DmC: Devil May Cry Recenze DmC: Devil May Cry

DmC: Devil May Cry

Vojtěch Matěna

Vojtěch Matěna

22. 1. 2013 23:25
Reklama

Skoro to vypadá, jakoby si herní průmysl začal libovat v rozporuplně přijímaných restartech populárních značek a jejich sérií. Jakmile totiž začne na poslední díl některé z nich usedat prach, panuje nezměrné úsilí reinkarnovat značku tím způsobem, že se ohlédne do minulosti k prvním stopám úspěchu, na něž míní navázat notně upraveným a pro masu přijatelnějším přepracováním. Ten samý osud potkává i sérii Devil May Cry, která se po těch pěti letech sice nevrací s touhou maximálně se zavděčit věrným fanouškům, avšak na druhou stranu předvádí v rámci zábavy zcela bezpochyby nadprůměrný výkon, z něhož vyzařuje poctivost, sebejistota a pevná vůle. Restart značky se v tomto případě pozitivně projevuje především v dospělejším podání, a to navzdory tomu, že se Dante prakticky vrací do období mentálního dozrávání.

Dante, syn Spardův

Už to není ten bělovlasý hrdina, jak si ho všichni pamatujeme – účes si poevropštil, zvolil o něco ležérnější styl oblékání a alespoň ze začátku se vyznačuje arogantním přístupem ke všemu a ke všem, čímž zrovna nevolá po nadšených reakcích ze strany natěšených hráčů. Naštěstí mu ale období nepříliš sympatické formy vystupování, v níž si jako puberťák užívá života a zároveň se vyhýbá jakékoliv zodpovědnosti, končí ve chvíli, kdy se shledává se svým bratrem Virgilem, který ho připojí k organizaci The Order zaměřené na boj proti démonům. Dante se od něj rovněž dovídá o svém uvězněném otci Spardovi a zavražděné matce Evě, o jejichž existenci neměl z důvodu vymazání paměti ani páru. Právě pomsta za rodiče svede bratry na společnou cestu proti Mundusovi, který si v těchto činech ušpinil prsty coby hlavní strůjce zla a hybatel médií, přes které prakticky obrací svět vzhůru nohama.

Dante si taktéž konečně vysvětluje své nadpřirozené schopnosti, k nimž přišel díky spojení svých rodičů (démona a anděla), následkem čehož se z něho stala unikátní rasa známá jako nephelim. Jinými slovy, je předurčen k tomu, aby vůbec mohl Munduse porazit. Jak symbolické…

Krom těchto stěžejních postav zde ještě vystupuje hrdinka Kat, která Danteho často doprovází, ale samotných bojů už se zpravidla neúčastní, což je vzhledem k individualistické povaze Danteho vskutku rozumné rozhodnutí. Přesto pro něj zůstává klíčovou osobou z hlediska její schopnosti jako média, která jí umožňuje kdykoliv otevřít a vstoupit do Limba, paralelního světa zmítaného démony a vyšší mocí, v němž po většinu času také probíhají samotné souboje.

Schizofrenní svět

Hra tedy neustále střídá dvě roviny působení – reálný a mystický svět, které se v jistém slova smyslu dokonce prolínají, tudíž nelze vyvrátit skutečnost jedné ani té druhé. Vše závisí především na tom, jaké „brýle“ máte právě nasazené. K optické změně prostředí dochází v pevně daných momentech, čili nelze nic z toho ovlivnit a tvůrci tak díky tomu disponují možností ovládat základní rytmus hry. Od začátku si můžeme všímat toho, jak se z nenápadné akce postupem času vyklube promyšlená a herním obsahem napěchovaná záležitost, čehož si lez nejlépe všímat v progresivním rozvoji Danteho a jeho soubojových dispozic. Zatímco při prvních krůčcích si vystačíte s pár pohyby, se silnějšími protivníky množství útoků pozvolna přibývá, až se kombinace tlačítek na ovladači téměř kompletně zaplní.

