For Honor Recenze For Honor

For Honor

Vojta Dřevíkovský

Vojta Dřevíkovský

19. 2. 2017 18:00 8
Reklama

V něčem se nejnovější IP od Ubisoftu podobá malým nezávislým hrám. Tvůrci For Honor vzali jeden nápad a dotáhli jeho zpracování k dokonalosti. To však zřejmě na AAA titul nestačilo, a tak bylo přidáváno a přidáváno, až se skvostné jádro ocitlo pod nánosem mdlého balastu. Pořád tam je, ale cestu k němu si musíte najít.

Nebudu vás napínat, to skvostné jádro For Honor je jeho fantastický, náročný a neskutečně zábavný bojový systém. Tvůrcům se totiž podařilo skloubit snadné ovládání s komplexními mechanismy řetězení, blokování, parírování a uhýbání, které se rychle naučíte, ale jejich skutečně ovládnutí chvíli zabere. Ať hrajete za jakéhokoliv vikinga, samuraje nebo rytíře, základy jsou pro všech dvanáct hratelných postav stejné: útočit a bránit se lze ve třech směrech, zleva, zprava a shora, a pro zasazení úderu je třeba, aby útok přišel ze strany, kterou protivník nebrání. Úspěšné vykrytí nabízí možnost protiútoků, načasujete-li jej naprosto přesně; prolomení obrany umožní bezproblémově zasadit ránu, ale šikovný soupeř může obrátit celou situaci proti vám. Při souboji je ještě třeba dát pozor na staminu, která zabraňuje spamování útoků. Když dojde, zpomalí se běh, útoky a uskakování válečníka, jenž se tak stává snazším terčem soupeřových ataků.

UMĚNÍ BOJE

Kromě společných základů pak disponuje každá z postav unikátními útočnými komby, které lze někdy řetězit, některé jsou nevyblokovatelné, jiné mohou způsobit krvácení či omráčení, všechny ale spočívají v nalezení skulinky v protivníkově obraně a bezchybném načasování. Postavy se dělí do čtyř obecných tříd - jsou tu útočníci, mohutní a pomalí tankové, rychlí duelisti a hybridi kombinující schopnosti ostatních tříd a dlouhý dosah svých zbraní. Nicméně i mezi stejnou třídou jsou napříč frakcemi zásadní rozdíly: samurajský duelista Oroči je mistr úhybů, které umí proměnit v záludné útoky, rytířská Ochránkyně se specializuje na otevírání tepen a blokování útoků, vikinský Berserk pak umí nekonečně řetězit své rychlé útoky. Ačkoliv všichni patří do stejné třídy, za každého se hraje docela jinak. Vždy tak chvíli trvá, než objevíte a skutečně ovládnete dovednosti a silné stránky nové postavy.

Souboje jeden na jednoho, a obzvláště pak hráč proti hráči, představují ve For Honor vyčkávací hru, v níž je třeba odhadnout chování soupeře a potrestat ho za sebemenší chybičku. Takto se vlastně nejnovější hra od Ubisoftu podobá soupeřivým bojovkám, jako je Street Fighter nebo Mortal Kombat. Je to poloha, která For Honor nejvíce sluší a nejlépe jde. Zde vynikají jemnosti bojového systému, balanc postav a jejich rozdíly mezi silou útoků, rychlostí a spotřebou staminy. Zároveň zde se nejvíce projevuje skill, magické slovíčko, ze kterého hardcore hráči slintají a casualové se klepají. Je škoda, že se zbytek hry blahu, které 1v1 nabízí, nikdy nepřiblíží.

ZMAR JEDNOHO HRÁČE

Singleplayer je zhruba sedmihodinový exkurz do pohádkového světa, ve kterém se v nekonečné válce mydlí vikingové, samurajové a rytíři. Nečekejte žádné velké vysvětlení, proč se tyto nesourodé frakce objevily pospolu. Stejně jako v jednom z nejlepších nejhorších filmových pokladů, není důležité, jak se dostali hadi do letadla. Je důležité, že tam jsou. Bohužel ani nečekejte nějaký příběh, neboť děj, který hra vypráví, nemá začátek, nemá konec, často ani nemá zajímavé postavy, které by procházely nějakým vývojem, nebo konflikt, jenž by nespočíval v překážce na cestě z bodu A do bodu B. Asi nejlépe dopadla třetí, samurajská část, ale ani ta žádná sláva není.

I ve svých opravdu nejlepších momentech je singleplayer “pouze” dobrý, a to v době po Titanfallu 2 prostě nestačí.

Singleplayer odhaluje největší slabinu hry, a to fakt, že vlastně nic jiného, než naběhnutí na nepřátele a jejich pokosení vlastně neobsahuje. Tohle primitivní schéma nabourávají snahy o oživení hratelnosti, a tedy jednou se bojuje se smečkou vlků, jindy se chvíli pronásleduje nepřítel na koni, brání se zásobárna jedovatých hub nebo provokuje rozzuřený slon. Žádné intermezzo však skutečně hratelnost neoživuje, naopak, se svojí jednoduchou změnou hratelnosti trvá příliš dlouho, aby pobavilo a neotravovalo. I ve svých opravdu nejlepších momentech je singleplayer “pouze” dobrý, a to v době po Titanfallu 2 prostě nestačí.

MÉNĚ BY BYLO VÍCE

Navíc málokdy proti hráči postaví pouze jediného nepřítele. Častěji na hráče pošle pár hrdinů a několik řadových vojáků. Ti působí podobně jako v sérii Dynasty Warriors jako tupá výplň bojového pole, které lze jedním úderem snadno zabít a For Honor z jejich kosení vytváří dobře vypadající, byť časem trochu repetitivní podívanou. Vyšší počet nepřátel ubírá od možnosti si vychutnat 1v1 slast, napínavé vyčkávání je to tam a vyhrocené konflikty, při kterých je třeba se bránit útokům z více stran, sklouzávají k opakování nejzákladnějších útoků. Hra navíc v pozdějších soubojích navyšuje obtížnost nadpřirozenými reflexy umělé inteligence, která vyblokuje snad všechno a nezbývá, než používat různé powerupy, které se válejí po úrovních nebo s nimiž hrdina přichází.

Kampaň tak hráče spíše připravuje na hromadné multiplayerové režimy, ve kterých proti sobě stojí dva týmy o čtyřech hráčích. Tyto režimy jsou nejhranější, byť mění skvělé intenzivní potyčky za pobíhání po mapách, zabírání území a spolčování se proti jedincům. Málokdy zde dojde na boj v tváří v tvář a častěji tu hráči v záplavě řadových vojáků útočí ze zálohy a využívají různorodé speciální dovednosti, což ubírá pocitu fair play z duelů. Nepochopte mě špatně, týmové režimy nejsou v zásadě zlé. Jejich dynamika a vysoký počet nepřátel z nich dělá snáze přístupnou zábavu, ve které se můžete vyblbnout sami nebo s přáteli. Ale jde právě o vyblbnutí. Už to není ta precizní hra, ale projevuje se zde nemotorné ovládání postavy v davech, shazování protivníků z žebříků a lov hráčů v týmové přesile. Proti tomu režimy 1v1 nebo 2v2 působí jako docela jiná hra, ačkoliv se oblibě současné masy hráčů tolik netěší.

BUDE TO CHTÍT OPATCHOVAT

For Honor se však potýká s jiným, mnohem větším problémem. Multiplayer je velice náladový a i při otevřeném NATu končí hry více hráčů překvapivě často kvůli chybě. Problémy se synchronizací všech hráčů jsou řešeny přerušením hry a návratem do dřívějšího stavu, někdy ale zápas náhle z nějakého důvodu skončí, jindy nepokračuje kvůli nízkému počtu hráčů. Někdy celý zápas neskutečně laguje, což je pro hru spočívající v načasování útoků fatální. Párkrát mě hra zanechala v matchmakingovém limbu, později radši spadla až před spuštěním zápasu. Není to jen naříkání nad občasným problémem, vysoká frekvence potíží zásadně narušuje plynulost a požitek z hraní.

Výhradně kvůli singleplayeru si nemá smysl For Honor pořizovat.

A požitek to opravdu je. Když For Honor funguje, jsou souboje napínavé a odměňující. I při porážce víte, proč jste nevyhráli, v čem jste udělali chybu a snad i to, jak se jí v budoucnosti vyvarovat. Tohle ovšem platí o zlomku hry - o duelech. Všechno ostatní je buď přinejlepším dobré, nebo mdlé a otravující. Již teď For Honor obsahuje mikrotransakce spoutané s možnostmi úpravy vzhledu. Přesto už trochu vykukuje jejich pay-to-win podstata ve zvýhodňování hráčů, kteří si zaplatí. Ani ten singleplayer není příliš povedený a výhradně kvůli němu nemá smysl si For Honor pořizovat. Je škoda, že se ve výsledku nedokázalo množství obsahu vyrovnat tomu nejlepšímu, co For Honor přináší, a vývojáři raději neudělali bojovku klasičtějšího střihu.

For Honor
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Méně by bylo více, kdyby se For Honor soustředil na své vynikající duely. Problémy multiplayeru pak celkový dojem ze hry výrazně kazí.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama