Divinity 2: Ego Draconis Recenze Divinity II: Ego Draconis

Divinity II: Ego Draconis

Ondřej Švára

Ondřej Švára

27. 11. 2009 23:00 13
Reklama

Někteří lidé ho snad i viděli. Draka. Prý byl velký jak dům. Někdo se tomu směje, jiný za sebou radši zabouchne dveře… Ocitám se v Broken Walley, útočišti hrstky vesničanů ze světa Rivellonu, kterým po apokalyptické válce Černého kruhu s Divineho paladiny čtu v očích rezignaci na budoucnost. Přišel jsem do země, kde se to dříve hemžilo hrdiny, ale místo nich se teď na horizontu prohánějí skřeti a jiná nelidská chamraď. A mám tušení, že bude hůř.

Vstříc osudu

Stále častěji do Broken Walley přicházejí zvláštní návštěvníci, jako jsem zrovna já – drakobijci. Ano, jsem drakobijec. Netuším však, jak dlouho jím ještě budu. Možná mi osud přichystal úplně jiné poslání, možná jako drakobijec nebudu vůbec potřebný. Pro řadu lidí jím ale zůstanu bez ohledu na to, co se dřív nebo později se mnou stane. Jsem v šoku. Lidi z Rivellonu po všech těch válkách a přehnaných povídačkách o zradě a nenávisti vůbec netuší, že jejich největší nepřítel nyní nemává křídly a neplive oheň, ale naopak na sebe bere lidskou podobu.

Hrozbou světa je teď Damian, Damian Prokletý, nevlastní a nepovedený syn bájného Divineho. Pryč jsou doby, kdy chrabrý Divine proháněl pěšáky z Černého kruhu. Po jeho smrti už nemají slušní lidé zastání. Zbyl jen ďábelský Kruh a Damian. Damian Zhrzený. Démonicky teď kráčí po Rivellonu a připravuje se na totální nadvládu nad zemí. Vesničané v Broken Walley vědí prd. To já si nesu břímě předem nalinkovaného osudu a také snahu se mu postavit. Čeká mě dobrodružství s několika zvraty a v duchu mě bude doprovázet bytost, kterou předem všichni zavrhli. Zvednu hozený dračí dráp?

V krásné zemi na život a na smrt

Tak tedy jdu a nestačím se divit. Rivellon jako by ve svých hlavách společně načrtli otcové několika starších slavných děl. Živočišnou architekturu vojenských dimenzí snad Černému kruhu pomáhaly navrhovat starcraftští Zergové, Sentinel Island by zas jistě připomněl domov Nerevarinovi z Morrowindu a v rozkvetlém Broken Walley by si s chutí zdřímnul Zaklínač. A vyvýšené Orobas Fjords? Císařská obora pro oblivionské kamzíky! Každá z hlavních lokací Rivellonu si nese ducha jiného díla a dává dohromady různorodý, ale harmonický celek. A pozor ať se v něm neztratíte, šipka všudybylka vás tu za nos nepovede.

Na vstřebávání okolí jsem ale neměl v Rivellonu čas. Je to neuvěřitelně drsný svět, který vyžadoval sílu ososbnosti. Bojovníka? Mága? Ostrostřelece? Ego Draconis mi hned na začátku své cesty vstříc osudu zbořilo zažité zvyklosti z klasických dobrodružství. Na výběru povolání zde totiž skoro nezáleželo a speciální vlastnosti (přibližně padesátka!) typické pro různé typy avatarů jsem si mohl osvojovat dle libosti. Nejenže jsem coby v jádru drakobijec dokázal číst živým bytostem myšlenky (a profitovat z toho jak materiálně tak duchovně), ale třeba jako válečník jsem se klidně mohl zdokonalovat v házení fireballů, nebo samoléčení, což obvykle náleží mágům, mohl jsem se také naučit střílet otrávené šípy, což normálně umí jen lučištníci a utajena mi nebyla ani speciální schopnost kleriků: vyvolávání přátelských bestií, které mi byly platné v boji.

Bez nich bych se opravdu neobešel, kdo totiž tvrdí, že v Rivellonu nikdy netrpěl, ten trpí dodnes. Často jsem podezíral Damiana, že se velice dobře baví na můj účet, když vstříc mým rozklepaným kolenům posílá až neférově silné hordy nepřátel. Ano hordy. Jinak než ve skupinách zdejší agresivní stvoření od goblinů po kapitány kruhu ani oprerovat nedokázaly. Šiky protivníků jako by snad stavěl zkušených hráč realtimových strategií. Válečníci z první linie mívali krytá záda od ostrostřelců a všechny zezadu svými kouzly léčili zranitelní kouzelníci. V pozdějších fázích dobrodružství (zhruba od oblasti Orobas Fjords) už mi dokázala každá takto sehraná skupina děsivě zatápět. Ke všemu jsem se musel smířit s tím, že Damian zřejmě v Rivellonu zavedl povinné kurzy magie a okatě tak posilnil úlohu dalekonosného útoku na úkor klasického boje meč na meč. Střety s více „metači magie“ mě proto přiváděly až k šílenství, instinktivně jsem se sice v záplavě ohnivých kulí a smrtonosných šípů chtěl vždycky nejprve zbavit střelců a až poté slabších warriorů, ale zejména souboje s dílčími bossy (chráněnými tlupami bestií s rukama, co se nemýlí) byly šokující, až kruté. Hanba! Hanba ti Damiane!

Velká proměna

Nebudu vám prozrazovat proč, ale přibližně v polovině dobrodružství se mi stalo něco divného. Ne, nezhrubnul mi hlas, ani se mi neobjevila srst tam, kde dříve nerostla. Dostal jsem vlastní bydlení. Co bydlení – obrovskou věž včetně vlastních lokajů. Je to tak. Někdo mi hrál, někdo tančil, důležitější lidi jsem začal posílat na sběr bylinek či drahých kovů a jako Rudolf II jsem často trávil čas laboratořích a dílnách, kde jsem své zdroje a poznatky přetvářel s chytrými lidmi v lepší zbraně, účinější lektvary a také neustále modernizovaného osobního bojového mazlíčka!

Hlavně jsem se ale ve věži poprvé naučil proměňovat v draka. Ta chvíle mi změnila život. Ta chvíle zesměšnila Oblivion s koněm, coby dopravním prostředkem. Já a drak! Najednou jsme byli jedna duše ve dvou tělech. Propojeně jsme sbírali zkušenosti a levelovali bez ohledu na to, zda jsem zrovna běžel nebo letěl. Obrazné hlášení „vlétnout na něco“ dostalo v Ego Draconis zcela konkrétní význam. Kam jsem se nemohl vyškrábat, tam jsem vyletěl, kde nešlo ničit válečnou mašinérii mečem, tam jsem z huby spustil pekelnou salvu. V podobě šupináče jsem si opravdu lebedil. Ta lehkost manévrování, ta zničující vzdušná síla na vysokém levelu! Jen na pozemské červy jsem coby drak nemohl útočit, asi by to byla příliš snadná jízda. Škoda.

Trochu té jalovosti

V těle draka jsem měl Rivellon u drápů, ale jen jako pěšák jsem si mohl všimnout, jak takový na pohled krásný, rozmanitý a drsný svět vlastně funguje a kdo v něm kromě nestvůr žije. Vystřízlivěl jsem! Dobrodružný herní svět bez uvěřitelného života jeho obyvatel je jako guláš bez knedlí a Larian Studios se v tomto ohledu nepředvedli jako kdovíjací kuchaři.

Charaktery v Rivellonu postrádaly špetku věrohodné všednosti a dost často jsem měl pocit, že postavičky žijí svůj nudný život jenom proto, aby mi mohly zadat primitivní quest „dones-dostaneš“ a pak pomyslně zmizet ze scény. Ačkoliv příběhová linka samotná mi imponovala, některé příběhové postavy se mi nezdály vůbec věrohodné. Už jen to, že z dálky byly vidět, jak nehnutě stojí a čekají, až si za nimi konečně přijdu na kus řeči! Kdyby si třeba kovář Wessen kuchtil v kotlíku polévku a pak mi zamával na srozuměnou, že už mě čeká, tak by celé setkání působilo daleko přirozeněji, než když celou dobu jen tupě zírá. Každodenost životního cyklu NPCček v Ego Draconis mi vůbec připadalo povrchní. Že dvě drbny v Broken Walley celý život věší na zahradě prádlo, jsem nevěřil už od prvního pohledu, stejně jako tomu, že obyvatelé Rivellonu nechodí spát. Lidé z drsnějších končin se občas chovali ještě divněji, jako by jim snad chyběla půlka mozku. No řekněte, je normální, když naštvaná Zrůda probíhá davem neozbrojených postav, které ani nehnou brvou? A vůbec, připadá vám normální krást cokoliv od bochníku chleba až po zlaté šperky beztrestně přímo před zraky jejich majitele?

Zanotovat si a skončit

Když lidem začala haprovat hlava, dokonale mě uklidnilo souznění s rivellonskou hudbou. Vím, že série Divinity hrála dobrodruhům vždycky pěkně do noty a proto se ani nedivím, jak skvělé tóny jsem slyšel při své nové misi. Až nyní je patrné, jak nevýrazný hudební podklad měl třeba kolega z Risenu. Volám bravo a pomalu se s vámi loučím!

Nad hrobem legendárního Divineho se začal psát osud prokletého Damiana a nad koncem této recenze se vy rozhodněte, zda chcete pokračování ságy pod značkou Divinity hrát. My vám to můžeme jen doporučit. Ačkoliv životní mechanismy v jinak dobře navrženém světě Rivellonu trochu skřípají a ačkoliv je Ego Draconis místy více frustrující, než zábavné, celkově se bez ohledu na výše zmíněné šmouhy jendá o výborné akčněji pojaté RPG starého střihu. Změnila se vlastně jen forma, dobře hratelný obsah zůstal. A to je dobře. Staré Divine Divinity by si ostudu nezaloužilo.

Divinity 2: Ego Draconis
Windows PC
Xbox Xbox 360

Verdikt

Divinity II: Ego Draconis boduje díky dvěma zcela odlišným zážitkům v jednom balení. Od dob Drakanu nebylo řádění s šupinatou bestií tak zábavné a ani putování po svých nemá výraznějších trhlin. Dobrý příběh, skvělá hudba, pohledný svět, věž. Máme tu důstojného konkurenta pro Risen.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama