Doom (2016) Recenze Doom

Doom

Jaromír Möwald

Jaromír Möwald

19. 5. 2016 07:38 88
Reklama

Když před 23 lety vyšel první Doom, byl to následovník odkazu hry Wolfenstein 3D, který se nakonec stal sám následovaným. Kopírovaným. Vykrádaným. Ale především natolik vlivným, aby ovlivnil celou jednu generaci her kráčejících v jeho šlépějích. To nejlepší, co lze o novém Doomu říci, je fakt, že má všechny předpoklady pro to, aby se historie opakovala. Tentokrát však v trochu jiném gardu. Podobně jako před dvěma lety nový Wolfenstein pomohl rozhýbat lehce stojaté vody počítačových stříleček, Doom působí jako pořádný placák, hozený doprostřed jezera. Zda se v jeho vlnách zachytí ještě někdo další je teď ve hvězdách, ale takhle čirou záležitost, která by doslova a do písmene naplňovala pojem „střílečka“ jsme tu dlouho neměli.

NEČEKANÝ ZAČÁTEK

Nový Doom je čirá energie. Jde o neuvěřitelně rychlou akci, zejména v porovnání se současnou FPS produkcí, a vymyká se všem zavedeným žánrovým poučkám. Příběh? V prvních pěti minutách vám je řečeno vše podstatné a pak už jen stačí tu a tam přidat novou zbraň. Nové nápady? K čemu, když ty staré fungují stále skvěle. Klišé? Jasně, jen je sem hrňte a sem tam na ně upozorněte, abychom věděli, že jsme celou dobu na stejné vlně. Pokud bychom měli o Doomu hovořit čistě pragmaticky, jedná se o řadu velkých i menších arén, v nichž se za vámi vždy zavřou dveře a dál jste vpuštěni až po vyčištění veškeré nepřátelské havěti. Realita je však daleko zábavnější. Díky umně řešenému systému checkpointů jsou jednotlivé části úrovně od sebe odděleny právě těmito potyčkami a příliš nevadí, pokud během některé z nich zemřete. To se stane většinou proto, že vás nepřátelé jednoduše převálcují, ale v takovém případě se s úsměvem rádi vrhnete do víru akce znovu. Je to zajímavý odklon od konkurence, mezi níž lze počítat například i série Call of Duty nebo Battlefield. Zatímco u nich je vaše smrt většinou zbytečnou (a často lacinou) frustrací, která vás vytrhne z koncentrace, zde si velmi rychle všimnete, že vám tím hra chce něco říct. Chce vám říct, že se jí nejprve musíte pořádně naučit, abyste v každém z těchto mnoha malých testů obstáli, a dává vám to najevo mimořádně lákavou formou.

Konečně někdo dokázal, že stejně frenetickou akci lze pohodlně ovládat i na gamepadu a cítit se u toho jako bůh války nestižený stigmatem o autoaimu.

Kombinace přímočaré střílečky ve stylu prvních dvou dílů a lehce atmosférického prozkoumávání marsovské základny z trojky (s viditelnou inspirací z nepříliš dobře přijímaného filmu) zde funguje nad očekávání dobře. Vzhledem k tomu, že prakticky ihned od vstupu do úrovně máte k dispozici celou její plochu, přemostěnou pouze několika dveřmi, k nimž potřebujete barevně adekvátní kartu, je na místě poznamenat, že její průzkum je autorský záměr. Pryč jsou laciné děsy, kdy vás při backtrackingu „překvapí“ skupinka pečlivě naskriptovaných monster. Stejně jako v prapůvodním originále vás čeká, v závislosti na vašem orientačním smyslu, několik výletů přes celou mapu, lemovaných pouze prázdnými chodbami. Samotné úrovně jsou přitom víceméně přímočaré a nadesignované tak, abyste v ideálním případě šli stále kupředu. Jestliže ale chcete vysbírat všechna tajná místa, je třeba se občas vracet, prozkoumávat a objevovat. Ne tak, že byste mačkali akční tlačítko u každé stěny, ale organicky, logicky, všímat si náznaků a pracovat s automapou.

RYCHLEJŠÍ NEŽ SMRT

Rychlost je zde klíčová veličina a kdo se nedovede tempu hry přizpůsobit, toho čeká pouze frustrace. I na konzolích vše běží v šedesáti snímcích a není to jenom proto, aby se nabažily vaše oči. Rychlému tempu je přizpůsobeno i to, jak často na vás vyskakují nová a další monstra, s nimiž je třeba se vypořádat. Vše je navíc umocněno démonickým metalem, který se rozezní na začátku souboje a vy si doslova přejete, aby se vám dařilo nepřátele odpravovat v rytmu, který do vás bije tak urputně, že jste z toho často na několik vteřin v úplném transu. Nikdy ale neztrácíte přehled, což je v jistém slova smyslu novinka, neboť konzolové verze se oprostily od všech kompromisů, které by vůči nim musely být v minulosti udělány. Konečně někdo dokázal, že stejně frenetickou akci lze pohodlně ovládat i na gamepadu a cítit se u toho jako bůh války nestižený stigmatem o autoaimu. Tempo si však můžete sami regulovat tím, že bude využívat takzvané glory kills. Pokud nepřítele dostatečně oslabíte (a nerozprsknete ho ihned na milion krvavých flákot), začne problikávat a vám se v tu chvíli odpočítává čas, do kdy k němu můžete přijít a zmáčknutím jediného tlačítka mu zasadit efektní ránu, po níž z něj vypadne o několik dílků energie navíc než při běžné smrti. Ano, blikání lze vypnout a ne, nejedná se o „konzoloidní ulehčení“. Vaše zdraví se, zejména na vyšší obtížnosti, dobije maximálně o pár bodů, což vám umožní věnovat pozornost dalšímu démonovi. Sbírání energie pomocí glory killů je tak nutnost, zábava a taky to prostě zatraceně dobře vypadá.

Vizuální stránka hry je skvostná a i když se z ní asi na zadek neposadíte, jedná se o pastvu pro oči. Chodby základny na Marsu mají ten správný démonický nádech, za každým rohem budete nacházet těla v nejrůznějším stádiu rozkladu a občasné výlety na povrch rudé planety, případně do hlubin pekla, vypadají přesně tak, jak mají. Všichni klasičtí nepřátelé pochopitelně slaví návrat, a ačkoliv se vám nemusí jejich inovovaná podoba v mnoha případech zamlouvat, vždy je zachována jejich podstata, tudíž zde bude záležet jen na vašich osobních preferencích. Povedly se rovněž zbraně – gró celé hry – kterých je zde dostatečný počet a překvapivě je máte k dispozici všechny přibližně od poloviny hry. Dostatečně si tak můžete užít kompletní zbrojní arzenál postupně vylepšovaný přes body, které si odemykáte za pouhé hraní hry. Do upgradování nemusíte investovat ani ono pověstné ň, ale vylepšování pušek je fajn, přičemž různé modifikace zbraní se povětšinou pohybují na škále mezi slovy „kosmetický“ a „funkční“ někde uprostřed. Nechybí zde dvouhlavňová brokovnice, rotační kulomet, raketomet nebo plazmová puška. Novinkou pak je standardní kulomet, laser na způsob odstřelovačky a zejména úplné překopání konceptu dvou superzbraní – motorové pily a ikonické BFG 9000. Obě dvě mají omezený počet nábojů, ale jejich dobití je poměrně časté. Inovace přichází z pohledu toho, jak je využíváte. Jedná se totiž o takzvané last resort zbraně, kdy vše ostatní selže, případně vám dojde munice, což není v novém Doomu nic neobvyklého. Přesně v tu chvíli vytáhnete na chvilku motorovou pilu a pořádně se do nepřátel zahryznete. Doslova.

OMÁČKA OKOLO

Součástí hry je vedle příběhového módu rovněž plnohodnotný multiplayer a editor úrovní. Nejprve k druhému jmenovanému. Snapmap režim, kdy jednotlivé mapy skládáte z jednotlivých prefabrikátů, funguje docela dobře, ale rozhodně nejde o natolik intuitivní režim, že by v něm dovedl vytvořit skvělou single/multiplayerovou mapu úplně každý. Budeme tak znovu odkázáni na to, co dovede s dostupnými prostředky stvořit vybraná skupina kreativních jedinců. Naštěstí jsou nástroje, které dala Bethesda k dispozici, dostatečně silné na to, aby se v nich dalo vytvořit něco skoro tak dobrého, jako nalezneme v kampani. První výtvory dokazují záblesky geniality a postupem času se určitě dočkáme něčeho grandiózního.

Zdráhal bych se nového Dooma doporučit jen kvůli multiplayeru.

Multiplayer je, alespoň dle mého dojmu, v novém Doomu odsunut tak trochu na vedlejší kolej. Ne proto, že by nebyl kvalitní. Určitě se najde dostatečný počet hráčů, který bude tvořit zdejší komunitu a jistě v něm leckdo najde tolik zalíbení, aby mu věnoval desítky, ne-li stovky hodin. Jenom je znát, že vedle klasického Team Deathmatch režimu jsou zde všechny módy tak trochu navíc a hráči většinou stejně sklouznou k přímočarému zabíjení, namísto toho, aby plnili dané úkoly. Velmi zde chybí nějaký režim, v němž by se všechny zbraně nacházely na zemi jako sbíratelné předměty. Trochu se tomu blíží Clan Arena, ovšem pouze tím, že zcela eliminuje všechny bonusy a soustředí se pouze na skill. Jinak si před každým zápasem můžete změnit loadout, navolit zbraně, pasivní i aktivní bonusy a démona, do nějž se převtělíte po sebrání runy, která se nachází v náhodný čas na náhodném místě na mapě. Je to zábava, leckdy dokonce velká a velmi tomu přispívá již zmíněné vysoké tempo v kombinaci se zábavnými zbraněmi, na což na konzolích nejsme zvyklí takřka vůbec. Jen bych se zdráhal nového Dooma doporučit jen kvůli multiplayeru.

Doom
i Zdroj: Hrej.cz

Je jasné, že autoři měli velmi jasnou představu o tom, co má Doom v roce 2016 být a jak má vypadat, aby se mu noví hráči nesmáli a pamětníci nad ním neohrnovali nos. Povedlo se. Stejně jako nový Wolfenstein, i Doom je příklad hodný následování. Není to ta nejlepší hra, kterou jste kdy hráli a dech ji dojde zhruba v době, kdy jsou závěrečné titulky takřka na dohled. Má své nezaměnitelné kouzlo, které ve vás bude rezonovat ještě dlouho poté, co ji pokoříte na jednu z mnoha obtížností, přičemž ideální kombinací mezi výzvou a zážitkem se ukázala být Ultra Violence. A to je fakt, který by člověk od hry, která navazuje na více než dvacet let starou legendu a prožila si neuvěřitelně pohnutý vývoj, skutečně nečekal.

Doom (2016)
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4
Nintendo Switch Switch

Verdikt

Převedení klasiky do podoby, která v roce 2016 nejen obstojí, ale dovede inspirovat k tomu, že se může jednat o příklad, hodný následování. Mohli jsme snad od nového Doomu čekat víc?

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama