F1 Race Stars

Eh. Začínat recenzi na hru citoslovcem údivu možná není nejlepší vizitkou pro hru samotnou ani pro vlastní autorův styl, ale někdy prostě není zbytí. Ztřeštěných a mnohdy i infantilních závodních her jsme již mohli za tu veselou řádku dekád herní historie potkat celý ranec. Některé byly zábavné více – se slzou v oku z hlubin dějin vytáhněme výtečné Wacky Wheels – některé méně. Pravdou však je, že velmi málo z nich se mohlo pyšnit licencí v jakékoli podobě, jelikož bobr není zrovna žhavým obchodním artiklem. Ne tak F1 Race Stars.

Láďa má velkou hlavu

Na Dubaj s věrohodným rozmístěním mrakodrapů sice můžete rovnou zapomenout, ale jak už název napovídá, těšit se můžeme z reálných soupisek jezdců F1. O čem již nevypovídá sám název, ale všechny obrazové materiály, jsou nereálně obrovské kebule všech zúčastněných pilotů. A piloti to jsou v pravém slova smyslu – jen při zemi se Codemasters rozhodně nedrželi.

Již první zákruta pozornému hráči prozradí, že autoři nejsou tak hloupí, aby šli proti vlastní konkurenci v podobě monopostů velikých a dospělejších. Cílovým trhem je bez debat ta kasta lidí, jež se shlukuje u televizních obrazovek v počtu větším než singulárním, a jež tak ráda haleká na krokodýly a instalatéry za volantem motokár.

Divoká jízda

Cíl hry je jednoduchý – dostanete okruh, plyn, brzdu a spouštěč pekelný, jímž můžete sesílat na protivníky roztodivné nepřístojnosti. Raket a zbraní hromadného ničení se sice nedočkáme, ale i tak je radost zavřít protivníka do jakési bubliny a pozorovat, jak se zbytečně snaží vzepřít svému osudu. Protivníci dostávají k rukám totéž a k tomu ještě špetku mírně frustrující agrese, jež vám dokáže slušně zatopit pod pneumatikami a nedobrovolně vás tak kolo co kolo vysílat na okružní jízdu pitem – jízdní model je jednoduchý až hanba, ale formule se i přesto umí decentně vysypat a tím i nepříjemně zpomalit.

Závodní tratě reprezentují země známé ze šampionátu, ovšem na reálnou podobu obratem zapomeňte – sem tam se sice okruhy umí blýsknout nějakou reálnou předlohou a naservírovat před hráče zákruty Monaca, tolik známé z televizních obrazovek, avšak to je pouze výjimka potvrzující pravidlo. Jinak se můžete těšit na reálie ničemu neodpovídající.

Reálný dopad na závody je ten, že se svojí formulí a jejím hlavitým pilotem budete vyvádět psí kusy na zemi, ve vzduchu i na vodě. Projíždět budete loopingy, poskakovat jako tajtrlíci přes různé můstky, zkracovat si tratě jak jen to půjde a dokonce si vyzkoušíte i obdobu aquaplaningu pro chlapy – jízdu toboganem ve formuli.

To vše sice může na papíře či blikajícím monitoru působit zábavně, ale není tomu vždy tak, a někdy je zapotřebí zavčasu vypnout mozek, jinak nastupuje průšvih nemalých rozměrů.

Bahno podél trati

Největším problémem je pravděpodobně smysl všeho toho počínání – kdepak vlastně vzali Codies ten nápad konkurovat Božskému Mariovi na jeho vlastním hřišti za pomocí Hamiltona, Vettela a dalších? Nápad s formulemi sice ještě obstát jistě dokáže, byť se jedná o ideu vpravdě odvážnou, ale kdyby byli bývali autoři posadili za volanty vačice a lumíky, tak, jako to dělají ostatní, a přidali něco svých originálních nápadů, tak by udělali pravděpodobně lépe.

Tratě jsou dosyta poseté různými urychlovači, zkratkami, hvězdičkami a bublifuky znepříjemňujícími existenci všech včetně hráče samotného, ale stejně hře něco chybí. A již jistě chápete, že jména či tváře to nebudou.

Hustá šeď na obzoru

F1 Race Stars se jeví jako zajímavý nápad dotažený do půlky okruhu – hezká myšlenka je utopena v nedostatku inovací a neschopnosti lapit hráče pod krkem. Co však potěšit může, je technické zpracování – hra využívá pokročilého EGO enginu, jenž ale dík silné stylizaci hry nedokáže příliš vystrkovat růžky. Na druhé straně ale například efekty dynamického počasí jsou hezké až běda.

Co ale naopak působí docela svěže a překvapivě je obtížnost hry, byť ta naopak znepřístupňuje herní zážitek mladšímu publiku, jehož rodičovstvo by při pohledu na obrázky mohlo o koupi začít uvažovat. Hra nejde jako jí podobné dohrát s prstem na plynu a s rukou druhou až po loket v nose, protivníci umí být snad až příliš agresivní a s každým zásahem konfetami do rypáku se může hráč ocitat blíže onomu frustrujícímu momentu, kdy prohodí klávesnici monitorem. To vše za doprovodu zcela infantilní hudby s výraznými národními motivy, jež se mění dle toho, ve které zemi se právě ráčíte nacházet.

Břečka na cílové rovince

Co naplat, zajímavý nápad je opět jednou utopen v nedomyšleném plánování a plytkém zpracování. Avšak aby bylo jasno, výtkou není licence a její následné (ne)využití – zásadním negativem téhle hříčky je její prázdnota a neochota přinést žánru a potažmo i hráčům něco zajímavějšího a zásadního. Hledáte-li ale závodní zábavu nenáročnou a instalatéřina je vám cizí, pak není důvod, proč byste neměli po Schumim sáhnout.