echochrome
„Zaklepej na dveře,“ vybízí nenápadný nápis a vy nemáte jinou možnost než to udělat. Na jídelníčku není žádná matrixovina, žádná modrá a červená piluka. Echochrome je fakticky bez barev, ale duhový přebal krabice ztělesňuje barevnou škálu pocitů, na nichž se budete klouzat…jen když sevřete prsty v pěst, a jak praví výzva, opatrně zaklepete na dveře a potichu vstoupíte. Jen pozor na rachot, abyste nevyrušili smyčcový kvartet, který si notuje komorní part s operní sírénou Rumiko Kitazono. Vstup do světa echochrome je plný obrovských dojmů, jako by to ani nebyla obyčejná hra. Škoda, že tak brzy splasknou, jako když si na pouti koupíte balónek a on po cestě domů neslyšně uchází, až z něj nakonec zbude jen chuchvalec tenké gumy na provázku.
Cílem života je smrt, kam směřuje echochrome?
Neúspěšné natočení kamery v momentě, kdy je panáček po vkročení na bílý puntík vymrštěn vzhůru, nebo po vstupu na černý puntík padá dolů pod sebe, znamená maximálně pád do hlubiny a následné zmrtvýchvstání na zhruba tom samém místě. Jakákoli výzva a motivace, pokud nepočítám touhu překonat danou úroveň, je tedy zaměřena na dosažení co nejlepšího času, protože v módu Atelier jsou stejně všechny úrovně přístupné hned od začátku. Ovšem takový přízemní a přísně světský motiv k rozevláté a skoro až éterické povaze hry vůbec nesedí. Postih hráče prostřednictvím stanoveného množství „životů“ by v tomto ohledu působil ještě více jako pěst na oko, ale na druhou stranu by echochrome přibližoval k statutu skutečné hry. Takto je echochrome spíše zážitek, stejně jako tomu bylo u PSN/PSP hry flOw, která ovšem svůj pravý cíl neskrývala a její hratelnost byla motorem zážitkového čerpadla.
Pravdivá iluze lživé skutečnosti
Nepřehlédnutelnou položkou ve výčtu problému je ovládání. Pohyb kamery, ačkoli si můžete nastavit inverzi do obou směrů, není zejména u PSN verze dostatečně citlivý a přesné natáčení úrovní je tak často zbytečně problémové. Platí to hlavně pro momenty, kdy potřebujete spojit dvě plochy a přes veškeré úsilí se nemůžete trefit, dokonce ani s pomocí „lícovacího“ tlačítka, které by mělo dvě přiblížené plochy spojit automaticky a funguje v jednom ze tří případů. Rozporuplná je také funkce „přemýšlecího“ tlačítka, které zastaví pohyb panáčků, aby si hráč mohl promyslet další krok. K čemu to je, když panáček nemůže zemřít a je do konce času uzavřen v karmickém kole věčné reinkarnace?
Nekonečná cesta hudby
Rozdíly mezi PSN a PSP verzemi echochrome jsou zanedbatelné. Ovládání funguje stejně, nabídka herních módů je rovněž identická. Odlišnosti nacházíme v rozdílném počtu úrovní a úvodní skladbě. Zatímco při klepání na dveře v PSN verzi vyhrává skladba Prime #2, na PSP to je Prime #3. Pro obě však platí, že obsahují zpěv už několikrát jmenované zpěvačky Rumiko Kitazono. Editor úrovní, s nímž můžete vytvářet nové kousky pro sebe i přátele jev obou verzích velmi přátelský a s jeho pomocí se dají vybudovat vizuálně naprosto úchvatné kreace. S hratelností je to už horší a rozhodně uděláte lépe, pokud se přidržíte jednoduššího designu. Méně je někdy více, pro vlastnoručně vyráběné úrovně v echochrome to platí dvojnásob.
Otázka bez existence
Herně je tedy echochrome do značné míry zklamání. Prvotní šok způsobený nesmírně zajímavým konceptem, který těží především z díla Oscara Reutersvärda a částečně z tvorby M. C. Eschera brzy pomine a kvůli nejasným pravidlům a špatně nasměrované motivaci, upadne po několika hodinách do stereotypu. V té době už však budete dávno okouzleni hudebním doprovodem, který společně se stylizací echochrome vytváří ideální prostředí ke sklizni neobyčejných zážitků. Odpověď na svoji otázku, jestli je echochrome vůbec hra, nebo co to vlastně je, jsem však stejně nenašel a zřejmě ani nenajdu. Technicky vzato echochrome hra je, ale pocitově rozhodně ne.
Verdikt
Echochrome shazuje poměrně brzy svoji herní masku, kterou pro opravdu vážné zájemce nechává pohozenou opodál, ale dále už své oběti hypnotizuje pouze přehršlí nálad vycházejících ze samotného zpracování.
