Demon's Souls Recenze Demon’s Souls

Demon’s Souls

Lukáš Černohorský

Lukáš Černohorský

20. 11. 2020 09:40 3
Reklama

Kráčím po dlouhých, vlhkých schodech dolů do útrob bestie. Moje fyzická schránka dlí v temnotě a já pozvedám štít. Meč již něco zažil, ale přesto dychtí po dalších démonech. Z hlubiny se ozývá jekot a jeho ozvěna drtí kosti. Sestupuji pomalu a téměř nedýchám. Cestu mi osvětluje pouze moje ztracená duše a louče na stěnách, které kreslí děsivé obrazce na lebky poházené všude kolem. Stíny se přede mnou míhají a já cítím mráz, který mi běhá po páteři nahoru. Sestupuji dál a vím, že tahle cesta je moje poslední. Král Bouří na mě již čeká…

Když se mě kdokoliv zeptal, jaký bych si přál remake, tak moje odpověď byla jednoznačná – Demon’s Souls. Tenhle klenot vyšel pouze na Playstation 3 a nikde jinde. Zpočátku se jednalo o docela nenápadnou hru od studia FromSoftware a jakéhosi muže jménem Hidetaka Mijazaki. Později ale tahle hra získala titul „hardcore rpg“ a založila žánr „soulslike“ her. Pro fanouška, který se rád prochází po Yharnamu a Lordranu, byla věkem ošlehaná zapovězená země Boletarie jenom snem, který čekal na to, až ho někdo pořádně vyleští. A nakonec to byla parta z Bluepoint Games, která se tohoto úkolu zhostila a tuhle srdcovku přinesla na PlayStation 5.

Korunní klenot čekal celých jedenáct let, než se znovu podívá na světlo. A s klidným svědomím mohu konečně říct, že to nekonečné čekání stálo za to!

JE TO TADY!

Bluepoint Games nejsou žádná ořezávátka a prakticky celou dobu své existence přivádí báječné, staré a starší hry znovu k životu. Ovšem tady zněl rozkaz jasně, remake Demon’s Souls měl být vybudovaný od základu. První věc, které jsem si všiml, je absence načítacích obrazovek. Tehdy byl tohle jeden z hlavních neduhů při cestování mezi světy nebo po každé (z mnoha) smrtí ve hře. Tentokrát nečekejte prakticky žádný loading. Z menu PlayStation 5 se dostanete do hry během několika desítek sekund. Úvodní filmeček je díkybohu nezměněný, ale graficky nádherný – ostatně jako zbytek hry.  Zbývá si už jenom zvolit našeho hrdinu, dát mu jméno, a rovnou vyrazit pobít pár zlobivců.

Už ze začátku si otvíráte zkratky k původnímu „ohníčku“ a cestou sbíráte duše.

Hra je naprosto neuvěřitelně plynulá a zážitek z hraní je tím pádem naprosto fantastický. Remake takhle dokázal vyřešit hned několik much naráz – hráči, kteří hráli původní hru mi jistě potvrdí, že měla sakra velký problém s plynulostí, a to dokonce v nejnevhodnějších momentech. Remake mi to nakonec dal opravdu nostalgicky připomenout ve chvíli, kdy se mi hra celá zasekla uprostřed bitvy s bossem, a to v momentě, kdy chyběly doslova dvě poslední rány. Naštěstí se asi po pěti sekundách rozjela, bez nutnosti restartu. A úplně stejně se kousla i v poslední lokaci hry. Až na tyto dva incidenty můžu technický stav naprosto pochválit.

ZA MLHOU HUSTOU TAK, ŽE BY SE DALA KRÁJET...

