Destiny Recenze Destiny

Destiny

Jaromír Möwald

Jaromír Möwald

14. 9. 2014 11:00 63
Reklama

Měla to být obrovská hra. Největší svého druhu, inovátor v rámci několika žánrů, těžký kalibr letošní podzimní sezony. Člověk, který by o Destiny hltal informace pouze na základě masívní reklamní kampaně, by však měl zcela mylnou představu o tom, jak to vše nakonec dopadlo. První desítky minut přitom dávají vzpomenout na dnes už legendární okamžiky z prvního Halo, tedy především pocit otevřenosti, kdy máte chuť se rozeběhnout do všech směrů a začít prozkoumávat. Ocitáte se ve světě, který je zahalen tajemstvím a o jehož osudu máte pouze mlhavé představy. Pokud nebudete dávat pozor, klidně byste si mohli myslet, že vás robotický pomocník Ghost s hlasem Petera Dinklage probudil na zcela neznámé planetě, která se až nápadně podobá Zemi po nějaké globální katastrofě. Poměrně dlouho budete také procházet skrz nádherně vypadající prostředí zcela bezbranní, přičemž si možná vzpomenete na preview, kde bylo právě objevování na vlastní pěst vyzdvihováno jako jedna z hlavních vlastností hry. První nepřítel, snaha vyhnout se pastem, rady ze strany vašeho robotického společníka, zběsilá atmosférická akce, závěrečná animace… Zapamatujte si tyto momenty, nic ani vzdáleně podobného už v plné verzi Destiny nezažijete.

MMNO

Základním problémem hry je to, co je zaimplementované přímo v jejím jádru – snaha navodit pocit, jako když hrajete MMO. To se netýká pouze toho, že se zde potkávají hráči a domlouvají si kooperaci, nálepku „MMO“ zde vidíte kompletně na všem. Na světě, který zatuhnul v čase a funguje pouze jako plocha, po které se přesunujete mezi body A a B. Na nepřátelích, kteří nepředstavují žádnou hrozbu a existují pouze pro to, abyste si z nich nahrabali dostatečný počet zkušeností, případně z jejich těl sebrali náboje. Zdaleka největším problémem je ale absence příběhu, který jde ruku v ruce s motivací hráče samotného. Vy prostě a jednoduše nevíte, za co bojujete, kde a proč. Na začátku vám je řečeno, že jste ochránce posledního lidského města a že je třeba s tím něco udělat, takže s tím (pozor, spoiler!) na konci něco uděláte! Přesto si ale budete neustále klást následující otázky a odpovědí se dočkáte jen stěží. Co zničilo všechno kolem vzpomínaného města? Existují na zemi jiné enklávy bojovníků? Proč se veškerá vaše aktivita soustředí na konkrétní oblast v Rusku? Odkud se berou nepřátelé? Kdo jsou ti lidé, které jste viděli ve dvou minutových animacích a vypadali děsně důležitě?

Každá mapa, ať už se jedná o Zemi, Měsíc, Mars nebo Venuši, existuje pouze v jednom exempláři a zadání misí vás často přivede na ta samá místa vícekrát.

Vše je vysvětleno jakousi „temnotou“, která zde funguje podobně jako Cimrmanovský vítr z hor. Když nevíte, jak to vysvětlit, plácněte na to temnotu. Jakýkoliv lore a případné rozhovory, které by se nemusely nutně vázat k příběhu, zde absentují a vy si po chvíli připadáte jako nosič robotické mrchy, která vám ani není schopna říct, kde se právě nacházíte, proč jdete zrovna po tomto artefaktu a k čemu ten artefakt třeba slouží? Argument s Grimoire kartami, na nichž by mělo být vše vysvětleno, je zcela mimo, neboť k tomu, abyste si mohli přečíst, co na které kartě vlastně je (jejich otevírání je podmíněno postupem v příběhu, ale například i dosažením určitého počtu zabití), musíte zavítat na oficiální stránky. Proč to, proboha, nemůže existovat i ve hře? Jedna nabídka navíc by byla za půl miliardy dolarů na vývoj takový problém?

Je velká škoda, že když už se ocitnete na Venuši nebo na Marsu, kde procházíte krásně vyvedené lokace, na jejichž designu musel někdo makat fakt dlouho, není vám nikdo schopen říci, k čemu byly planety určeny a co se s nimi stalo. Pokud užuž chcete oponovat s hnidopišstvím, nezapomínejte, že toto je jediné, co ve hře uvidíte. Každá mapa, ať už se jedná o Zemi, Měsíc, Mars nebo Venuši (více jich ve hře není) existuje pouze v jednom exempláři a zadání misí vás často přivede na ta samá místa vícekrát. Bez tak důležité omáčky okolo se jedná „pouze“ o skvěle vypadající, ale obsahově chudé a zaměnitelné shluky chodeb, místností a možnosti byť té nejmenší interakce.

RASOVÁ DIVERZITA

Jediné rozptýlení tím pádem nabízí nepřátelé, ale i u nich se nevyhnete určité míře zklamání. Každá ze čtyř ras, na které během vašeho putování narazíte, vypadá jinak, chová se jinak a používá trochu jinou taktiku vedení boje. To je skvělé a přesně tak by to mělo vypadat. Bohužel, jakmile potkáte všech 5 typů nepřátelských jednotek od každé rasy, viděli jste je všechny a až do konce vás vůbec ničím nepřekvapí. Mimochodem, většinou je potkáte postávajíc uprostřed pustiny, čekající na odstřelení, aby se mohlo místo nich narodit po minutě to samé komando, s nímž si poradí jiní hráči. Určité vykoupení představují bossové, jejichž design je opravdu nápaditý. Způsob, jak je porazit, už ale nikoliv. Každý boss zde existuje pouze proto, abyste do něj deset až patnáct minut stříleli ze všech zbraní, občas zabili některého z řadových nepřátel pro doplnění nábojů a schovávali se před jeho střelami. Výraz „houba na náboje“ je v tomto případě zcela přesný, a pokud jste se těšili, že na ně vyzrajete třeba použitím prostředí nebo obyčejnou souhrou různých typů zbraní a schopností, sněte si klidně dál. Ano, boje trvají poměrně dlouho, ale výzvou se stávají jedině tehdy, když v případě nesehrané party sprintujete skrze hustou nepřátelskou palbu k padlému kolegovi.

Destiny
i Zdroj: Hrej.cz

Samostatnou kapitolou je pak dovršení souboje s bossem, kdy se po jeho porážce spustí otravný časový limit třiceti vteřin, po jehož uplynutí jste automaticky vhozeni do obrazovky s výsledky. Nemůžete dále prozkoumávat prostředí, a pokud jste si náhodou nevšimli vypadnuvšího předmětu, máte smůlu, už ho nikdy nezískáte. Je jasné, proč se pro tuto volbu autoři rozhodli, jakmile totiž skoncujete s bossem, není v oblasti už nic zajímavého, i přes to, že většina bitev probíhá v mimořádně zajímavých prostředích, která byste si chtěli občas jen tak prozkoumat bez nutnosti střílet po všem a po všech. Jenže nemůžete, musí se jít zpátky do menu… Protože bagr.

LOADING...

Ačkoliv se Destiny snaží být ze všech sil masivním multiplayerovým zážitkem, funguje to jen napůl. Pokud máte další dva kamarády, abyste utvořili tříčlenný tým (limit drtivé většiny misí), a mluvíte s nimi skrze party chat, vše funguje jako po másle. Domlouváte se na další misi, každý sbíráte svůj loot, pomáháte si navzájem v soubojích a pokud navíc každý z vás hraje za jinou postavu, byť jejich rozdílnost tkví pouze v odlišných bonusových schopnostech, není si nač stěžovat. Jestliže jste ale vlci samotáři, kteří doufali v jednoduchý systém matchmakingu, musíme vás opět zklamat. Je sice možné se transportovat do města, kde se většinou prohání obrovské množství hráčů, případně zvát hráče do takzvaného Fireteamu přímo skrz nabídku Roster ve hře. Zcela ovšem chybí něco jako nabídka společných zájmů, kde by bylo okamžitě jasné, že daný hráč má chuť pustit se s vámi do konkrétní mise. Navíc je třeba počítat s otravnými nahrávacími obrazovkami, kdy vás hra není schopna bez loadingu, spojeného s návratem do hlavní nabídky a dodatečného potvrzování, propojit ani ve chvíli, kdy se náhodně objevíte vedle sebe při plnění té samé mise na vlastní pěst. Většina mnou oslovených hráčů nereagovala buď vůbec, nebo zkrátka přiložila ruku k dílu bez nutnosti zakládat tým.

Destiny
i Zdroj: Hrej.cz

Máte-li štěstí a s náhodně vybraným parťákem si sednete do noty, můžete mít radost alespoň z ne úplných samozřejmostí. Přechody do instancí, kde vás neruší ostatní hráči, probíhají bez jakéhokoliv nahrávání, obtížnost a získané zkušenosti se škálují dle lídra party a pokud vám daná mise přijde příliš lehká, můžete si zapnout i její těžší variantu. Sice ne pro každého člena týmu zvlášť, ale obecně kvitujeme s povděkem, že se tu podobná možnost nabízí. Dá se říci, že čím více kamarádů stojí po vašem boku, tím více se bavíte, pokud jste ale doufali, že budete hrát Destiny sami, tak musíte jednak zůstat neustále online a jednak přijdete o drtivou většinu zábavy.

KAMARÁDY S SEBOU

I přes všechny výše popsané minely vás právě kooperace bude držet u hry prvních 15 hodin, než dojdete na konec příběhu a dostanete svou postavu na maximální dvacátou úroveň. Všechny zbraně, ačkoliv jsou svým designem v rámci třídy v podstatě zaměnitelné, mají neuvěřitelně uspokojující pocit při používání. A vzhledem k tomu, že jediná forma komunikace s nepřítelem je rána mezi oči, tak ji budete používat opravdu často. Zkušenosti ze sérií Marathon a Halo se prostě zapřít nedají, a tak si budete užívat každý výstřel, každé nabití zásobníků a každé cvaknutí, které bude hlásit doplnění nábojů. Zbraňových tříd není mnoho, ale poměrně často budete nacházet lepší kousky, kterými si obohatíte svůj arzenál. Stejně tak s brněním, které z počáteční sušinky udělá monstrbijce, se dá poměrně široce vyhrát. Zejména po dosažení dvacátého levelu a nákupu legendárních předmětů za naškudlené bodíky, jež získáváte za plnění specifických úkolů, vám budou všichni závidět. Při běhání po městě se navíc pohled kamery přepne do třetí osoby a vy vidíte nejen všechny ostatní, ale hlavně sebe pěkně v detailu. Není nic lepšího, než jen tak postávat na ústředním náměstí, zatímco vás očumují dva nováčkové, kteří se teprve rozkoukávají.

Destiny
i Zdroj: Hrej.cz

Úkoly genialitou zrovna neoplývají. Dají se rozdělit v podstatě do dvou kategorií – běž a všechno vystřílej, případně běž, přepni tlačítko a všechno vystřílej. Příliš to nevadí, byť by alespoň mírná interakce s prostředím, případně možnost klestit si cestu několika možnými způsoby, rozhodně neuškodila. Jakmile dokončíte základní set dvaceti misí, můžete své schopnosti a předměty poměřovat s ostatními v samostatných výzvách, kde bojujete s náhodnými bossy, případně v multiplayeru. Na přídavek v podobě extrémně těžkých výzev, jež je záhodno plnit v šesti lidech, se v tuto chvíli teprve čeká. Multiplayer, neboli PvP režim, funguje lehce odlišně než například v Call of Duty. Vaše postava i zkušenosti jsou totiž sdílené se singleplayerem, tudíž bojujete s těmi samými zbraněmi, s tím samým brněním a těmi stejnými schopnosti, jako když se prokousáváte příběhem; vypnuty jsou pouze konkrétní bonusy na jednotlivých kusech. Na výběr je celkem pět módů – Control (územní převaha nad třemi body na mapě), Clash (týmový deathmatch), Rumble (všichni proti všem), Skirmish (deathmatch 3 na 3) a Salvage (variace na Control, 3v3).

VÁLEČNÉ HRY

Je jistě fér poukázat na to, že možnosti multiplayeru jsou aktuálně poměrně chudé, neboť například nelze mít oddělený set vybavení pro single a multi souboje, nicméně jistá prostota celého módu pomáhá i začátečníkům, aby okamžitě nebyli přišpendleni na posledním místě výsledkové tabulky. Matchmaking navíc v multiplayeru funguje poměrně obstojně, tudíž se nestává, že by postava na levelu 1 byla napárována s levelem 20. V době těsně po vydání byly na výběr navíc pouze čtyři módy, tudíž je evidentní, že nabídka se bude dále rozrůstat. To samé se dá říci o singleplayerovém zážitku, neboť takzvaný end content je zde poměrně chudý a omezuje se na opakování již projitých misí s mírnými obměnami. Rozptýlením tak zůstávají pouze denní a týdenní výzvy, které do hry sice nepřináší nic nového, ale pravidelně vám přidělují nové mise, které je možné plnit. Bez ohledu na cokoliv se ale připravte, že pro zpřístupnění legendárního vybavení na dvacátém levelu budete misemi procházet opakovaně. Říkal někdo grind?

Úkoly genialitou zrovna neoplývají. Dají se rozdělit v podstatě do dvou kategorií – běž a všechno vystřílej, případně běž, přepni tlačítko a všechno vystřílej.

I přes to, že Destiny vzbuzuje během hraní místy až nehezké očekávání něčeho skvělého, tak vzhledem k výše napsanému neustále sklouzává do stejné šablony. Příklad: naleznete opuštěný sklep, z něhož se vyklube zavalená stanice metra. Všude tma jako v pytli, na cestu si musíte svítit velmi úzkým kuželem světla. Najednou se ve tmě něco červeně zaleskne a vy víte, že na tyto nepřátele ještě nemáte, ale stejně se s nimi pustíte do křížku. Samozřejmě zemřete, ale s posledním nádechem slíbíte tvrdou pomstu. Levelujete, sbíráte lepší vybavení, ale v hlavě vám pořád bliká, že se do oné lokace, která ani není příběhová a existuje pouze jako nepovinný prostor, musíte vrátit. Level 20, konečně nadešel ten správný čas. Vlétnete na ně, létají jiskry, poslední nepřítel padá k zemi. Napětím ani nedutáte. Co se nachází za nimi? Bude tam poklad? Cesta do úplně nové lokace? Ne, je tam stěna. Nic víc.

Nadejdou proto chvíle, kdy si vzpomenete na zástupy skvělých her. Na Mass Effect, na Halo, na Fallout, na Metro: 2033, na Borderlands, na Star Wars: Galaxies, ale také vám probleskne hlavou, že se všechny tyto hry snažily soustředit pouze na jednu věc, v níž nakonec excelovaly. Destiny se je snaží smíchat všechny dohromady a výsledek je přinejlepším průměrný, přičemž ho zachraňuje jen a pouze zábavná kooperace a skvělý model střelby. A to je zatraceně málo. Možná následné placené i neplacené updaty hru obohatí o skutečně zábavný obsah, v němž si nebudete připadat jen jako ozbrojený nosič vody. A možná ne.

Destiny
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
Xbox Xbox 360
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Destiny je ve svém současném stavu průměrná hra s úžasným modelem střelby, krásnou grafikou, vypiplanou technickou stránkou, ale bez špetky skutečné osobnosti a s absencí čehokoliv, čemu bychom mohli říkat příběh.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama