Reklama

Tohle je sakra divná série. Stojí sice na výborném základu původního Drivera, ale s každým dalším pokračováním je něco špatně: dvojka nevyšla na PC a možnost vylézt z auta byla úplně zbytečná. Třetí díl stál gaziliardu dolarů, rozpočet ale z větší míry polkla nabubřelá reklamní kampaň a gáže Michaela Madsena a Iggy Popa v dabingových rolích; kód zřejmě zůstal na starost cvičeným opicím. Zcela příšerné hry se pak k údivu herní obce prodalo něco miliónů kopií. Zpětně se marketingový šéf Atari nechává slyšet, že ano, opravdu šlo o rychlokvašku. Je to pokrytectví, práva už má v kapse Ubisoft. Čtyřka rezignuje na číslo a vystačí si s podtitulem Parallel Lines (rovnoběžky). Ale zase je divná! Na konzolích zanechala jen matnou stopu, počítačů se chytá až teď a budí rozpaky. Původního Drivera mám opravdu rád, vždycky jsem ho uznával jako hru mimo škatulku městských akcí, jako splněný sen každého, kdo nedá dopustit na Bullita, Blues Brothers, Gone In 60 Seconds (originál, proboha!), The Detroit Emeralds, Curtise Mayfielda a Bar-Kays. A nikdy jsem úplně nechápal, proč se ta pokračování snaží *někdo* napasovat do role, která v konkurenci Grand Theft Auto nemá šanci uspět.

Parallel Lines se tváří jako návrat ke kořenům, ostatně začátek kotví zpátky v sedmdesátkách a i když se v něm zlehka míjejí popkulturní kulisy (rok 1978 a pod intrem Bowieho Suffragette City? New York a nikde na doslech Television nebo Ramones?), atmosféru jedničky zčásti trefuje. Veterán originálu tak na moment propadá iluzi, že se probudil v ráji, doopravdy ale procitá někde trochu jinde, uprostřed dalšího maglajzu dobrých, horších a vyloženě příšerných nápadů. Jako hra Parallel Lines naštěstí funguje a nabízí hrst osvěžujících prvků, takže nemusíte lomit rukama, ani lámat hůl, ani se nějak ošklivě sebepoškozovat. Jenom ta obecná soudržnost pranic mění na faktu, že vidět tuhle značku váhavě přešlapovat na pozici za tříáčkovými tituly je... trápení. V případě aktuální konverze navíc body sráží fakt, že jde o konverzi nedůslednou, z povinnosti a bez snahy opravdu řešit rozdíly mezi platformami. Trhněte si, vážení! My chceme zpátky legendu, ne její stín.

Neighbourhood Threat

Ale budiž, jsme tu s příběhovou linkou ambiciózního floutka, co si nechá říkat TK (ovšem žádná podobnost s Tomášem Krajčou) a jediné, co na začátku umí, je tvářit se jako nezúčastněný blbec i za nepovolených rychlostí. Do Tannera má daleko už proto, že narozdíl od hrdiny prvního Drivera stojí od začátku na té špatné straně zákona. Parallel Lines ale obsahují jeden scénáristický trumf, kterým je razantní skok v čase, když vybouchne únos kolumbijského drogového bosse a TK si jde odsedět necelých třicet let do basy (trest zhruba odpovídá množství objektů, které do té chvíle stihnete divokou jízdou zničit). Hra se důsledně promění, pryč je funkový zeitgeist a nahrazuje ho současnost, TV on the Radio a Yeah Yeah Yeahs. Hrozí samozřejmě nebezpečí, že v tu chvíli odpadnou právě ortodoxní příznivci jedničky, ale bude to z jejich strany určitě chyba - když už s hrou vydržíte až do přítomnosti, máte o solidní zábavu až do konce postaráno.

Odplata se sice nejlépe podává chlazená, ale chladný se taky může říct "cool" a jsou momenty, kdy čtvrtý Driver cool je. TK za mřížemi nenašel Ježíše, jako se to daří spoustě delikventů, tudíž je mu i po třiceti letech stále cizí koncept odpouštění a milosrdenství. Vrací se mstít lidem zodpovědným za svoje uvěznění a v praxi to samozřejmě znamená další várku silničního běsnění a roztřískaných karosérií. Jízdní model padne jako ulitý, jen v určitých ohledech z něj až příliš trčí obava autorů, že hráčům přivodí další noční můry plné zasekávání se o cokoliv, jako to dokázala trojka. Chvílemi jsou tak Parallel Lines až příliš snadnou záležitostí a sebevražedné úprky zacpanými ulicemi ovládá víc náhoda, než skill. Na hře nejsou nejzajímavější mise, jako spíš nová možnost se o vybrané bouráky starat, možnost skákat mezi garážemi a tak vůbec si virtuální New York užívat způsobem, který by se v konkurenčním GTA vůbec neztratil (zvlášť ovládání střelby zpoza volantu zasluhuje palec nahoru). To jsou ty dobré nápady, není jich příliš, ale rozhodně potěší jejich bezproblémová implementace - poprvé v sérii nejsou novinky jenom přítěží.

Ukaž kosti

Přítěží bohužel zůstává technické zpracování, na jednu stranu sice pochopitelně limitované možnostmi původní platformy, ALE - copak ty lepší PS2 tituly z posledních let neprokazují vysokou míru stylizace, která překonává bariéry výpočetního výkonu? Nikdo po Driverovi samozřejmě nechce, aby vypadal jako Killer 7 (i když...), ale takhle je výsledek s výjimkou modelů aut opravdu nehezký. Udělat z města jako je New York jen fádní kulisu chce spoustu záporného talentu a toho mají v Reflections zjevně na rozdávání. Zklame i zcela strojové ozvučení, všechny ty předoucí motory a kvílející brzdy zní polovičatě a nedostávají snaze vyrobit filmovou hru.

Nám tak nezbývá, než si užívat vysokých rychlostí a zběsilých honiček uvnitř titulu, který sice dává zapomenout předchozí katastrofě jménem Driv3r, ale na jednoznačné výskání a noci prošustrované před monitorem to ještě pořád nestačí. Víte, co mi vlastně vadí úplně nejvíc? Čtyřka se nebere vážně. Kde originál sice kradl klišé z blaxploitation filmů, ale držel si výjimečně vážnou tvář, se Parallel Lines jen parodicky šklebí. A to sedí víc Rockstaru, než Reflections. Jezděte i nakupujte opatrně.

Verdikt

Už zase se dá Driver hrát, ale pořád má holomek kus cesty do svých někdejších kvalit. Zájem odvíjejte od zájmu bavit se jízdou s houkačkami v zádech a výbornou muzikou v podkresu.