Boletarie je sice nádherné místo, ale k výletu na dovolenou byste si ji asi nevybrali. Teda těžko říct samozřejmě, protože já to dobrovolně udělal. Člověka znalého principu her od Mijazakiho tu nic nového nečeká. Už ze začátku si otvíráte zkratky k původnímu „ohníčku“ a cestou sbíráte duše. Duše slouží k vylepšování vaší postavy, opravě zbraní nebo kupování nejrůznějších léčiv. Jakmile po cestě někde bídně zemřete, duše zůstanou na místě a čekají až si pro ně dojdete. Když se vám je však nepovede sebrat a po cestě (znovu) zemřete, drahá měna mizí v propadlišti dějin. Ztráta mnohdy zabolí, obzvlášť pokud se jedná o desítky tisíc duší, ale i to patří k zážitku. Hráče, kteří mají za sebou novější Mijazakiho tituly jako Bloodborne nebo Dark Souls možná překvapí, že „ohníčků“ neboli záchytných bodů tu není tolik. Demon’s Souls je v tomto ohledu velmi skromný a v každém světě si tak musíte vystačit pouze se třemi nebo čtyřmi. Důvod je prostý – každý záchytný bod získáte pouze poražením bosse. A o to je to vítězství sladší.

Z Nexusu, který je vašim místem odpočinku, levelování a nakupování, se dostanete do celkem pěti světů. Nexus je také prvním místem, kam se podíváte po svojí první smrti (která přijde dřív než si myslíte). Vaše tělesná schránka je totiž uvězněna v této Svatyni a společnost vám dělají pouze lidé se stejným osudem jako vy. Anebo lidé, které po svojí dlouhé cestě zachráníte a kteří se vám sem postupně všichni (bez ptaní) stěhují.

Pokud jste celí netrpěliví čekali, že šestý kámen bude v remaku hezky celistvý a nám se tím pádem otevře zcela nový svět k prozkoumávání (a umírání), tak vás bohužel zklamu. Není tomu tak a musíme si vystačit pouze s pěti původními lokacemi.

Kromě královského hradu v Boletarii se tedy podíváte i do dolů, temných kobek, vězení Latria a do odporných bažin Smutku.

COME ON, YOU LITTLE!

Esencí a kořením každé soulsovky jsou bossové a Demon’s Souls jich má velmi bohatou a pestrou nabídku. Jelikož patřím k těm, kteří si neradi spoilují a rádi si vše objevují sami, budu s informacemi ohledně všeho, co se týče příběhu, loru a bossů velmi stručný. Bossové neztratili nic ze svého kouzla, to vás můžu s čistým svědomím ujistit. Pokud jste s nimi měli problém na PS3, budete s nimi mít problém i tady. Flamelurker je stále tím stejným, pekelně těžkým padouchem, který kolem sebe vrhá plameny a je mnohem rychlejší než vy a vaše mačkání kolečka. U Maneatera, postrachu latrijských věží, zase počítejte s tím, že při panickém uskakování můžete z úzkého a malého ochozu velmi snadno zahučet dolů. Pokud vás ovšem tyhle dvě chiméry neshodí z toho zatraceného ochozu rovnou samy... Nejhoršími protivníky jsou ale žalářníci, kteří v Latrii hlídají. Tyhle potvory s chobotnicovou hlavou, které jako by vypadly přímo z Lovecraftovy mytologie, vás snadno doženou k chuti otřískat si hlavu o zeď. Jejich silnější červené varianty navíc střeží cestu ke dvěma bossům, takže o jejich porcování nebude zrovna nouze. I když v tomhle případě budou porcovat spíš oni vás – a to je právě moment kdy počítejte s tím, že vás hra za každou chybu krutě (a prakticky okamžitě) potrestá.

Pokud mě podobné hry něco naučily, tak jedině to, že trpělivost je základním kamenem vašeho úspěchu.

Bez výrazných spoilerů mohu taky zmínit, že je hra doslova prošpikovaná pastmi, které mají za úkol hráče co nejvíc potrápit. I v dalších reinkarnacích jsme se mohli potkat s nějakou více či méně okatou šikanou od tvůrců, ale v tomto případě je úplně jasně vidět, že Demon’s Souls bylo oproti pozdějším titulům ještě takovým trochu neotesaným experimentem. Samozřejmě že v moment, kdy utíkáte před drakem (který na vás plive oheň) ještě na konci cesty jako bonus narazíte na rytíře, který vás poplácá po hlavě mečem. Několikrát. A důrazně. Případně v bažinách, kde se přes bahno nemůžete pomalu ani hnout, potkáte trolla. A ten troll vás plácne přes půlku zdraví a vy místo toho, abyste se ladně zvedli a kotoulem z bažiny utekli, dostanete rovnou ještě jedno majznutí přesně v momentě, kdy se ztěžka zvednete a otřete bláto z ponožek.

Demon’s Souls
i Zdroj: Hrej.cz

Takových momentů je ve hře několik. Ale pokud mě podobné hry něco naučily, tak jedině to, že trpělivost je základním kamenem vašeho úspěchu. Je mi však jasné, že i když v mém případě stačilo doplňovat vyvztekané nervy postupně několika supersladkými energy drinky, u mnohých jiných to skončí koupí druhého ovladače.

DUŠE Z KAMENE

Vizuální pozlátko je jedním slovem vynikající. Graficky se jedná skutečně o hru z nové generace a kupříkladu nasvícení scén vypadá ohromně. Můžete si dokonce všimnout odrazů v kalužích vody. Za celou dobu hraní jsem nenarazil na jedinou texturu, která by byla ošklivá. Všechno kamení, trámy, dřevo, písek, bláto… vše je naprosto perfektní a díky plynulosti hry doslova pastvou pro oči. Mnoho důvěrně známých lokací tak naprosto parádně prokoukne. Navíc jsou postavy velmi pěkně rozanimované a boje jsou díky tomu svižné a líbivé. Atmosféru celé hry dotváří mlha, ohně, déšť či bouřka. Hudba, která vás většinu času provází, je absolutně nádherná. Byla orchestrem nahrána znovu a nejvíce vynikne v soubojích s bossy. Pokud máte rádi tento typ soundtracků, budete nadšeni hlavně z melancholických chorálů, stejně jako já. Nesmím zapomenout ani na ambientní ozvučení, které dodává této noční můře takovou intenzitu, že mám z některých momentů husí kůži doteď.

KONEC CESTY, HRDINO

I když patří Demon’s Souls mezi moje srdcovky, přiznám se, že jsem na remake měl největší možné nároky. Přál jsem si, aby tvůrci opravili šestý kámen a ukázali nám nedokončený svět, nyní si však uvědomuji, že by tento krok zbytečně vytrhával ze zážitku tak, jak si ho pamatuji. Remaku Demon’s Souls totiž stačilo, aby drobně vyladil hratelnost pro požadavky moderního hráče, ale „chyby“ původních Demon’s Souls nechal být. Takže nyní si (například) můžeme „práskat“ duše po více kusech, nikoliv jen po jedné jako v původní hře. Taky už není potřeba hlídat svoji nosnost, protože každý sebraný předmět můžete pohodlně ihned poslat do vaší bedny v Nexusu. A těch drobných příjemných věcí je samozřejmě více. Tvůrci však naštěstí zachovali staré nešvary, které vám neulehčí hraní ani tentokrát. Chrliči se stále zasekávají o kamenné zábradlí, žalářníci jsou schopni střílet do stěny v točivém schodišti a mohl bych pokračovat dál. Ostatně bych jako o každé jiné hře FromSoftware mohl o Demon’s Souls mluvit a psát ještě dlouho. Ale tak, jako pro mě skončila i tahle noční můra (která byla mým splněným snem, která mě trýznila dlouhé noci a kterou jsem si hrozně užil), musí skončit i moje povídání – alespoň pro tentokrát.

Demon’s Souls
i Zdroj: Hrej.cz

Bluepoint Games odvedli při přivádění této legendy k životu naprosto bravurní práci. Nesnažili se o perfektní hratelnost, a naopak zachovali to, co dělá tuto hru Demon’s Souls TOU hrou. Takovou, jakou si pamatujeme, milujeme a proklínáme. Myslím, že Bluepoint nastavili novou laťku remaků. Skvěle vychytali balanc mezi tím, co zanechat a co opravit. Demon’s Souls vždy byla hra, která si svůj kultovní status zasloužila. Nyní si však kromě „nehynoucí klasiky“, může připsat i titul „nejlepší remake“.

Demon's Souls
PlayStation PlayStation 5
PlayStation PlayStation 3

Verdikt

Remake téhle srdcovky nemohl dopadnout lépe. Skvěle se na něj kouká, parádně se poslouchá a božsky se hraje. Nehrát ji je prakticky mezerou ve vzdělání.

Reklama
Reklama

Související články

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama