Dexter: The Game

Psychotický sériový vrah narušený od útlého dětství, který necítí žádné emoce a pod místem dokonalého útočiště si představí osamocenou chatu uprostřed bažin. Na druhou stranu starostlivý, sympatický chlapík pracující u metropolitní policie v Miami coby krevní analytik. Dexter Morgan, prosím, seznamte se. Natolik osobitý hrdina totiž padne herní scéně jako ulitý, což dává důvod, proč se s ním nesetkávat jenom v populárním americkém seriálu natočeném podle knižního románu Jeffa Lindsaye. Ale stejně jako Dexter pod maskou ukrývá temného pasažéra, může být i pravý záměr vývojářů spíše reklamního typu, nežli z pohledu hráče o mnoho zajímavější využití celkového potenciálu předlohy. Na jakou stranu se tedy v tomto případě převážila miska vah?

Bez emocí, ale s nabroušeným nožem

„Nejsem ani člověk, ani netvor. Jsem něco úplně nového. S vlastním souborem pravidel. Jsem Dexter. Baf!“

Ačkoli se to na první pohled může zdát, náš hlavní hrdina svým způsobem nepatří mezi zločince. Opakuji, „svým způsobem“! K ukojení jeho nezvratné touhy mu dopomohl jeho nevlastní otec Harry tak, aby nejenže na zabíjení nedoplatil vězením, ale prokázal světu zároveň službu. Sepsal kodex se souborem pravidel, v němž se krom bezpečných usmrcovacích praktik píše i o obětech, jimiž nesmí být nikdo jiný, než zločinci pobíhající neprávem mimo vězení. A právě ti se Dexterovi dostávají na stůl obalení lepicí páskou a právě tam dojde k vyrovnání se spravedlností.

Kdo je obeznámen s příběhem seriálu, určitě nebude tápat ani zde, neboť hra přesně kopíruje zápletky úvodní série. Zatímco Dexter za hluboké noci zbavuje života muže jménem Mike Donovan zodpovědného za vraždu třech dětí, miamská policie otevírá záhadný případ vraha prostitutek. Dexter najednou musí čelit spoustě otazníků, jak se vypořádat s případem, naplňovat svoji osobní potřebu a přitom zvládat milostný vztah s jeho přítelkyní Ritou.

Nuže dobrá, hra zanechala příběh věrný předloze, proč ne. Nyní se však dostáváme k zodpovězení klíčové otázky, zda se od základu počítalo s kvalitou namísto umělé taškařice určené zejména pro zviditelnění. Odpověď se nachází někde uprostřed. Produkční kvality nejsou zdaleka tak vysoké, jak by se slušelo a patřilo, nicméně stále můžeme mluvit o naplnění alespoň části potenciálu, což ocení zejména fanoušci. Bohužel však nikdo jiný!

Skrytá pravda!

„Řešení problému mi nikdy moc nešlo. Ne bez nože a několika rolí plastické fólie.“

Možností jak podat brilantní příběh sériového vraha bylo několik, avšak autoři v odbyté formě podali bezesporu jednu z nejhorších. Vydali se totiž po lineární jednoduché lince, z níž nelze jakýmkoli způsobem vykolejit a vše proto působí až moc vzorně a uhlazeně, jako by byl Dexter bezchybný, což není. S tím se pak vytrácí i potřebné napětí a zvědavost, a proto celkový zájem rychle uvadá. Hra vás pouze tahá na špagátu po jednotlivých štacích a neskrývá žádná větší tajemství. Stejně tak kvantum rozhovorů, kterým v některých fázích nelze upřít šmrnc a dávku humoru, ale opět se točí v nastavených smyčkách, kde pravidelný výběr ze tří slovních reakcí představuje pouze iluzi, že by rozhovor mohl v jiném případě končit jinak.

Přílišná omezenost se dere do popředí snad všude, ať už máme na mysli stupidně uzavřené prostředí či aktivitu jako takovou. Proměnit přitom všelijaké interakce v zábavu není vůbec složité, alespoň tedy z očí těchto autorů. Do na první pohled prázdných míst totiž nasázeli spoustu miniher, spokojeně si zapálili doutník a žili v představě, že mají hotovo. Ano, na jednotlivé minihry v zásadě nelze házet špínu a do laboratorní části se vskutku hodí, jenomže... Nemůžeme si pomoci, ale hra jako taková vytváří dojem nemastného neslaného celku, hlavně pro nerozumné nastavení priorit. Kde má být víc, není nic, a kde se přidává, tam zbytečně.

Znáte mě? Tak to nejspíš ležíte na stole

„Vždycky se mi nejlépe pracovalo ve stínu, a tak tam také musím zůstat.“

Je to zkrátka Dexterův život, což je důvodem, proč hra nepatří na úplné dno řeznického zálivu. Zalíbení v tom psychotickém sympaťákovi naleznete ihned, a proto velmi prospívá, že ve hře nalezneme také originální dabing postavy. A když se přidá i precizní původní hudba, o jakous takous atmosféru je rázem postaráno. Jinak ale technické zpracování značně zaostává, grafika si nezadá ani s o tři roky starším standardem. Obzvláště odpudivě vypadají obličeje hlavních představitelů příběhu, za které by si jejich grafik zasloužil ležet na Dexterově stole. Krom grafických nedodělků se setkáme i s výraznějšími chybami, kdy se například neobjeví tlačítko k interakci a musíte nepochopitelně přistoupit k danému objektu znovu. V některých případech vás také může hraní překvapit větší shovívavostí nad plněním úkolů, než by bylo zdrávo.

Ačkoli bychom po dlouhé době rádi mluvili o skvělé adaptaci založené na stříbrném plátně, Dexter The Game si za své kvality takové uznání nezaslouží. Nejedná se vyloženě o skandál, ale triviálnost a všudypřítomná odbytost jako celku zvedne ze sedadel snad jen oddané fanoušky seriálu, protože si budou moci na vlastní kůži projít jednotlivé části Dexterova života. Budou nadšeni, že se podívají do jeho bytu, vyzvednou zprávy, pak se podívají do práce, kde si popovídají s Debrou a úchylným Masukou a nakonec navštíví Ritu. S šibalským úsměvem na tváři následně okusí vraždící praktiky se vším všudy – od získávání důkazů ilegální prohlídkou domu, připravení místnosti až po část, kdy oběť bezvýznamně křičí o pomoc. Pro fanoušky ano, ale běžný hráč nenalezne pochopení.