Eagle Flight

Řeknu vám to na rovinu – od virtuální reality jsem měl od počátku pramalá očekávání a moje dosavadní zkušenosti s touto technologií mě spíše utvrdily v tom, že jsme se zas jednou nechali zlákat do slepé uličky vývoje. Na rozdíl od mnohých jiných na mě příliš nepůsobí nabubřelá prohlášení, že právě VR je tím směrem, kterým se napříště bude hraní ubírat. Na druhou stranu, podobně jako bájný Ikaros nebo později Létající Čestmír, i já často snil o tom, že svou tělesnou schránu odpoutám od okovů zemské přitažlivosti a s ladností dravce se vznesu nad střechy a komíny, abych následně mohl pozorovat veškeré to hemžení pod sebou, majestátně krouže vůkol. (Je tu ještě někdo, kdo by se nechtěl dožít dne, kdy nad námi bude Pavel majesátně kroužit:)?, pozn. ed.) Právě proto jsem nemohl odmítnout lákání titulu Eagle Flight, který by mi, alespoň na oko, mohl poskytnout kýžený zážitek. Rovnou vám ale povím, že s tím Ikarem toho má společného víc, než by bylo zdrávo.

NA PTÁKY JSME KRÁTKÝ

Jednoho sychravého předvánočního večera jsem se uvelebil na svém kanapíčku, nasadil headset PlayStation VR a odhodlal se povolit tvůrcům z Ubisoftu, aby mě okouzlili svou vizí svobodného letu v křehkém, a přesto silném těle vládce oblohy, tedy orla bělohlavého. Dlouhé načítání mi umožnilo rychle si v hlavě zrekapitulovat vše, co o hře vím. A to hned dvakrát či třikrát, protože úvodní nahrávací čas skutečně nepatří k nejkratším. Eagle Flight je dílem studia Ubisoft Montreal, tedy zkušených autorů, kteří mají za sebou série Far Cry, Watch Dogs nebo třeba veleslavný Assassin’s Creed. Jejich hlavním cílem v případě simulátoru orla bylo nabídnout hráčům pohodlný a intuitivní zážitek, mnoho práce údajně věnovali tomu, aby se nebohému uživateli nedělalo ze hry nevolno. Po předchozí nepříliš příjemné zkušenosti s Robinson: The Journey jsem vzal zejména onu poslední informaci s povděkem. To se ale již přede mnou rozevřel výhled na postapokalyptickou Paříž a já valil oči poprvé.

Přestože mají samozřejmě hry ve VR jistá technická omezení, Eagle Flight je bez debat jednou z těch nejodpornějších.

Bohužel ne nadšením. To první, co vás při spuštění Eagle Flight praští do očí, je neskutečně hnusná grafika. Hra běží na enginu Unity, v prvních momentech ale budete mít pocit, že jste si místo VR headsetu nasadili přenosný stroj času a objevili jste se zpátky v éře PlayStation 2. Přestože mají samozřejmě hry ve VR jistá technická omezení, Eagle Flight je bez debat jednou z těch nejodpornějších. Ale hezky popořadě. Aby si vývojáři hry ušetřili práci s přílišným množství detailů živoucího města, jakým Paříž bezesporu je, přikročili k lišáckému rozhodnutí zasadit hru do světa, v němž je člověk již padesát let vyhynulým druhem. Díky tomu můžeme od prvních chvil sledovat, jak si příroda bere nazpět to, co jí předtím vyrval z lůna rozpuk urbanizace. Zeleň nekontrolovatelně bují, auta, vagony podzemky i jiné dopravní prostředky leží ladem a po městě se potulují zebry, medvědi a jiná havěť. Musím si ještě jednou rýpnout a říct, že ona zvířena vypadá, jako kdyby zrovna vypadla z laciné hry z přelomu tisíciletí. Prostředí na tom ale skutečně není o moc lépe, rozmazané krabicoidní budovy čas od času rozrazí známá pařížská památka, kochat se ale moc nebudete. Navíc vám půl obrazovky autoři upřou kvůli vpravdě debilnímu nápadu. Po celou dobu totiž budete mít ve výhledu svůj zobák a šošolku, nebo jak se to vlastně jmenuje. Nevím, koho tato stupidita napadla, nejsem studovaným ornitologem, ale s ohledem na to, že má orel oči po stranách hlavy, skutečně pochybuji, že si celý život čumí na špičku zobanu.

ŽIVOT ORLA NENÍ ŽÁDNÉ PEŘÍČKO

Až vás prvotní šok z podoby hry alespoň částečně opustí, začnete řešit ovládání. V tomto ohledu hra až na výjimky funguje veskrze dobře. Směr letu si vybíráte skutečně pouhým pohybem hlavou, pokud chcete ostře zatočit, stačí se naklonit k ramenu a orel docela hbitě manévruje. Přesto se ale hra neobejde bez ovladače. Na jeho triggerech můžete zvyšovat či snižovat svou rychlost, zároveň pak po stisku tlačítka můžete vyslat bojový pokřik, který nepřátelského ptáka změní v obláček peří. Jiné tlačítko vám zas umožní, jakkoli neuvěřitelně to zní, nahodit štíty. Zatím se nedivte, k boji se dostaneme až později.

Samotné volné létání po městě vás brzy přestane uspokojovat a začnete se shánět po tom, co vše hra nabízí. Můj zrak nejprve upoutala možnost prožít si životní cyklus dravce prakticky od vylíhnutí. Po spuštění této disciplíny jsem okamžitě poznal, že se vývojáři rozhodli přitlačit na pilu a do hry vetknout i emoce. Jímavý hlas jak z dokumentu National Geographic vykládá okamžitě zapomenutelné fráze, zatímco se nad vámi tyčí vaši ptačí rodiče a vedle vás se zrovna z vejce klube sourozenec. Bohužel, kvůli výše kritizované grafice autorům nevyšel záměr s roztomilým orlíkem a namísto toho se vedle vás zjeví zrůda, kterou jsem okamžitě chtěl vyhodit z hnízda, a upevnit si tak pozici jediného syna. To vám ale hra neumožní. Namísto toho se rychle rozjede kolotoč plnění úkolů, čímž se dostáváme k další obrovské bolesti Eagle Flightu. Paříž je rozdělena na několik částí, v každé budete muset absolvovat několik příběhových misí a následně se přesunout zase dál. Úkoly jsou různé, od průletu tunely metra na čas přes chytání ryb, které má zaujmout vaši budoucí družku, až ke sbírání peříček, rozesetých po městě, během něhož si vzpomenete na druhý Assassin’s Creed a napadne vás, jestli mají skutečně v Ubisoftu tak málo invence. Úkoly jsou skutečně neskutečně repetitivní a vlastně i hloupé, jenže ve mně celou dobu hlodala myšlenka, čím vlastně takového orla ve hře pověřit? Nakonec mi z toho vyšlo jediné – samotný nápad je prostě od počátku špatný, tedy alespoň v případě, že se podobná věc prodává za nemalý peníz.

OPAKOVÁNÍ JE MATKOU NUDY

Některé úkoly jsou navíc až zbytečně frustrující. Mám na mysli zejména již zmíněné průlety podzemními tunely, které jsem se naučil velmi rychle nenávidět. Zpočátku jsem se u nich docela dobře bavil, bohužel se právě u nich naplno projevila mizerná orlova odolnost. Stačí totiž jediný kontakt s pevným povrchem a z důstojného dravce je chomáč peří a vnitřností. Zčernalá obrazovka a lakonický nápis „You Crashed“ dá vzpomenou na jisté japonské RPG a celé martyrium se znovu opakuje. Neumíte si představit, jak vztekle jsem z hlavy strhával headset v momentech, kdy k cíli zbývaly pouhé okamžiky a můj ptačí avatar se přesto popáté rozplácl o kus čouhajícího kořenu. Není to ale jen záležitostí závodů, totéž vás může potkat při prolétávání obručemi nebo zápolení s ostatními ptáky. Hra prakticky nezná checkpointy, vždy se jede úplně od znova a jednotlivé disciplíny jsou tak akorát dlouhé, aby vás několikanásobné opakování dovedlo pěkně namíchnout. Soudný hráč si možná řekne, že si za chyby může sám, to je ovšem jen pramalou útěchou, když musíte posedmé letět tutéž trasu, kterou již máte bezchybně zmáknutou, až na to jediné místečko, kde je holt nutné krapet víc se přikrčit.

Bohužel nešla perverze vývojářů z Ubisoftu alespoň tak daleko, aby na vašeho orla namontovali podvěsné rotační kulomety.

Jak jsem již zmínil, hra obsahuje i akční prvek v podobě soubojů s dalším ptactvem. Nečekejte ale žádné brutální drásání pařáty a pocit skutečného vládce oblaků. Jde v podstatě o tradiční letecké dogfighty, bohužel nešla perverze vývojářů z Ubisoftu alespoň tak daleko, aby na vašeho orla namontovali podvěsné rotační kulomety. Místo toho si musíte vystačit s ječením, které má ale na nepřátele stejně zničující efekt. I zde se ovšem často nevyhnete vztekání, to třeba v okamžiku, kdy pronásledujete zlotřilou vránu, prolétáváte úzkou půdní nástavbou a ona vám hned za rohem připraví past, na kterou můžete reagovat jediným způsobem. Smrtí. Loading a jede se dál. Veškeré typy úkolů si pak můžete ještě mnohokrát zopakovat ve vedlejších misích, snažit se o co nejlepší skóre a eventuálně se umístit na vrcholu žebříčku. Na rovinu říkám, že pár pochybných chvilek slávy mi za to utrpení nestálo.

MNOHO ORLŮ - ZAJÍCOVA SMRT

Přítomnost žebříčků vás ale možná navede na myšlenku, že by Eagle Flight mohl obsahovat i multiplayerový režim. Je tomu skutečně tak a ve hře si můžete změřit ptá…ehm, tedy změřit síly s ostatními hráči. Multiplayer je poměrně zábavný, docela dobře funguje a je to jednoznačně ta nejlepší část hry. Jedná se o variaci na režim Capture the Flag, v němž spolu dvě trojice hráčů soupeří o zaječí mršinu, kterou následně musí dopravit do hnízda. Ještě nikdy jsem ve hře nebojoval o mrtvého zajíce, musím tedy vývojářům přiznat alespoň tento originální prvek. Navíc v multiplayeru zúročíte veškeré fígle, které jste se naučili během hraní základní hry. Využívání proudění vzduchu, vypočítávání dráhy vaší útočné sonické vlny a tak dále. Je to fajn zábava, bohužel tak na půl hodiny. I zde se totiž naplno projeví hlavní nešvar VR technologie, a sice určitá únavnost a nepohodlí, které jsou s ní neodlučitelně spjaty. Singleplayer absolvujete za necelé čtyři hodiny, i tak si ale nejspíš budete dávat poměrně časté přestávky. Možná je Eagle Flight prezentován jako titul pro příležitostné hráče, já si u něj ale opravdu neodpočinul.

i Zdroj: Hrej.cz

Nastal čas nad nešťastnou hrou vyřknout or(t)el. Jak jste z recenze asi pochopili, můj sen stát se na chvilku okřídleným predátorem se tak úplně nenaplnil. Eagle Flightu by slušela podstatně nižší cenovka a k zemi jej táhne především odpudivé technické zpracování, repetitivní úkoly a neskutečně mělká hratelnost. Pokud se zrovna o téhle hře říká, že jde o naprosto nezbytnou povinnost pro všechny majitele VR headsetů, potěš nás pánbů.