jsem hledal všude možně, abych našel alespoň jeden vyloženě kladný prvek. Zvukovou stránku totiž rozhodně nemůžeme považovat za opěrný bod, pokud se k ní nepřidá hratelnost, která by hráče udržela u monitoru. Dokonce i akurátní historická přesnost je zde na škodu, jelikož zkrátka nedovolila autorům více zapojit fantazii. Jediné, co může některé hráče potěšit je to, že ke spuštění není třeba hi-endový počítač. Pokud stále nejste přesyceni tématem WWII, raději si zajděte do půjčovny pro nějaký válečný film. Zde zábavu opravdu nenajdete.