Devil May Cry 4 Recenze Devil May Cry 4

Devil May Cry 4

Farid

Farid

10. 2. 2008 23:42 7
Reklama

Je snadné kritizovat Devil May Cry 4 pro všechno to, čím není. Není "next-genovou" revolucí, kterou možná někdo z nás očekával. Capcom má dobrou tradici odvážných přerodů, pro které je fanoušky obdivován a kritiky vynášen do nebes. Ale Devil May Cry 4 není Resident Evilem 4 této série. Hraje na jistotu, šetří energii a peníze. Avšak i tato setrvačnost má svoje kompromitující výjimky. Z hlediska dlouholetého příznivce může být zklamáním, že DMC 4 není příběhem Danta, ústřední role patří naivnímu, frackovitě uhlazenému Nerovi. Na první pohled klon s modrým pláštěm, ve skutečnosti velice odlišná postava co do pocitu i způsobu hry. Pojďme se ale vyhnout nefér výtkam toho čím hra není a chválit jí (případně tak trochu kritizovat) za to, čím je.

Dva kohouti

Nero a Dante se střetnou hned v úvodní scéně - je to tutorial epických proporcí obsahující bojovou choreografii, ze které by se klidně mohl inspirovat i hollywoodský velkofilm. Každý fanoušek bude v tuto chvíli zřejmě závidět počítači a zatouží být na druhé straně, s Dantem. Obrňte se trpělivostí, ten čas příjde. Teď je třeba proniknout do Neronova stylu. A naučít se ho mít rád. Až se tak stane, zhruba hodinu dvě po začátku, až se smíříte s absencí možnosti přepínat mezi čtyřmi bojovými styly (jako v DMC3), až akceptujete, že mlíčňák má jenom jednu bouchačku (pravda se dvěma hlavněmi) a až se naučíte opravdu účinně využívat jeho magickou ruku, stane se Nero jedničkou mezi third person bojovými postavami, přinejmenším na PS3. Oproti kakofonii Ninja Gaiden Sigma je tohle kvalitní popmusic, oproti nejistým inovacím Heavenly Sword je tohle oldskoolová jistota prověřené kvality.

Magická, ďábelská ruka Devil Bringer je opravdu cenným přídavkem, který činí z Nera svébytnou a zajímavou postavu. Zvyknete si na ní, a začnete jejích schopností tak často využívat (skoro bych řekl zneužívat), že až dojde na Dantovy tvrďácké úrovně daleko za polovinou hry, budete si připadat jako... bezruký. Devil Bringer může zaměřeného nepřítele lapit na dálku a, v závislosti na jeho velikosti, jej buď přitáhnout k Neronovi nebo Nera k němu. Malou havěť snadno rozmlátíte o podlahu (účinnější a rychlejší než švihání mečem), k té velké se bleskově přiblížíte a seknete - ideálně zezadu - dřív, než stačí reagovat. Devil Bringer technika je ovšem nepostradatelná v soubojích s mohutnými bossy, které tak můžete v rychlém tempu špikovat z intimní blízkosti. Vzhledem k jejich tuhým kořinkům se to vážně hodí.

Červená královna

Vedle Devil Bringera jsou ostatní Neronovy zbraně a techniky přísně v tradici DMC. Upgradovat (nákupem za měnu zvanou "Hrdé duše") lze střelbu i stylové švihání mečem Red Queen, stejně jako základní schopnosti postavy. Od určitého bodu navíc máte k dispozici zuřivý, magický režim Yamato, Neronovu obdobu Devil Triggeru (časově omezený, ultra zabijácký běs). Jako pozitivum musím zmínit fakt, že veškeré drahocenné upgrady lze bez finanční sankce prodat. Je to jako když bez udání důvodu vrátíte pohovku do Ikey. Já jsem například zjistil, že mi vůbec nevyhovuje upgrade Red Queenu, který způsoboval jakési sklouznutí hrdiny. Mohl jsem tak předchozí rozhodnutí vrátit a duše vrazit do něčeho jiného.

Dalším pozitivem je nastavení obtížnosti. Pokud zvolíte tu začátečnickou, dostanete opravdu jednoduchou hru, která si s výjimkou jednoho opravdu krutého bosse nedává za cíl vás zníčit zbytečnou frustrací a zanechat jako zklamanou trosku v první čtvrtině hry.

Devil May Cry 4 je rozdělen do 20 misí, z nichž první polovinu absolvujete jako Nero. Každá úroveň v této části vás bohatě zahrnuje monumentálními pohledy na překrásné budovy a úchvatnými střety s širokou paletou fantasmagorických monster. Škoda jen, že chybí možnost se alespoň rozhlížet vlastníma očima. Mít tu možnost, strávil bych ve hře o polovinu více času jenom zíráním na tu krásu. Když konečně nastoupí na scénu vytoužený Dante (příběhově je docela dobře odůvodněno, ale prozrazovat nebudu), stane se bohužel něco, co trochu při nejmenším sráží zvědavost, jenž byla doposud hnacím motorem pro dokončení každé z misí a postupu do další. Dante se vydává po Nerových stopách v opačném směru - prochází stejnými úrovněmi, střetává se se stejnými bossy. Je pravda, že tvůrci osvěžili layout map novými puzzly, že Dante čelí odlišným, drsnějším verzím nepřátel a vůbec, že jeho velice odlišný silový styl boje výrazně mění celkový pocit ze hry. A je pravda, že Dante - na rozdíl od Nerona - postupně získává neskutečně velkolepé zbraně jako je Lucifer, Gilgamesh a Pandořina skřínka, které jsou dostatečnou motivací pro postup, ale opakování lokací a bossů přeci jenom zavání recyklačním game designem, lidově řečeno lenností autorů. Jenže co naplat, Dante je famózní. Okamžitě máte k dispozici všechny čtyři bojové styly z DMC3, Swordmaster, Gunslinger, Trickster (úhybné manévry) a Royal Guard (obranář) a postupně získáte arzenál zbraní, které by vám mohla závidět i menší armáda.

Oživlá nostalgie

Devil May Cry 4 je hra ze staré školy, překrásná verze (screenshoty ani malinko nelžou) toho, co jsme mohli mít na PS2. A stará škola, to je sice spousta nedostatků, jako je staromódní kamera, komplikovaná struktura menu, naprosto omezená interakce s prostředím nebo rébusy a plošinovkové sekce s vysokým frustračním indexem, ale také spousta nadčasových hodnot, které moderní nablýskané hry opomíjejí - bohatý herní obsah, velká šíře možností, náročnost, která je skutečnou výzvou a poctivá délka. Autoři dokonce dodrželi tradici několika po sobě jdoucích bossů v úplném záběru, což mi krutě připomnělo, jak jsem za poslední roku změknul a zpohodlněl.

Základní přístup tvůrců k designu byl podobný jako třeba u Ratchet & Clank: Tools Of Destruction - vzít to prověřené a oblíbené z dřívější generace a zahltit to ostrými detaily a oslnivými efekty. Pokud jde o mě, nemám žádných námitek. Kde je řečeno, že každá hra, každé pokračování se musí posouvat dál, za hranice nepoznaného? Nemusí.

Devil May Cry 4
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
Xbox Xbox 360

Verdikt

Technicky dokanalejší verze dnes již klasické thrid-person akce ve špičkovém řemeslném zpracování. Poctivý kus hratelnosti, hlavně pro dlouholeté pro fanoušky.

Co se nám líbí a nelíbí?

Krásný design úrovní, nesmírně propracovaný a tvárný bojový systém u Nera i Danta, vyvážená obtížnost, staré dobré videoherní jistoty
Recyklace lokací/bossů v pozdějších úrovních, místy frustrující design plošinových sekcí
Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama