DeathSpank Recenze DeathSpank

DeathSpank

Lukáš Grygar

Lukáš Grygar

26. 7. 2010 22:24 5
Reklama

Buď zdráv, anonymní čtenáři z hlubin internetu! Právě jsem se vrátil z Hradu. Prezident – tedy vlastně král – můj návrh přijal (dá-li se tříštivým zlomeninám a hematomu pod lebeční kostí říkat přijetí). Cesta k dohodě nebyla bez obtíží (dá-li se rozsévání spravedlnosti a potírání zla říkat obtíže). Sprovodil jsem ze světa přes 3600 protivníků, z toho 153 slepic, a splnil přes sto rozličných úkolů. K hradbám mě dovedlo přesně 85121 kroků (dá-li se angažovaným přískokům říkat kroky) a cestou jsem snědl přesně šestnáct štěstíček. Teď předstupuji před tvůj gramotností obdařený pohled a zbývá mi dokončit jediné: vyřknout ortel nad sebou samým (dá-li se psaní recenze říkat vyřknutí).

To ovšem obnáší víc, než jen tasit jednu, dvě vtipné repliky, a výsledný text orazítkovat patetickým číslem. Vždy jsem od sebe žádal víc, než jen všeobecně uznávaný standard, protože hrdinům jsou vlastní kromě teplého spodního prádla především ambice. Nelze se přece spokojit se schopnostmi na základní úrovni, když svět nabízí tolik prostoru, jak tyto vyhnat do nebes. Jde o prazákladní motor, který vyhnal neandrtálce z jeskyní, bratry Montgolfiéry do vzduchu a Pavla Drobila dýchat na Ministerstvo životního prostředí. Styčné plochy, které pojí Homo neanderthalensis s novopečeným ministrem, jsou nekonečné jako samotný vesmír. Pro dnešní večer jsem možná vítězně stanul na jeho konci, ale už teď je mi jasné, že moje putování koncem zdaleka nekončí. Můj úděl se ukazuje být věčným. Jsem rozsévač spravedlnosti, potírač zla a hrdina utiskovaných. Jsem --

DEATHSPANK!

Rozuměj, archaickou větnou stavbou a politickými odbočkami lehce z konceptu vyvedený hráči: splynutí s hrdinou je úhelným kamenem každé správné HRY na hrdiny a přesně tohle se autorovi tohoto textu prosím pěkně v uplynulém týdnu událo. Jde o situaci kouzelnější tím, že dotyčná hra staví svou existenci na posmívání se žánru, do kterého přitom bytostně přísluší. A oproti skeptickým předpokladům hravě zvládá nejen to posmívání, ale i naplnění jeho podstaty. Jak?

Inu, DeathSpankův duchovní otec a výsostný dohližitel Ron Gilbert, herní legenda v zasloužilé výslužbě, je nositelem dvou zásadních skutečností. Za prvé: je dodnes velice vtipný. Jeho decentně popkulturní a otevřeně sarkastický humor se nepřežil a kupodivu ani neztratil nic ze své obratnosti a břitkosti. Za druhé: Ron Gilbert na čas propadl World of Warcraft. Budiž – kdo jsi bez online viny, hoď kamenem +4 k útoku na svědomí, ale Gilbert si ze své dovolené v Azerothu přivezl víc, než jen zánět karpálního tunelu. Ačkoliv sám definoval svůj statut v branži skrze klasické adventury z dílen Lucasarts, nedělá mu problém rozumět herním trendům jedenadvacátého století.

Takže pokud k něčemu připodobnit systém, který DeathSpankovi vládne, je to právě narkomanské pouto made in Blizzard. Co ale Blizzard nikdy nedokázal, je dodat svým pečlivě soustruženým dílům pocit neopakovatelnosti (pokud se tedy nebavíme čistě o prodejních číslech, jistě). DeathSpank je naproti tomu svéráz od hlavy až k patě a nemalou měrou se na tom samozřejmě podílí výtvarné zpracování. Vždyť se na ty obrázky podívejte!