Tato metodika učení vede k tomu, abyste se jednak ve hře neztratili a jednak zaručuje stálý přísun nových prvků. Skvělé na tom je, že se nevyčerpá hned, díky čemuž nepůsobí tato forma sebezdokonalování nijak složitě či násilně, ba naopak chytře, rozvážně a velice prakticky. V Dantově vybavení nechybí ostří proslulého Rebellionu, ani dvě pistole Ebony a Ivory, avšak zásadní nadstandard pocítíme již brzy. Po chvilce hraní se totiž Rebellion dokáže pomocí dvou zadních triggerů na ovladači přeměnit buďto v démonickou nebo naopak andělskou zbraň. Tyto rozdílové parametry jsou přitom klíčové, neboť někteří nepřátelé jsou určitému druhu zbraně imunní. Rozpoznávacím rysem pro tyto situace jsou červená a modrá znázornění – díky tomuto vychytralému barevnému schématu následně využíváte příslušné kombinace útoků tak, aby byly efektivní.

S likvidací protivníků máte možnost také získat spoustu nových komb či vylepšovat zbraně zužitkováním zkušenostních bodů, což má na dění ve hře zcela určitě zásadní dopad. Vzdorovat totiž musíte variabilním typům nepřátel útočícím jak ze země, tak ze vzduchu, a proto se případné všestrannosti hlavního hrdiny náležitě cení. Ovládání jako takové je přitom nastavené s nebývalým citem a intuitivně pasuje do konceptu hack and slash akce.

Skvostná prezentace

Souboje působí po všech stránkách naprosto famózně a splňují přesně to, co bychom očekávali. Svižné tempo, atraktivní vizuální podoba a lehkost, v níž se bitvy nesou. Díky těmto pilířům vzniká dojem vskutku přirozené akce, ke které okamžitě přilnete a bude vás nesmírně bavit používané útoky měnit a propojovat. Nejen z důvodu, že za rozmanitost v boji vás hra spravedlivě odměňuje, ale také z důvodu neskutečně uspokojivého pestrého zážitku, za nímž stojí zejména fenomenální prezentace. Jestli je totiž nový Devil May Cry něčím výjimečný, tak je to právě smysl pro kreativní ztvárnění. Tím se znovu vracíme k podchycení světu Limba, v němž se autoři nebojí obrátit fyzikálního zákony třeba vzhůru nohama. Vytvářejí tak naprostý unikát, do nějž vytěsňují vlastní ideu tak, aby prostředí působilo co možná nejzajímavěji. Efektní přechod z reálných kulis do démonických jsou pak absolutní třešničkou na dortu.

Devil May Cry skvěle kombinuje samotné souboje s pasážemi, které nepřetékají akcí samotnou, ale přinejmenším vás zaměstnají. Cestu vpřed si totiž leckdy pomocí svých multifunkčních zbraní musíte vytvářet sami, to když si přitáhnete třeba kus desky, abyste na ni doskočili. Vysoce tvárné prostředí si skutečně žije svým vlastním životem a jako bonus ještě vytváří svou zdánlivou rozlehlostí optickou iluzi, díky níž ani nemáte pocit, že by vás hra směřovala lineárně vpřed koridorem. Tomu se říká zabít dvě mouchy jednou ranou.

Nemáme ten pocit, že by se nový Devil May Cry měl zařadit po bok nevydařených restartů značek (přestože mírné pochybnosti ze strany fanoušků přijít můžou), protože jestliže vnímáte hru jako nový začátek, tedy tak jak to vidí i autoři, dáte nám za pravdu, že téhle akci nechybí základní ingredience k tomu, aby se stala aktuální peckou.

DmC: Devil May Cry
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
Xbox Xbox 360

Verdikt

Precizní a vyspělá akce, která se nejen velice příjemně hraje, ale díky kvalitě prezentace zaručuje skutečně mimořádný zážitek. Dante přeci jen nezklamal!

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama