Desperados 2: Cooper‘s Revenge

Desperados 2: Cooper´s Revenge je pokračování úspěšné takticko-strategické hry Desperados: Wanted Dead or Alive, které pro nás opět vytvořilo německé studio Spellbound. Příběh nás znovu zavede zhruba dvě století zpátky do minulosti, do dob slavného divokého západu. Hlavní hrdina, John Cooper, najde svého bratra, který mu zemře svázaný před jeho vlastníma očima. Když se vzpamatuje ze ztráty milovaného bratra, rozhodne se jeho smrt pomstít. Za každou cenu chce zjistit, kdo je za to zodpovědný, a spočíst mu vše i s úroky. Netuší však, že při odhalování pachatele také nakonec odhalí i jednu prastarou legendu… více už raději prozrazovat nebudu, protože příběh je opravdu skvělý a byla by škoda vás o něj připravit. Mohu jen říct, že děj je plný nečekaných zvratů a situací, přičemž slovo dostanou i úsměvné momentky.

Šest statečných

V druhém díle populárních Desperados můžete ovládat celkem šest různých hrdinů, přičemž pět z nich všichni dobře známe z jedničky. Ano, John Cooper, Doc McCoy, Kate O´Hara, Pablo Sanchez a Sam Williams jsou zpátky! K této již poměrně dosti veselé skupince nám přibyl i zbrusu nový charakter – rudokožec Hawkeye. Ten se k vám přidá zhruba v druhé polovině hry, kdy ho osvobodíte z trýznivých spárů sadistických vojáků. Každý z charakterů má čtyři unikátní dovednosti, kterými se liší od ostatních. Tak například McCoy umí střílet z pistole, odstřelovat nepřátele fešnou sniperkou, házet omamné lektvary a léčit sebe i ostatní. Každá postava má tedy své pro a proti, a je jen čistě na vás, kdy a jak kterou z nich použijete, a tím tak dojdete do zdárného konce mise. Je zbytečné zde v recenzi vypisovat, co která postava všechno umí. Na podrobný popis všech dovedností a možností si určitě počkejte na připravované Tipy a triky, kde toho samozřejmě najdete mnohem a mnohem více.

Tak jak se od sebe liší jednotlivé charaktery, tak se od sebe liší i jednotlivé mise. Můžete se tedy těšit na opravdu různorodé úkoly a zaručuji vám, že si nebudete připadat jako ve zlém snu, kde plníte jednu a tu samou variantu úkolu stále dokola po celou dobu. V D2 budete odposlouchávat cizí rozhovory, bravurně se skrývat a plížit, infiltrovat se do základny plné vojáků, zachraňovat a osvobozovat staré známé, hlídat bezbranné osadníky proti nájezdům indiánů atd. A u většiny misí si u toho pěkně zastřílíte. Zkrátka a dobře, mise jsou opravdu variabilní a netrpí zlým a v posledním době již docela otravným stereotypem. Je však pravda, že obtížnost misí je docela zvláštní. Některé mise splníte hravě i s prstem v nose, jiné však opakujete stále do nekonečna, protože jsou pekelně těžké.

Ke splnění misí si můžete vybrat z dvou různých pohledů: standardního izometrického a nově i pohledu z třetí osoby! Vidím, jak někteří z vás varovně zdvihají obočí, ale právě tento pohled dělá hru tak skvělou. Mluví o tom i fakt, že takových 80% celé hry jsem používal právě tento pohled – mnohem lépe se tak dá taktizovat a hlavně se dokážete vcítit do role charakteru, kterého zrovna ovládáte, a tím si tak dáte mnohem větší pozor na nepřátele. Izometrický pohled jsem využíval takřka minimálně, a to většinou z toho důvodu, abych zjistil, zda-li není v okolí nějaký ten nepřítel, který by mě mohl střelit do zad a způsobit tak neodvratný konec mise a následný quickload.

Atmosféra jako z filmu

Pokud se rádi díváte na westerny, budete ze hry přímo nadšeni. Zvuky a doprovodná hudba vytvářejí dokonalou iluzi divokého západu a máte takřka pocit, že se díváte na film. Při svém putování po Novém Mexiku a Arizoně se podíváte do zajímavého města Santa Fe, do Orlích skal, indiánských vesnic, vojenských pevností, prašných kaňonů atp. Atmosféra divokého západu na vás sálá po celou dobu a tím hru vyzdvihává nad ostatní v tomto žánru. Po grafické stránce je na tom D2 také docela dobře. Použitý Vision engine, který využívalo například poslední pokračování populární sexy prdelky Luly, zvládá naprosto plynule přechody mezi izometrickým pohledem a pohledem třetí osoby. Z izometrického pohledu si není na co stěžovat, vše vypadá skvěle. Když se však přepnete do pohledu druhého, zjistíte, že hra sice moderně nevypadá, ale i tak je grafika koukatelná a docela líbivá. Pravda, prostředí sice není zrovna nejdetailnější, ale za chvíli si toho ani nevšimnete. Postavy jsou však zpracovány mnohem detailněji, obzvlášť hrdinové, které budete moci ovládat.

Nic není takové, jaké se může zdát

Nyní je čas na kritiku. Neustále se mi nabízí pocit, že Spellbound nenabírá žádné betatestery a pokud ano, rád bych je za jejich práci nejraději nakopal tam, kam se neodváží pohlédnout ani celníci. Prvním problémem je nevyváženost charakterů v některých misích. Někdy máte k dispozici téměř celý tým, i když vůbec není potřeba, a někdy naopak máte jen jediného hrdinu proti obrovské přesile. V jedné misi máte k dispozici pět charakterů, se kterými byste měli vymyslet plán, jak se dostat z obklíčení indiánů a zachránit tak civilisty. Nebudu vás dlouho napínat – misi jsem splnil s jediným charakterem, a to s McCoyem. Jednoduše jsem se prostřílel k nábojům do sniperky, sebral je (bylo jich šedesát!), a následně jsem kompletně vystřílel všechny rudokožce s ptačím brkem ve vlasech. Ano, mohl jsem pracně taktizovat, ale k čemu? Tento způsob byl mnohem pohodlnější a hlavně rychlejší.

Bohužel to neplatí jen v této misi. Nábojů do sniperky je většinou dost a pokud máte k dispozici mrzutého McCoye, zaměřte se na hlídané náboje rozseté po mapě, postupně je seberte a poté všechny nepřátele vystřílejte jako králíky. Když si k tomu připočteme, že McCoy má možnost léčení a omračování větších skupinek nepřátel pomocí svých omamných lektvarů, dojdeme ke zjištění, že se McCoy stává jednoznačně nejlepší postavou celé hry, a to i přesto, že by jí měl být John Cooper. Ten je však oproti němu vhodný tak maximálně ke hraní kuliček za Kazachstán. Chyby v grafice, zasekávání ve dveřích, nemožnost sejít z minimálně vyvýšeného místa na zem (například z kamene!) působí opravdu příšerným dojmem. To však není vše. Jako třešničku na dortu jsem si nechal problematickou umělou inteligenci.

Blbý nepřítel, také nepřítel

Ani u této strategie se bohužel unikátní AI nekoná. Nepřátele by měli mít bystré oči a uši, pravdou však je, že jim tyto smysly fungují tak, jak se zrovna překulí přes ulici chuchvalec uschlé trávy. Jednou vás uvidí schované za kamenem (?), jindy vás však nevidí, i když do vás přímo narazí. To samé se sluchem. Co však musím ocenit je to, že nepřátelé dokáží doběhnout klidně i přes půl mapy, a to jen proto, aby vám mohli vpadnout do zad anebo aby si na vás přivolali posily. Při házení dynamitů se snaží uniknout, i když je pravdou, že to většinou nestihnou. Ale snaha se cení.

Tyto klady však jednoznačně přebijí zápory. Tupost vojáků, které Kate odláká, je přímo neskutečná. V místě, kde jste s nepřítelem sami, ho můžete pěkně sejmout a nikdo se to nedozví. Kate je však slabá a jedním úderem vojáka neskolí, ale i tak jsem se rozhodl, že to zkusím. Jaké pro mě bylo (ne)milé překvapení, že se voják po prvním úderu sice probere z omámení, avšak i nadále stojí, blbě čumí a nechá se řezat tak dlouho, dokud neupadne do říše snů. Hrůza. NPC postavy na tom nejsou o nic lépe. Osadníci se rádi nechávají od nepřátel odstřelovat a někdy jim pod hlavně přímo naběhnou. Někdy jsem měl pocit, že nebezpečí vyhledávají a přímo si v něm libují. Mise, kdy musíte ochránit všechny osadníky při nájezdu indiánů, se tak stala hotovým peklem a splnil jsem ji jen díky tomu, že jsem všechny osadníky uspal dobře mířenými pěstmi a kopanci. Zdá se to úsměvné, ale když se nad tím pořádně zamyslíte, dost vás tyto chyby zamrzí. Útěchou nám může být leda fakt, že D2 není první ani poslední hrou, která by s AI měla problémy.