Dementium: The Ward

Stejně jako se v každém béčkovém hororu dříve nebo později ohraje téma příšer vyskakujících ze skříně, i tak se v Dementiu ohraje zvuk tříštěného dřeva, po kterém následuje útok zezadu jedním ze stovek aktuálně tolik populárních zombáků. Jenže to, co by na PC nebo konzolích zapadlo okamžitě, se na DS dostává automaticky na výsluní vzhledem k absenci žánrové konkurence. Střílečky jsou tomuto handheldu souzené díky ovládacím možnostem stylusu, na druhou stranu je brzdí hardware. Nebo ne? Dementium je graficky a především zvukově překvapivě výtečná hra, které nechybí ani porce morbidní atmosféry, jenže na cestě za vítězstvím jí hodili tvůrci pod nohy několik pořádně velkých designových klacků.

Zdravá dávka klišé

Zatímco Silent Hill nebo Resident Evil vašeho zombie-bijce/ku provází různorodými prostory, Dementium vás nemilosrdně uzavře do starého dobrého sanatoria pro duševně choré. Důvěrně známé to prostory, využité v řadě filmů i her. Redmoor Hospital je už řadu let evidentně nefunkční, vy se v ní nicméně probouzíte bez jakýchkoliv vzpomínek, pouze se zápisníkem poblíž postele. Stojí v něm výmluvná věta: „Proč jsi to udělal?“ Stačí vzít zápisník do rukou a můžete jej začít používat jako regulérní kus papíru, tak trochu ve stylu starých RPG. Vykolíbáte se z pokoje a první animačka lehce drasticky nastoluje atmosféru děsu, když vidíte potvoru rozměrů menšího letounu, táhnoucí mladou ženu do útrob sanatoria.

Stačí pár dalších kroků a objeví se Strašidelná Holčička, od dob Kruhu nejspíše už nezbytný prvek každého správného hororu. Tak bychom mohli pokračovat ještě dále, každopádně je jasné, že autoři se inspirace v moderním japonském hororu nijak nebáli a dokonce občas narazíte na japonské nápisy, ačkoliv je hra čistě západní výroby. Oproti svým vzorům se však k příběhu nestaví tak velkoryse a rozhodně vás nečekají hodinové cutscény. Svým způsobem je tlumení děje ku prospěchu hry, protože snaha o rozvinutí prostinké myšlenky by hratelnosti mohla spíše uškodit. A o hratelnost tu jde samozřejmě v první řadě... nebo ne?

A cenu za vizuální a zvukové zpracování získává...

Skutečně ne tak docela. V případě Dementium je třeba co možná nejdřív vyzdvihnout navýsost podařenou grafiku a zvuky, které jinak víceméně fádní hratelnost posunují daleko dál. Na poměry DS je grafika skutečně nebývale detailní a ostrá, například přímý konkurent Call of Duty 4 se sice možná lépe hraje, ale rozhodně hůř vypadá. Tvůrci nešetřili s hororovými proprietami a tak se šedé nemocniční stěny často halí do krvavého závoje, mezi kterým klopýtají rovněž překvapivě detailní nepřátelé.

Ve stylu Doom 3 musíte konstantně přepínat mezi baterkou a zbraní, protože v temnotě chodeb dohlédnete jen na několik málo kroků. Tmu občas protne světlo z žárovky u stropu, která se realisticky komíhá v závanu větru z okna... A to je přitom zvuk ještě povedenější a z většiny vděčí povedená atmosféra právě jemu. Tlukot srdce vyjadřuje váš zdravotní stav, depresivní hudba skvěle doplňuje vzhled sanatoria a všemožné skřeky, které vydávají nepřátelé, vám občas dovedou zmrazit krev v žilách. Je samozřejmě potřeba hrát za tmy a použití sluchátek není možností, ale podmínkou.

Když vás hra nemá ráda

Stejně jako v případě děje platí i u soubojů, že se autoři inspirovali Východem, ale vlastní přístup už je čistě tradiční, jak ho známe z Doomu a každé jiné normální střílečky poslední dekády. Napomáhá tomu skvěle zvládnuté ovládání, které naplno využívá jak tlačítek na DS, tak samozřejmě stylusu. Jak už ukázal Metroid Prime: Hunters, stylus dovede unikátně nahradit myš a DS je tak pro střílečky svým způsobem předurčen. Ovládací schéma je zde každopádně perfektní a napomáhá vyrovnání s jinak leckdy trochu vyšinutou obtížností.

Nejde jenom o již zmiňovanou baterku, která de facto znemožňuje jakoukoliv formu stealthu. Hlavně na vás v prostorách sanatoria čekají leckdy dost tuzí nepřátelé, které někdy porazíte, a jindy zase oni vás. COŽE?!? Zbláznil jsem se? Čekám, že hru projdu hezky kapitolu po kapitole bez jediné virtuální smrti? No, vlastně ano, když hra nenabídne možnost uložit pozici jinde, než právě na konci hodinu dlouhé kapitoly...

Není jasné, zda to byl od autorů záměr nebo obyčejná chyba – hra vám v plynulých intervalech oznamuje, že ukládá checkpoint, když ale pak dojdete k prvnímu tužšímu místu a jste donuceni se vrátit o desítky minut nazpět, nevyhnete se určitým emočním výkyvům. Méně eufemicky řečeno, v rukou choleričtějších povah by nemuselo DS nutně přežít. Málokdy je jedna chyba pro hru tak fatální, s normálním systémem ukládání by Dementium dostalo klidně osmičku. Ale jak hodnotit takový renonc, který vás donutí otráveně DS zaklapnout a jít raději surfovat po internetu? Cílem her má být vás u sebe udržet, nikoliv odehnat!

Velký potenciál a nic víc

Další výraznější chyba spočívá v designu úrovní, který vás nutí se zbytečně často vracet s přístupovou kartou ke dveřím, jež jste minuli před deseti minutami. Přidejte k tomu automatický respawn potvor v místnostech, které jste už vyčistili, a máte recept na frustraci. Stejně jako absence checkpointů to působí, jako by se autoři chtěli zalíbit publiku oldschool hráčů, pro které je herní masochismus samozřejmostí. Jenže je rozdíl mezi férovou výzvou a naprosto zbytečnou, konstantní frustrací.

I přes tyto zásadní nedostatky nejde hodit Dementium jen tak do jednoho pytle s jakoukoliv jinou průměrnou hrou. Zde se setkávají prvky úžasné kvality s příšernou hloupostí – obojí jde připsat na vrub tomu, že autoři z Renegade Kid jsou nováčci. Doufejme, že ve svých dalších výtvorech odstraní právě ty ukrutné začátečnické přešlapy a klidně mohou skončit s titulem hry roku pro DS. Příslib je v Dementium velký.