Empire Earth III

Strategický žánr mám rád a první dva díly série EE patří rozhodně k tomu lepšímu, co se v něm za poslední léta urodilo. Od dvojky navíc převzali vývojářské žezlo zkušení tvůrci z Mad Doc Software, které si osobně pamatuji zejména jako autory výtečné strategie Star Trek: Armada 2. Zdánlivě tedy neexistoval žádný důvod, proč by třetí Empire Earth neměl udržet nasazenou laťku kvality a odnést si z recenze nadprůměrné hodnocení. 

EE III se nese v duchu mohutného zjednodušování, což není až tak nelogický krok – série v minulosti opravdu bobtnala do rozměrů, které už leckomu připadaly neúnosné. Chtěli jste změnu, máte ji mít, řekli si v Mad Doc Software a omezili počet herních epoch na pouhých pět (starověk, středověk, koloniální éra, současnost a budoucnost) a počet hratelných stran na tři. Především tento krok se dá chápat jen stěží, vzhledem k tomu, že právě rozmanitost jednotlivých národů patřila mezi hlavní taháky předchozích dílů. Zjednodušování ano, ale čeho je moc, toho je příliš. Nyní si lze zvolit jen z obecněji pojatých velkých stran, konkrétně z technicky vyspělého Západu, na pěchotu orientovaného Dálného Východu a silným jezdectvem disponujícího Středního Východu. Pouze třetí jmenovaná strana však nabízí trochu odlišnější herní zážitek, vyplývající mimo jiné z možnosti sbalit kteroukoliv z budov a přemístit ji okamžitě na jiné místo.

Real-time Civilizace potřetí a hůře

Po volbě strany se lze pustit do kampaně, označené honosně pojmem World Domination. Jak název napovídá, hlavním úkolem bude ovládnout se svoji civilizací zbytek světa, ovšem jak toho docílíte, už ponechali autoři zcela na vás. Příběhové kampaně z předchozích dílů tedy v EE III vystřídal freeformovitější postup podobný Empire at War, který střídá real-timové bitvy s taktickým plánováním dalšího postupu na mapě světa. Na rozdíl od zmiňovaných titulů však tvůrci třetího Empire Earth na příběh zcela rezignovali, což vnímám jako velké mínus, jelikož tím hráčům vzali jednu z důležitých motivací pro postup vpřed.

Ale zpět k taktické části – v ní je svět rozdělen na celou řadu provincií, z nichž každou reprezentují čtyři statistiky: vojenská, obchodní, imperiální a výzkumná moc. Každé provincii je třeba přidělit zaměření na jednu z těchto oblastí, aby vám poté mohla generovat bodíky do příslušné kolonky. Za vojenské a obchodní body lze totiž nakupovat další vojska, imperiální slouží třeba k najímaní špehů a výzkumné samozřejmě umožňují rozvoj nových technologií, stejně jako postup do dalšího věku.

Tohle všechno ještě funguje poměrně dobře, problém spočívá především v samotných bitvách, které se prakticky nijak neliší od obyčejného skirmishe. Jejich hlavní cíl je vždy stejný: zničit všechny nepřátele na mapě, nebo s nimi uzavřít spojenectví. Stereotypní náplň občas trochu oživí předem připravený subquest, jímž lze získat přízeň některého národa výměnou za nějakou protislužbu, ale i ta většinou nezahrnuje nic jiného, než obyčejnou likvidaci protivníka spojenou třeba s osvobozením důležitého vězně. Repetitivním bitvám se sice dá občas vyhnout stisknutím tlačítka Auto Resolve, pomocí nějž hra sama vygeneruje výsledek bitvy podle poměrů sil na bojišti, ale tuto funkci jde bohužel užít pouze při boji proti jinému národu (a ne při potyčkách s domorodými kmeny, kterých rovněž zažijete nespočet). Právě real-timové bitvy tak dělají z World Domination nudnou, někdy až otravnou záležitost, jelikož v nich strávíte ohromné množství času opakováním stále stejného cyklu: stavba základny – těžba materiálů – výcvik vojska – útok. Bitvy se kromě prostředí v zásadě vůbec ničím neliší, čímž bohužel tvůrci pohřbili jinak vcelku slušný potenciál tohoto režimu. Při vzpomínce na geniální design misí ve World in Conflict se člověk skoro až diví, že datum vydání těchto dvou titulů dělí jen pár měsíců, nikoliv pár let.

Skirmishový trenažér

Zkusme se nyní přenést přes tyto nedostatky a věnovat se podrobněji samotným herním mechanismům. I ty zažily značné zjednodušení, jež se nejcitelněji projevilo na přítomnosti pouhých třech surovin. Jde o materiály, které se získávají těžbou, a bohatství, jež generují karavany pendlující mezi městským centrem a trhem. Třetí, speciální surovinou jsou technologické body, které získávají vědci v městských centrech a slouží k přechodu do dalšího věku. Ty však využijete pouze při skirmishi, jelikož v kampaňovém módu probíhá postup do dalších epoch v taktickém režimu. Každá mapa je rozdělena na několik menších teritorií, které hráči postupně obsazují stavbou již zmiňovaných městských center. Teprve po ovládnutí území na něm lze rozjet těžbu a stavbu dalších budov, tudíž se rozhodně nevyplácí sedět na svém fleku a čekat na kroky protivníka.

Při potyčkách s nepřítelem se vyplácí disponovat armádou složenou z více druhů vojska, jelikož zde podobně jako v AoE III platí, že vztahy mezi jednotkami se řídí podle systému kámen-nůžky-papír. Jedno taktické pravidlo však platí jak ve skirmishi, tak i v multiplayeru více než všechny ostatní: snažte se postoupit do dalšího věku, jak nejrychleji to jde. Omezení počtu epoch na pouhých pět umožňuje rychlé dosažení nejmodernějších jednotek, proti nimž takoví rytíři opravdu mnoho šancí nemají. Kvůli tomu bohužel trochu klesá úloha prvních dvou-tří epoch, což je jeden ze dvou hlavních záporů skirmishových bitev. Tím druhým, o poznání závažnějším, je mizerná AI, která zjevně také prošla výrazným zjednodušením. Největší problém představuje velice špatný pathfinding, jenž nepotěší zejména při pokusech projít s větší armádou úzkými prostory. Počítač navíc není schopný rozumně zaútočit ani na vyšší obtížnosti, což je rovněž dost nepochopitelný krok zpět.

Tudy ne, pánové

Rozporuplná grafika jen odráží charakter celé hry. Komiksové pojetí vizuální stránky mi sedí více k fantasy titulům typu Warcraftu III, než k vážněji pojaté sérii EE. Na nižší a střední detaily navíc hra nevypadá příliš atraktivně, ovšem na plynulý chod s maximálním nastavením zase budete potřebovat stejně výkonný počítač jako na Crysis. Světlou výjimku představují efekty počasí, zahrnující pohyby stromů ve větru, bouři nebo sněhovou vánici. Zvuková stránka potěší vcelku kvalitní hudbou, ale zklame rádoby vtipnými hláškami jednotek, které začnou být postupem času velice otravné. Zkrátka – celý Empire Earth III je plný protikladů a výsledek působí nemastným, neslaným dojmem. Doufejme, že byl třetí díl pouze šlápnutí vedle a příště se vše opět vrátí do starých kolejí.