(dívají se na obrázky)

Vidíš tedy sám, kolečko na myši ovládající čtenáři, že hra oplývá oku lahodící stylizací do dětského leporela, kde se trojrozměrná krajina potkává s dvojrozměrnými objekty a celé se to rozkošně vyklápí a naklání, jako bys rozevíral knížku a mazlil se s ní, ale to už vlastně z obrázků neodvodíš (stejně tak výborný dynamický soundtrack), a právě proto ti to píšeme. Svět hry je díky svému pojetí přeplněn okamžiky jásavých zastavení, kdy barvy a vtip tečou proudem, ale jsou to zároveň zastavení na trati plné statistik, vyčíslených v úvodu (přes tři tisíce šest set zabitých protivníků, prokristapána!).

A pro ty nejpomalejší: DeathSpank je akční RPG a pranic se za to nestydí. Paradoxně na konzolích ukazuje jinak spíš počítačovému žánru, že analogové páčky jsou v tomhle případě pohodlnější myši, a že okořenit genocidě nakloněné herní světy něčím odvázaným a příběhově poutavým není vůbec od věci. A tak čtyřem základním tlačítkům přiřadíte zbraně (jak se vám zachce), čtyřem tlačítkům D-padu vybavení (jak se vám zachce) a honem s tím zachraňovat království dobráckých venkovanů, senilních starců, protřelých developerů, pragmatickýh starostů, rozmazlených sirotků, moudrých krav, mafiánských skřítků a především zlodušských milovníků opery.

Likvidace nepřátel má styl i švih a brzy nutí poctivě virtuálně makat a zvládnout fundamentální mechanismy hry, především tedy odrážení útoků pravým triggerem, které při správném načasování instantně nabíjí na maximum ukazatel spravedlnosti. Přesně ten není od věci si hýčkat, protože umožňuje rozpoutat na bojišti tu největší paseku. Ta se liší podle typu použité zbraně a lze ji skrze runy dál kombinovat do takových smrtících laskomin, jako třeba vířivého útoku šavlí za doprovodu sněhové vánice. A komu by snad nestačila vánice, ten si pomůže orby, co přivolají auru nezranitelnosti, hordu spřátelených nemrtvých, případně neméně kamarádskou černou díru. V případě, že by vám přišel málo i ochočený horizont událostí, můžete zavolat k druhému ovladači kamaráda skutečného, který se pak zhostí role kouzelnického přicmrndávače; kouzla se ale omezují na titěrné útoky a uzdravování.

Om nom nom

Do hry se kromě humoru podařilo propašovat i něco málo z Gilbertovy profesní DNA, tedy adventurního sbírání a kombinování předmětů a jejich následného používání v různých, veskrze bizarních situacích. Jednoduché logické záseky tu fungují jako zpestření hrdinova putování a pár jich umí potrápit, byť si lze vždycky odemknout nápovědu, případně rovnou celé řešení skrze konzumaci štěstíček. Ostatně stravování je v DeathSpankovi kapitola sama pro sebe a široký sortiment kaloricky disponovaných pochutin přímo vybízí k nezřízené virtuální žranici. Jediné, co tu pak bobtná, je ale hrdinovo konto a samozřejmě i statistiky. Jejich růst je naneštěstí tou nejodbytější složkou hry, a i když probíhá skrze na pohled neotřelý systém volby karetních bonusů, v rámci dalšího postupu zůstává irelevantní, protože souvislý vývoj se odehrává především na kolbišti hrdinova inventáře.

Opravdu důležitým nakonec zůstává konstatování, že poskládat dohromady soustavně zábavné akční RPG je kumšt na dohled oxymoronu a udělat si při tom ještě náramnou jundu z klišé herního i hrdinského byznysu, to už je vyložená paráda. A tuhle parádu vlastně ze všeho nejlíp manifestuje postava samotného DeathSpanka: může být ve svém komickém snažení dostát heroickému patosu k smíchu, ale zároveň své práci (špinavé práci, kterou někdo dělat musí, ale nemůže ji dělat JEN TAK někdo) bezmezně věří a oddává se jí v absolutní celistvosti svého komplikovaného, nietzscheovského já. Kde jiní mají zásady, DeathSpank následuje Quest Log. Existuje jen málo spolehlivějších cest k zábavě (a většina z nich trestuhodně opomíná slepice).

DeathSpank
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
Xbox Xbox 360
Apple Mac

Verdikt

Ztratili jste víru v akční RPG, nebo ji snad nikdy neměli? Dejte šanci hrdinovi, jakého si nespletete. Sekáč, který se sice zakecá, ale tím líp – vždyť mu psal hlášky táta Guybrushe Threepwooda!

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama